Před budovou Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech si lidé v neděli připomněli 48. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Právě u rozhlasu se tehdy Čechoslováci střetli s vojáky, kteří chtěli rozhlas obsadit, a několik jich na místě zemřelo. Jména padlých, kteří během invaze přišli o život, byla pak odpoledne přečtena při vzpomínkové akci na Václavském náměstí. Srpnové události roku 1968 si lidé připomínali i na dalších místech republiky.
Lidé si před budovou Českého rozhlasu v Praze připomněli invazi z roku 1968
Události: Piety k srpnu 1968 (zdroj: ČT24)
Pietního aktu před budovou rozhlasu se zúčastnili mimo jiné místopředsedkyně Senátu Miluše Horská (nestr.), za sněmovnu Karel Schwarzenberg (TOP 09) a za vládu ministři Jiří Dienstbier (ČSSD) a Daniel Herman (KDU-ČSL).
Horská ve svém projevu řekla: „Tehdejší neklidná doba nechť je pro nás výzvou k tomu, abychom si dnes kladli otázky, jak vypadá naše společnost nebo i to, jaká je kvalita našich médií.“ Zmínila také to, jak se tehdy „skutečně důsledně podařilo okleštit naši společnost a obrat ji o demokracii. Neměli bychom zapomínat a nemělo by nám být ani lhostejné, pokud se to děje i dnes na území jiných států“.
Za svobodu slova je třeba bojovat v každé době
Schwarzenberg sklidil již během svého projevu potlesk několika desítek přítomných přihlížejících, když připomněl, že není třeba jen připomínat padlé hrdiny, ale že za svobodu slova je potřeba bojovat v každé době. Velké peníze a stranické zájmy jsou podle něj pro svobodu slova stejně nebezpečné jako děla tanků před rozhlasem.
Připomněl, že jen u budovy rozhlasu zemřelo 17 lidí. „Padli i další, po celém Československu, ale pak jsme se jenom reptajíc vzdali normalizaci, která zde trvala 20 let. Proto jsem poněkud nedůvěřivý, když pouze klademe věnce, klaníme se hrdinům minulosti, a nevidíme ohrožení před námi. Za svobodu slova se musí vždy bojovat,“ uvedl.
„Je úkolem novinářů, aby byli zodpovědní, ale rázní. Ale úkol nás občanů je, abychom svobodu slova, abychom novináře a jejich svobodu, ať je to ve veřejnoprávních, nebo soukromých médiích, opravdu bránili,“ řekl.
Rusko uplatňuje politiku omezené suverenity
Ministr pro lidská práva Jiří Dientsbier zmínil, že okupace Československa byla prvním projevem doktríny sovětského vůdce Leonida Brežněva, jíž Sovětský svaz tehdy řídil svou zahraniční politiku a vyhrazoval si právo zasahovat v zemích východního bloku, pokud by podle něj hrozilo, že se tato země odvrátí od socialismu.
Demokratické ideje a teze, že státy mají dodržovat politiku ochrany lidských práv a všichni občané se mají podílet na formování osudů svých zemí, se podle něj v Československu naplnily po roce 1989 symbolickým návratem do Evropy a významným krokem v tomto symbolickém návratu byl vstup do Evropské unie.
Politiku omezené suverenity ale podle něj do jisté míry uplatňuje dnešní Rusko. „Vidíme to na Ukrajině nebo ve vztahu ke Gruzii a jsme na určitém přelomu. Jestli dále půjdeme cestou plné suverenity, spolupráce mezi jednotlivými zeměmi, nebo jestli opět převáží politika sfér vlivu (…). Myslím, že na invazi z roku 1968 je vidět, co je výhodnější pro země, jako je Česká republika - je to cesta spolupráce v rámci Evropy,“ řekl.
Pietní akt před budovou Českého rozhlasu
Vojska pěti zemí Varšavské smlouvy překročila státní hranice v noci z 20. na 21. srpna. Násilně tím skončil pokus o reformu tehdejšího socialistického Československa. Do konce roku 1968 si invaze vyžádala 108 mrtvých, asi 500 těžce a další stovky lehce zraněných lidí. Okamžitě po invazi emigrovalo na 70 tisíc lidí.
Stopy po střelbě okupačních vojsk dodnes nese budova Národního muzea stojící pár desítek metrů od rozhlasu. Vojáci těžce poškodili fasádu, pískovcové sloupy i kamenné sochy. Fasáda byla v 70. letech opravena a poškozené části byly vyspraveny kamennými plombami. Zůstanou na ní viditelné jako memento významné události českých dějin i po současné generální rekonstrukci budovy, uvedl v neděli ředitel muzea Michal Lukeš.
V Příbrami tenkrát horníci stávkovali
Srpnové události z roku 1968 si v neděli připomněli také v Příbrami, kde tehdy zemřeli tři lidé. Nejen jejich osudy připomíná výstava věnovaná okupaci v Památníku Vojna. Je sestavená hlavně z fotografií Hornického muzea. Stovky snímků sbíral Josef Velfl 38 let.
Navíc příbramští horníci odmítli 22. srpna nastoupit do práce a na protest proti vojskům Varšavské smlouvy začali v šest hodin ráno stávkovat. Na šachtě spali, stávkovali, nefárali. Jejich stávka skončila po více než týdnu – 2. září.
Stávka horníků tehdy začala na šachtě číslo 16 v Hájích u Příbrami. O protestu se rozhodlo během několika minut. Souhlasila většina horníků, jak ukazují dobové fotografie, které zachycují hlasování o stávce. Zapojilo se do ní zhruba 300 horníků. Hlavním heslem se stal slogan „Ani gram uranu Sovětskému svazu“. Část havířů se pak vydala na protestní pochod městem. Průvod procházel kolem tanků, někteří lidé se snažili s vojáky marně vyjednávat.
Obyvatelé Příbrami se stejně jako v dalších městech s příchodem vojsk Varšavské smlouvy smířit nechtěli a dávali to najevo různými způsoby. Například prodavači lepili plakáty do výloh obchodů. Příbram také zaplavily stovky nápisů. Tehdy dvanáctiletý Josef Velfl je psal na čtvrtky nebo balicí papír a připevňoval je napínáčky na ploty. „Psali jsme zpravidla Svoboda, Dubček, Okupanti táhněte domů,“ vzpomíná Velfl.
48 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy (zdroj: ČT24)
Historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů zmínil ve Speciálu ČT24, že vojenské plány na invazi se začaly připravovat již během března, dubna roku 1968. Invaze se zůčastnilo až půl milionu vojáků z pěti zemí - Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a několik vojáků z Německé demokratické republiky.
Sama vojenská akcie proběhla pro okupanty hladce, z politického hlediska hůře, když se jim nepodařilo sestavit kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládou. Pražské jaro mělo podle Blažka dost odpůrců, v srpnu 1968 však zůstali poměrně pasivní. Historik zdůraznil velmi důležitou roli novinářů, zejména Československého rozhlasu a Československé televize. Ti dokázali unikat sovětským jednotkám - které se snažily obsazovat vysílače - a vysílali z nejrůznějších utajených míst.
Obětavost novinářů, selhání politiků
Také historička Nina Pavelčíková zmínila velkou obětavost novinářů a techniků, díky nimž se dařilo udržet vysílání ještě třetí den po okupaci, například v Ostravě, Opavě či Havířově. Na Ostravsku však měli také velký vliv konzervativní komunisté, kteří okupační jednotky vítali, ukazovali jim směr a již v září 1968 se snažili „radikálně zatočit“ s odpůrci.
Historik z Filozofického ústavu AV ČR Jan Mervart uvedl, že prohlášení ÚV KSČ odsuzující invazi prošlo v poměru 7 ku 4 a nejpozději kolem čtvrté hodiny ranní 21. srpna se dostalo ke všem obyvatelům republiky. Za jednu z možností, co vedla k pozdější porážce Pražského jara, považuje i chování tehdejší politiků. Někteří komunističtí představitelé na jaře a v létě roku 1968 navázali spontánní dialog s obyvatelstvem a těšili se obrovské důvěře. Po podepsání tzv. Moskevského protokolu (ve dnech po invazi) se uzavírali do klasického chodu kabinetní politiky a propast mezi nimi a lidmi se opět zvětšovala, uvedl historik.