Tři tragické osudy zmapoval nový díl série Infiltrace s názvem Obchod se svědomím: Příběh chlapce, který po operaci mandlí začal v nemocnici krvácet a kterého nechali zdravotníci dvanáct minut čekat na chodbě před ambulancí, přestože jeho matka žádala o převoz uvnitř komplexu nemocnice k odborníkům. Dále vyprávění ženy, jejíž doktor nebral vážně stížnosti na bolest, až potratila dvě děti – jedno ze standardního těhotenství, druhé z mimoděložního. A nakonec boj ženy, která stále neví, proč zemřela její matka.
Krvácející chlapec čekal dlouho na ošetření, skončil s poruchou vědomí. Z toho příběhu mrazí, reagoval ministr v dokumentu ČT
Infiltrace: Obchod se svědomím (zdroj: ČT24)
Osmiletý Adam Vyčítal nastoupil 9. května 2017 na operaci nosních mandlí do Nemocnice Pardubického kraje. Před plánovanou operací lékaři rozhodli, že dojde i k zákroku na mandlích krčních. Čtvrtý den po operaci začal Adam v noci krvácet.
Místo aby zdravotní sestra přivolala k Adamovi lékaře z Anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO), poslala jej i s matkou v jednu hodinu ráno do ORL ambulance, kde tou dobou nikdo nebyl a problém byl i sehnat od ní klíče.
Adámkova rodina žije dva roky v pekle. Je rozpadlá, na pokraji svých sil.
„Je to nepochopitelné, že jsem běžela s Adámkem v náručí přes celé dětské oddělení, sbíhali jsme schody z 2. patra do přízemí. Nikdo mi ani nenabídl vozíček nebo lehátko pro něj, aby se s ním neklepalo,“ popsala v dokumentu Adamova matka Ilona, která je zdravotní sestrou a v pardubické krajské nemocnici až do té doby pracovala.
Přivolaná dětská lékařka se nejprve na krvácejícího chlapce ani nepodívala a odešla od něj. Mezitím paní Ilona zkolabovala a pro pomoc jí běžel krvácející syn.
Teprve ve třinácté minutě od začátku krvácení se k dítěti dostal lékař. A po dalších minutách i zdravotníci záchranné služby, kteří jeli náhodou kolem; o záchrannou službu uprostřed nemocnice plné odborníků přitom žádala ta sestra, která na začátku odmítla paní Iloně přivolat pomoc z oddělení ARO. To už bylo potřeba chlapce resuscitovat.
Tým ARO, který byl povolán devatenáct minut od začátku Adamova krvácení, se ale nejprve nemohl do ordinace dostat, stál před zamčenou budovou…
Dění před ambulancí zaznamenala kamera.
Áďa byl v dosahu všeho, jen kdyby byla lidská síla.
Adam se vrátil domů po devíti měsících od osudné noci – ve vigilním komatu. Co deset minut, někdy až po půl hodině, se dusí. Rodičům, kteří se o něj starají, dochází síly i peníze, rodině pomáhají dárci. Nemocnice po téměř dvou letech nevydala rodině ani kopie části Adamovy zdravotní dokumentace. Ředitelka ústavu sice rodině nabídla peníze, pomoc ale nikdy nedorazila.
- Vigilní kóma je hluboká porucha vědomí, při níž pacient působí dojmem, že se probral. Má otevřené oči, které však nesledují okolí a jen bezcílně bloudí, žvýká a polyká podanou potravu, ale není možné s ním navázat kontakt. Neudrží moč ani stolici, může mít obrny různých částí těla a další příznaky vyplývající z postižení nejvyšších částí mozku.
- Zdroj: lekarske.slovniky.cz
Bolesti, o které se doktor nestaral
Další případ, který dokumentaristé zmapovali, je zpackané těhotenství paní Kateřiny. Ta už se šest let soudí s lékařem, který podcenil její bolesti. Žena je pociťovala v době, kdy byla po umělém oplodnění těhotná. Lékař ale její bolesti nezaznamenal do dokumentace, alespoň ne do té, ke které se paní Kateřina dostala.
„Celou dobu jsem tušila, že něco není v pořádku, měla jsem křeče v břiše. Doktorům jsem to říkala a vždycky mě odbyli s tím, že mám být ráda, že jsem těhotná. Když si stěžujete a oni vám říkají, že o nic nejde, tak si připadáte, že otravujete. Věříte jim, protože oni jsou doktoři,“ říká dnes Kateřina.
Teď má platit soudní výlohy ve výši čtvrt milionu korun lékaři, který přehlédl sedmicentimetrový plod v jejím vejcovodu, následkem čehož zemřelo i její druhé zdravé dítě v děloze. Kateřina totiž v pátém měsíci těhotenství zkolabovala, selhaly jí životní funkce a teprve pak se přišlo na příčinu jejích bolestí. Dva dny přitom si na ně stěžovala u svého gynekologa. Přesto Kateřina zatím u soudu prohrává.
Paní Kateřina
V rámci dokumentu svého gynekologa navštívila a nahrála rozhovor s ním. „Vy máte ještě drzost za mnou chodit? Vám to přijde normální? Po pěti letech, co jsem byl nevinně tahaný po soudech!“ reagoval na konfrontaci lékař.
Kateřina se domnívá, že lékař upravil její zdravotní dokumentaci. „Pokud na mě budete zkoušet něco takového, dám vás k soudu za ochranu osobnosti. Doporučil bych vám, raději se mi vyhýbejte. Po šesti letech se s vámi nechci bavit jinak než s právníkem,“ řekl na to gynekolog z malého města.
„Chodila jsem k němu, protože jsem mu věřila, spousta jiných pacientek mu dnes taky věří,“ dodává Kateřina s tím, že už v centru asistované reprodukce měli podezření na její mimoděložní těhotenství. Stejně jako sestra u jejího gynekologa, která lékaře upozornila na výsledky krevního rozboru.
Paní Eliška stále neví, proč a na co zemřela v nemocnici její matka
Třetím zmapovaným případem dokumentu je příběh paní Elišky, jejíž matce se udělalo doma špatně, vystřelovala jí bolest ze zad ke klíční kosti, tak zavolali záchranku. Ta ji odvezla do českobudějovické nemocnice, kde ji zrentgenovali, vyloučili zlomeninu, diagnostikovali natažený sval a poslali domů. Bolest se zhoršovala, a tak ženu po dalších dvou dnech odvezla rodina do nemocnice znovu.
„Čekala jsem dvě hodiny na zprávu, co se mamince děje, co se bude dít. Netušila jsem, že maminka odchází, bavila jsem se s lidmi v čekárně, uklidňovala je… Čekala jsem tam už jako poslední, když vyšel ze dveří lékař. Řekl mi: bohužel vám musím oznámit, že zemřela,“ popsala v dokumentu paní Eliška.
Paní Eliška
Dodnes pátrá po tom, proč a na co její matka zemřela. Požádala o pitvu, které se nedočkala. Podala trestní oznámení, ke kterému psal posudek docent Vorel, který s ní nikdy osobně nemluvil. „Podala jste trestní oznámení, stěžovala jste si krajskému úřadu čili to jde mimo mě a nemocnici. V této věci se obávám, že s vámi nemůžu hovořit,“ řekl jí muž do telefonu.
Stejnou reakci slyšela paní Eliška i na pitevně: kvůli tomu, že si stěžovala, ji odkázali na ředitelství a na krajský úřad. „Už jsme si dopisovali čtyři roky,“ říká Eliška. Později ji odkázali až na ministra zdravotnictví.
„Ráda bych se dozvěděla, jestli za tím stojí jejich neznalost, nebo dobře vědí, co se stalo, a mluví nepravdy. Nechci odškodnění. Nechci, aby byli trestáni lékaři. Jen chci pravdu,“ dodává paní Eliška.
Ministr byl v šoku, ale víc neřekl
Dokumentaristé se vydali i za ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem (za ANO), kterého seznámili s Adamovým případem. „Já jsem úplně v šoku, že v nemocnici volají zdravotnickou záchrannou službu, aby jim šla pomoct s pacientem. To je skutečně velmi nestandardní. V takovéto nemocnici, krajské nemocnici, velké nemocnici, personálně vybavené, mi to přijde skutečně až neuvěřitelné. Z toho, co jsem viděl, celý ten příběh, to mě skutečně mrazí,“ řekl na kameru ministr.
Dokumentaristka Maixnerová: Neobjevila jsem nic převratného, ale nahlédla jsem do života v pekle (zdroj: ČT24)
Podle dokumentaristky Šárky Maixnerové ani mimo záznam víc nedodal. Maixnerová ale věří, že se kauze bude ministr věnovat. Sama ale v dokumentu neoslovila lékaře či nemocnice, jejichž pochybení popisuje: „Já nevěřím na novinařinu pět minut Hitler, pět minut Židé. Jejich postoj je jasný, dávají ho přece najevo těm pacientům. Kdyby ty kauzy byly staré měsíc, budeme všichni věřit, že se nemocnice k pochybením vyjádří, všichni se k tomu nějak postaví. Ale trvá to dva roky, pět let a šest let.“
„Stejně jako v případě dokumentu o centru Aktip zveřejníme přepisy celých natáčení, aby náš takzvaný fanklub neměl pocit, že strašně manipulujeme,“ dodala režisérka. Obecně se ale podle ní dá říct, že se úroveň českého zdravotnictví za poslední roky zvedla, ošetřovatelé se o své svěřence zajímají a pečují o ně s respektem.