Proč jsou dějiny lidstva dějinami válek a proč ani 21. století není zatím jiné? O tom ve Fokusu Václava Moravce hovořili sociální antropolog Radan Haluzík, bývalý voják a diplomat Jiří Baloun, psychiatr Jan Vevera, vojenská zdravotnice Jitka Dušková, vojenský historik Aleš Knížek a filozofka Eliška Fulínová.
Konvenční válka na Ukrajině nás překvapila, zaznělo v pořadu Fokus Václava Moravce
116 minut
Fokus Václava Moravce: Podoby války
Nejčastější jsou dnes malé identitární konflikty, řekl Haluzík. Vznikají obvykle ne tak, že někdo vyhlásí někomu válku, ale že skupina dobrovolníků, ozbrojených aktivistů, si někde sežene zbraně, začne se seskupovat, pořádá demonstrace. Poté se rozhodne, že nějaké území obsadí. A postupně vyprovokuje druhé etnikum k protiakci. Tak dlouho si „hrají na válku“, až válka opravdu vypukne, a není z toho návratu. „Až donedávna jsme si mysleli, že nás čekají tyto menší konflikty nebo hybridní války, kdy nám někdo z Moskvy vypne internet nebo semafory v celé republice. A překvapilo nás, že vznikla nová konvenční válka (rusko-ukrajinská) jako za starých časů s frontovými liniemi a že fabriky budou vyrábět další a další zbraně. Je to vlastně exkurze do válečné minulosti,“ řekl Haluzík.
Baloun se domnívá, že velké války ani v budoucnosti nejsou vyloučeny. „Otázka je, jak je budeme identifikovat a jaká opatření budeme přijímat, abychom eliminovali riziko, že války vzniknou.“ Připomněl, že v 90. letech se rozpadl bipolární svět, studená válka skončila, následovalo období demilitarizace. „A my jsme se mylně domnívali, že válka už nás nečeká.“
Lidé jdou do armády, aby tam naplnili svoje příležitosti, což nabízejí i různé reklamní slogany, řekl Vevera. „Je to naděje, že doplníte a rozvinete svoje schopnosti. A my jako psychiatři máme v přijímacím řízení za úkol vyselektovat dobrodruhy, kteří nejsou schopni se podřídit základní vojenské ctnosti, totiž poslouchat rozkazy a případně je pak také dávat.“
Dušková hovořila například o tom, jak se čeští vojáci působící v Afghánistánu vypořádávali s posttraumatickou stresovou poruchou. Vzpomínala i na různé své zahraniční mise. Není to tam jako v civilu, kdy se po službě převléknete z bílého a jdete domů. Pak se zajímáte o to, co si uděláte k večeři, jestli máte v ledničce běžné věci. To při misích zajišťuje servis jiné jednotky. „Jste tam spolu 24 hodin, čtyři až šest měsíců, jste na sobě naprosto závislí.“ Domnívá se také, že vymizela hrdost na to, že jsme Češi. O lidech, kteří se vrací z mise, se pak někdy mluví jako o žoldácích, kteří si tam jeli vydělat.
Vlastenectví je soubor hodnot, které máme přímo k místu, kde jsme se narodili, zmínil Knížek. Zmínil československé legionáře, kteří bojovali v první světové válce, do které odcházeli ve většině případů jako vojáci rakousko-uherské armády, a pak vstupovali do zahraničního vojska „něčeho,“ co tehdy nemělo ani svého prezidenta, ani symboliku svých praporů, o čem nic nevěděli.
Konflikty o území jsou nám do velké míry přirozené, uvedla Fulínová. Vidí za tím konfliktní povahu bytí, která k lidem patří. Odlišila by však konfliktnost od agrese. Konfliktnost je nám vrozená, ale existují i jiné možnosti, jak ji řešit, než nutně agresí, zdůraznila. „Vždycky přece máme, aspoň principiálně, otevřenou možnost hledat dohodu, domluvit se.“
