Dramatické únorové události roku 1948, jež v Československu vyústily v komunistické převzetí moci, neušly pozornosti za hranicemi republiky a měly za následek několik významných mezinárodněpolitických kroků a pohybů. Jaké z nich byly těmi klíčovými v době rodící se bipolarity a padající železné opony v kulisách studené války?
„Komunistický převrat v Československu vyvolal na Západě několik týdnů doslovné válečné psychózy.“
Tragédií Československa byl fakt, že podobně jako o devět let dříve zafungovalo jen jako indikátor, jenž doložil, že s expanzivní totalitní mocností nelze spolupracovat, nelze ji dostatečně uspokojit ústupky, ale je třeba se jí postavit.
Zejména pro Západ byl únorový převrat významným signálem. „Američané už na konci války přišli s tezí, že Československo je jakýsi lakmusový papírek (acid test) a indikátor sovětské dobré vůle, protože žádná jiná země nezašla v prosazování politiky vstřícnosti a přátelství vůči Sovětskému svazu tak autenticky daleko. Že tedy právě Československo bude do budoucna indikátorem, zda je sovětská vláda ochotná tam, kde prosazuje svůj vliv, tolerovat jinou než komunistickou vládu,“ tvrdí historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Stalinistický puč se stal katalyzátorem proměny západní politiky. Podle Smetany sice Československo nikdy nesehrávalo klíčovou úlohu v britských a amerických strategických koncepcích, přesto však události, které se v něm staly, ovlivnily v přelomových momentech moderních dějin celkový politický kurz západních velmocí.
„Určitě nejvýznamnější příklad představuje britský zahraničněpolitický obrat v reakci na německou okupaci českých zemí 15. března 1939. Méně už je známo, že komunistický převrat v únoru 1948 měl přinejmenším v prvních týdnech vliv srovnatelný. Namísto flagrantní německé agrese tentokrát československé události důrazně varovaly před rafinovanější expanzí sovětskou – formou z Moskvy řízených komunistických převratů. Opět bylo třeba jednat – a patrně velmi rychle,“ napsal Smetana v knize „Ani vojna, ani mír. Velmoci, Československo a střední Evropa v sedmi dramatech na prahu druhé světové a studené války.“
Na dlouhou dobu poslední zisk Moskvy
Podle Jindřicha Dejmka z Historického ústavu AV ČR nevyústily únorové události přes úsilí části československých demokratů a diplomatů do mezinárodní krize – často zmiňovaným příkladem je počínání zástupce ČSR u Organizace spojených národů Jána Papánka, který hodlal učinit z převratu mezinárodní kauzu na půdě Rady bezpečnosti, když poukazoval na to, že k němu došlo pod sovětským vlivem. Dotažení těchto pokusů do zdárného konce nicméně Sovětský svaz skrze své veto v RB OSN nepřipustil.
Na druhou stranu ovšem československý Únor v „jistém smyslu nepochybně vyvolal celou sérii protiakcí Západu, jež přispěly vydatně k tomu, že alespoň v Evropě bylo uchvácení moci komunisty v ČSR na dlouhou dobu posledním úspěchem a zároveň ziskem Moskvy,“ zdůraznil Dejmek v odborné stati „Únor 1948 v mezinárodním kontextu“, která se nachází ve sborníku textů k tomuto dějinnému milníku. „Stalin už potom dále neuspěl, už jen pokračoval v konsolidaci vlastní sféry vlivu, kde byla nastolena naprostá hegemonie,“ doplnil Smetana.
obrázek
Nekompromisní přístup Britů a Američanů se ještě v tom samém roce ukázal při takzvané první berlínské krizi (24. červen 1948 až 12. květen 1949), kdy spojenci na Stalinem nařízenou blokádu nově konstituovaného Západního Berlína odpověděli zřízením leteckého mostu, kterým do odříznutých sektorů města putovaly zásoby uhlí, potravin, léků a stavebního materiálu.
Obavy z nové válečné konfrontace
„V oněch březnových dnech 1948 prožíval Západ cosi jako opravdu intenzivní strach z války. Pramenilo to z nejistoty v tom ohledu, kde se vlastně hodlá Sovětský svaz zastavit a zda nechystá něco podobného i v dalších zemích,“ poznamenal Smetana i s odkazem na vydání amerického listu The Washington Post ze 4. března. To mělo na titulní straně mapu s vyšrafovanou částí Evropy ovládanou Sověty a výmluvným titulkem „Kdo je na řadě?“, přičemž šipky směřovaly k Itálii, Francii, Finsku a Rakousku.
Komunistický převrat v Československu vyvolal na Západě několik týdnů doslovné válečné psychózy. Třetí světovou válku očekávalo podle průzkumů na sedmdesát procent Nizozemců a v dalších západních zemích bylo ono procento rovněž vysoké.
Situaci ještě vyostřila zpráva o záhadné smrti Jana Masaryka z 10. března 1948. Vít Smetana cituje vzpomínky tehdejšího zpravodaje New York Herald Tribune v Bílém domě, Roberta J. Donovana. Ten uvedl: „Žádný svědek oněch časů ve Spojených státech nemůže zapomenout na to zoufalství, ten vztek a – a ať už oprávněnou či nikoli – nenávist vůči komunistům za Železnou oponou, jež se linuly z novinových titulků i rozhlasových zpráv.“
Západoevropské státníky znepokojovala zejména pochmurná vize toho, že československý převrat povzbudí k akci komunisty v jejich zemích, a to zejména v Itálii. Ale v klidu nemohla být ani Velká Británie s marxistickým křídlem uvnitř vládnoucí labouristické strany. „Rudého“ nebezpečí si byl velmi dobře vědom britský ministr zahraničí Ernest Bevin. „Byl přesvědčen o tom, že komunistická infiltrace ohrožuje Západ více než hrozba přímého sovětského útoku, a pokud nebudou podniknuta efektivní opatření, mohli by tak Rusové být brzy v Pyrenejích,“ podotknul Smetana.
„Československý osud představoval pro socialisty po celé Evropě nedocenitelnou lekci. Jednak ukázal, že demokratická rétorika a parlamentní participace komunistů jsou pouhými dočasnými prostředky pro nástup diktatury jedné totalitní strany. A druhá lekce směřovala přímo do socialistických řad, protože komunisté v Československu by – stejně jako dříve v Maďarsku, Rumunsku či Bulharsku – nedosáhli svých cílů bez podpory menšiny v táboře demokratického socialismu,“ dodal Smetana.
„Přece nechceš, aby to u vás dopadlo jako v Československu“
Parlamentní volby v Itálii v dubnu 1948
S jakou taktikou a strategií se tedy Západ postavil do cesty strašidlu komunismu obcházejícímu Evropu? „Ofenziva stalinistů, završená vítězstvím v Praze, přiměla politické lídry v USA i dalších zemích, aby aktivně podpořili i své souputníky při dalších vnitropolitických měřeních sil, což nejvýrazněji dokumentoval průběh parlamentních voleb v Itálii,“ zdokumentoval Jindřich Dejmek.
„Americká administrativa začala konečně jednat, a to ve strategicky klíčových zemích v čele s Itálií s nasazením veškerých prostředků, včetně provádění tajných operací (covert actions). Před tamními dubnovými volbami posloužil pražský puč jako vhodné memento v zorganizované korespondenční kampani, jíž Američané italského původu oslovovali své příbuzné v Itálii, aby nevolili komunisty. 'Přece nechceš, aby to u vás dopadlo jako v Československu!' varovali newyorští a chicagští strýčkové a tety své synovce a neteře od Milána po Palermo,“ připomněl Smetana.
Kampaň splnila svůj účel a přispěla k porážce komunistů. Volby ovládli se ziskem 48 procent hlasů křesťanští demokraté pod vedením Alcide de Gasperiho, jednoho z hlavních strůjců poválečné integrace západní Evropy.
Schválení Marshallova plánu
obrázek
Zotavení západoevropských ekonomik vyčerpaných druhou světovou válkou by stěží proběhlo v tak poměrně krátkém čase nebýt amerického Plánu hospodářské obnovy Evropy, tzv. Marshallova plánu. Po měsících debat se administrativě prezidenta Harryho Trumana podařilo na jaře 1948 protlačit schválení plánu skrze Kongres, a to nesporně i díky událostem v Československu.
„Tragická smrt Československé republiky vyslala šok celému civilizovanému světu,“ prohlásil šéf Bílého domu 17. března na společné schůzi obou komor Kongresu. „Truman argumentuje tím, že je třeba zabránit tomu, aby další země v Evropě dopadly jako Československo (například zmiňuje Finsko). V dubnu pak američtí zákonodárci konečně schválili pro prvních dvanáct měsíců 5,3 miliardy dolarů a dalších 900 milionů na další zahraniční pomoc,“ vysvětluje Vít Smetana.
Finsko nešlo po československé cestě
Finsko se sice Marshallova plánu nezúčastnilo, ovšem dokázalo nakonec odolat Stalinově naléhání, vrcholícímu právě na konci zimy a na začátku jara 1948, aby podepsalo dalekosáhlý politický pakt absolutní podřízenosti, jenž by tuto severskou zemi zařadil do bloku sovětských satelitů ve střední a jihovýchodní Evropě.
„I díky politické podpoře ze strany velkých i malých demokracií bylo možno – byť za cenu bolestných kompromisů – Stalinův tlak pozastavit. Nezanedbatelným faktorem byla viditelná podpora, jaké se Finsku dostalo ze strany západních politických kruhů a veřejnosti,“ uvádí Jindřich Dejmek.
Negativní ohlas na komunistický převrat v Československu byl tak markantní, že Stalin nebyl ochoten jít v případě Finska do rizika. Tam navíc nekomunističtí politici byli jasně odhodlaní jakýkoliv komunistický pokus o převrat tvrdě potlačit.
Stalin situaci patrně nevyhrotil do krajních mezí i s ohledem na vzpomínku na nesmírně tuhý finský odpor v „zimní válce“ (1939–1940), při níž padlo na 140 tisíc sovětských vojáků. A spokojil se s podpisem sovětsko-finské smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci z dubna 1948. Ta je považována za vrchol vynuceného sbližování mezi oběma zeměmi.
„Finsko se nikdy nestalo členem Severoatlantické aliance, ani po dobu studené války nevstoupilo do Evropského společenství, ale na druhou stranu Stalin akceptoval vnitropolitický demokratický vývoj a rozhodl se jej dále neohrožovat a finským komunistům dal pokyn, aby to akceptovali rovněž. Byl to více kompromis než diktát Moskvy,“ okomentoval Smetana.
„Zatímco československé vedení si již v roce 1943 spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem prosadilo proti britskému odporu, finská vláda ji naopak dlouho odmítala – a Stalin nakonec v dubnu 1948 zmírnil její literu a spokojil se se závazkem konzultací v případě vnějšího ohrožení. Pod dojmem komunistického převratu v Československu to pro většinově rusofobní Finy byla přijatelná cena za neutralitu a nezasahování do vnitřních záležitostí,“ dodal Smetana.
Bruselský pakt a vznik NATO
Vlajka NATO
Pravděpodobně nejdůležitějším důsledkem komunistického uchopení moci v Československu bylo nastartování jednání o procesu vybudování západoevropské a transatlantické bezpečnostní architektury. Strach z komunistické expanze dále na západ vedl politiky v Londýně i Paříži k naléhání na Spojené státy, aby se aktivně zapojily do jednání o obraně západní Evropy a aby došlo k utužení vojenské spolupráce mezi zeměmi na obou stranách Atlantiku.
„Pod dojmem dramatických událostí v Československu opustily vlády v Londýně i Paříži své původní představy o vytvoření sítě bilaterálních smluv mezi západoevropskými zeměmi a urychleně přijaly za svou ideu multilaterální smlouvy o kolektivní bezpečnosti – podle hesla 'Jeden za všechny, všichni za jednoho'. Bruselský pakt byl podepsán 17. března 1948 a už krátce předtím zahájil Ernest Bevin sondáže směřující k zapojení USA a Kanady do evropského bezpečnostního systému,“ potvrzuje Vít Smetana.
„Triumf komunistů v Praze především definitivně zásadně ovlivnil názory politiků a diplomatů v západní Evropě. Bezprostředním důsledkem Února se nestal jen celkem známý podpis Bruselského paktu, ale také tajný (a vlastně až po téměř čtyřech dekádách zveřejněný) počátek jednání ve Washingtonu, jehož výslednicí byl o rok později podpis NATO,“ uzavírá Jindřich Dejmek.
Severoatlantický pakt byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy ve Washingtonu. Jeho zakládajícími členy se stalo 12 států: Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velká Británie.
