Předsedové ANO a ČSSD Andrej Babiš a Jan Hamáček doladili poslední detaily připravované koaliční smlouvy už v pondělí. Její konkrétní podobu dosud halí tajemství – veřejnosti by měla být představena až dnes. Co od koaliční dohody očekávat, je ale možné vyčíst z dokumentů předchozích vlád. Ukazuje se totiž, že koaliční smlouvy byly od sebe často slovo od slova opisovány. Třeba ale o scénáři po odsouzení člena vlády v nich dosud nepadlo nikdy ani slovo. Zajímavé je i srovnání s Evropou – v některých zemích jsou koaliční smlouvy nutností, jinde naopak zbytečné.
Každá vláda má povinnost sepsat programové prohlášení, se kterým žádá o důvěru Poslanecké sněmovny. Koaliční smlouva je oproti tomu „jen“ dobrovolnou dohodou, která ale určuje pravidla fungování koalice. Bez ní by koalice mohly existovat jen stěží. Například v Nizozemsku proto politici svoji koaliční smlouvu neformálně označují jako koaliční bibli či evangelium.
Není proto divu, že historicky první česká polistopadová koaliční dohoda byla podepsána už necelý měsíc po volbách ve středu 1. července 1992. Tato první smlouva mezi ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA nastínila, jak budou vypadat koaliční dohody v budoucnosti. Základem je rozdělení ministerských postů mezi jednotlivé koaliční strany. Zásadním pravidlem je pak společný postup při prosazování vládních návrhů zákonů. Koaliční smlouvy ale upravovaly třeba i způsob obsazování postů náměstků na ministerstvech. Tato část je však nyní po přijetí zákona o státní službě upozaďována.
- „Koaliční partneři se zavazují nést i před veřejností spoluodpovědnost za všechna společná rozhodnutí a nezpochybňovat ani ta, k nimž dali svůj souhlas pouze v zájmu zachování koalice.“
- Koaliční smlouva mezi ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA z roku 1992 (bod VII)
Po volbách v roce 1996 vznikla vláda v podstatě totožná s tou předchozí – jedinou změnou byla neúčast KDS, jež se v březnu 1996 sloučila s občanskými demokraty. Novinkou ale bylo, že koaliční strany měly v Poslanecké sněmovně pouze 99 hlasů a tvořily tak jen menšinovou vládu. O to více bylo důležité, aby všichni vládní partneři postupovali jednotně. Koaliční smlouva proto kladla důraz na pravidelné schůzky stranických představitelů, kde by před každou parlamentní schůzí naplánovaly společný postup při hlasování.
Novinka z roku 1998: koaliční opoziční smlouva
Předčasné volby v roce 1998 následoval vznik zprvu nečekané dohody mezi ČSSD a ODS. Sociální demokraté v čele se svým předsedou a premiérem Milošem Zemanem vytvořili menšinovou vládu za tolerance právě občanských demokratů. Jelikož premiérovu stranu nyní nepodporovali partneři koaliční, ale opoziční, bylo o to důležitější sepsat o formě této spolupráce smlouvu – sám předseda ODS Václav Klaus ji nazval jako „smlouvu opoziční“.
Nejdůležitějším příslibem ve smlouvě bylo, že ODS umožní vznik vlády odchodem ze sněmovního sálu během hlasování o důvěře a navíc nevyvolá hlasování o nedůvěře. Obě strany se také zavázaly, že „neuzavřou se třetí stranou trvalou dohodu o hlasování v Parlamentu ČR“. Výměnou za toleranci ODS získala například posty ve vedení sněmovny či ve státní správě. Stabilita menšinové sociálně demokratické vlády byla zajištěna především tím, že občanští demokraté nebudou iniciovat hlasování o nedůvěře vládě a že se k takovému hlasování nepřipojí, pokud by jej vyvolala jiná ze sněmovních stran.
- „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“
- Oficiální název smlouvy mezi ČSSD a ODS z roku 1998
Brzy se ale ukázala jedna ze slabin této smlouvy. V případě hlasování o jednotlivých zákonech, a to včetně rozpočtu, nebyly ČSSD a ODS nijak smluvně vázány. Po sérii neúspěchů schválit státní rozpočet byl proto v lednu 2000 podepsán dodatek k opoziční smlouvě, který vešel ve známost jako tzv. toleranční patent. ČSSD a ODS se v něm dohodly, že dospějí ke vzájemné shodě nad státními rozpočty. Výsledkem vyjednávání byla i shoda na reformě volebního systému, která měla oběma stranám zajistit vyšší zisky v budoucích volbách.
Koaliční smlouva součástí programového prohlášení
Premiér Vladimír Špidla a jeho koaliční vláda se ujali moci v roce 2002. Koaliční smlouva ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU se ale zaměřovala primárně na programové záležitosti. Právě od této doby se stalo zvykem, že koaliční smlouva je připojována jako závěrečná část k hlavním bodům programového prohlášení vlády. Oba dokumenty jsou i z tohoto důvodu dojednávány koaličními stranami současně.
Když Vladimíra Špidlu nahrazoval ve funkci předsedy vlády Stanislav Gross, byla sepsána koaliční smlouva, která se stane vzorem pro všechny texty budoucí. Nastavena byla pevná struktura smlouvy – rozdělení křesel ve vládě, seznam koaličně dohodnutých vládních návrhů zákonů a závazek společného postupu při hlasování. Navíc byly přesně popsány formy jednání zástupců koaličních stran s kódovým označením K3, K6, K9 nebo K101 podle toho, kolik politiků se celkem schůzky účastní.
Jenom ke kosmetické změně došlo s příchodem Jiřího Paroubka do premiérského křesla. Koaliční strany pokračovaly na stejném půdorysu, ale nová koaliční smlouva sepsána nebyla. Namísto toho strany uzavřely tzv. Smlouvu o spolupráci demokratických proevropských stran. ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU se zavázaly, že navážou na předchozí programová prohlášení a přesně vymezily, že např. při hlasování o rozpočtu nebudou podporovat alternativní návrhy mimo vládní koalici.
Opisování nevadí
V následujících letech byly podepsány už pouze tři koaliční smlouvy – pro druhou vládu Mirka Topolánka v roce 2006, pro kabinet Petra Nečase v roce 2010 a pro zatím poslední koaliční vládu Bohuslava Sobotky v roce 2014. Všechny tři koaliční dohody se přitom podobaly jako vejce vejci, když si předobraz vzaly v už zmíněné koaliční smlouvě z roku 2004.
Topolánkova koaliční smlouva například uvádí, že „za koaličně dohodnutý se má takový vládní návrh a takové usnesení vlády, které podpoří alespoň polovina z přítomných ministrů z každé koaliční strany“. V podstatě identický text obsahovala už v roce 2004 Grossova smlouva a stejně tak v roce 2010 a 2014 Nečasova, respektive Sobotkova koaliční dohoda. Toto „opisování“ je typické i pro další části textů, a ty jsou tak značně podobné, ať už jde o levicové nebo pravicové koalice.
O odsouzených členech vlády ani slovo
Sociální demokraté se snažili do současné koaliční smlouvy s hnutím ANO protlačit několik pojistek pro fungování koalice. Jednou z nich bylo ustanovení o odstoupení člena vlády z funkce v případě jeho prvoinstančního odsouzení. V minulých koaličních smlouvách přitom taková podmínka nikdy zmiňována nebyla. Podle předsedy ČSSD Jana Hamáčka se však tento požadavek podařilo vyřešit, a lze tak očekávat, že tato novinka v nějaké podobě v koaliční smlouvě zahrnuta bude. Nutno podotknout, že v Česku zatím nikdy nevznikala vláda, jejíž budoucí člen by byl ještě před vznikem vlády trestně stíhán.
Dále měli sociální demokraté obavu, aby hnutí ANO nehlasovalo v Poslanecké sněmovně místo nich raději s SPD. Představitelé ANO se nechtěli tomuto tématu v koaliční smlouvě věnovat, ale také fungování sněmovny je podle Hamáčka ve smlouvě upraveno. Podobné situace ale byly řešeny už dříve, jak ukazuje citace například z koaliční smlouvy vlády Bohuslava Sobotky.
- „Smluvní strany se zavazují (…), že případné iniciativní návrhy zákonů a pozměňující návrhy zákonů předkládané poslanci a senátory koaličních klubů, anebo připojení se poslanců a senátorů koaličních klubů k iniciativě poslanců z jiných klubů budou předem konzultovány na úrovni předsedů koaličních klubů.“
- Koaliční smlouva mezi ČSSD, KDU-ČSL a ANO z roku 2014 (bod 9)
Koaliční smlouvy ve městech, krajích i dále v Evropě
Koaliční smlouva ale není jen výlučnou záležitostí celostátní politiky. Využívány jsou ve velkých městech či na úrovni krajů. Od těch smluv na celostátní úrovni se ale většinou odlišují svojí povahou i obsahem. Mnohdy mají jen obecný charakter a zabývají se zejména rozdělením křesel v městské radě a dohadovacím řízením. Výjimkou ale bývají například koaliční smlouvy, které vznikají během volebního období poté, co se rozpadne koaliční vláda. Nová koaliční dohoda pak bývá mnohem obsáhlejší a snaží se reagovat na důvody, které vedly ke kolapsu předchozí koalice.
V Evropě závisí vznik a podoba koaličních smluv kromě jiného i na podobě a charakteru politického systému. Například ve Francii nejsou koaliční smlouvy obvyklé kvůli dvoukolovému volebnímu systému. Spolupráce politických stran vzniká mezi prvním a druhým kolem většinové volby. Neúspěšné politické strany z prvního kola volby vyjadřují podporu názorově blízkým kandidátům, kteří do druhého kola postoupili. Tím je dán základ pro budoucí spolupráci, která přetrvává i po volbách. Ve Spojeném království většinový volební systém nevede příliš často ke vzniku koaličního kabinetu. Když už jsou ale politické strany nuceny ke koaličnímu vládnutí, nevzniká žádný dokument, který by upravoval jejich spolupráci. S koaličními smlouvami se ani zde nesetkáme.
Naopak najdeme politické systémy, kde jsou koaliční smlouvy nezbytné. Příkladem mohou být Nizozemsko či Belgie. V obou zemích vznikají tzv. velké koalice, tedy vlády zahrnující většinu parlamentních stran. Koaliční smlouvy jsou tak výsledkem složitých jednání a kompromisů. V případě Belgie je situace ještě komplikovanější tím, že je federálním státem, reprezentujícím odlišné jazykové skupiny. Koaliční smlouvy v těchto případech jasně vymezují hranice, v nichž se budoucí vládní politické strany pohybují.
