Brno - Bývalí poslanci Vít Bárta a Jaroslav Škárka s konečnou platností nebudou potrestáni v údajné korupční kauze. Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana proti zprošťujícímu verdiktu. Neuznal ani stížnost ministryně spravedlnosti v demisi Marie Benešové, podle které byl osvobozením mužů porušen zákon. Bárta na to v rozhovoru pro Českou televizi reagoval slovy, že vymáhat nyní vzniklou škodu by bylo logické. Škárka dál trvá na tom, že Bárta uplácel. Poté, co si přečte rozhodnutí NS, se chce o dalším postupu poradit se svým advokátem.
Bárta podle obžaloby dával stranickým kolegům peníze za loajalitu, označovali to však za půjčky. Obvodní soud pro Prahu 5 původně Bártu potrestal za podplácení osmnáctiměsíční podmínkou a Škárku za podvod třemi lety vězení. Odvolací soud ale rozsudek zrušil s tím, že Bárta ani Škárka trestný čin nespáchali. Nejvyšší soud se ale poté znovu případem zabýval - právě kvůli dovolání Zemana. Ten byl velkým kritikem obsahu obžaloby. Soudy podle něj měly Bártu shledat vinným z podplácení a Škárku z poškozování cizích práv.
Obžaloba konkrétně tvrdila, že Bárta dal tehdejším stranickým kolegům, poslancům Škárkovi a Kristýně Kočí, 170 tisíc a 500 tisíc korun za to, aby k němu byli loajální a prosazovali jeho zájmy ve straně. Škárka údajně úplatek přijal a část peněz také použil. Bárta, který kvůli kauze rezignoval na post ministra dopravy, se hájil tím, že Škárkovi a Kočí peníze jen půjčil.
Škárka: Od Bárty jsem si žádné peníze nepůjčoval, šlo o úplatek
Škárka ale trvá na tom, že šlo o úplatek. „Od pana Bárty jsem si žádné peníze nepůjčoval, zaznělo to i u soudu. 170 tisíc byl úplatek, kterým Bárta podle mého názoru chtěl zajistit, abych pro něj něco dělal,“ řekl ve Studiu ČT24. Peníze prý sice dostával i dřív, šlo ale podle něj o částku spojenou s náklady na funkci výkonného místopředsedy Věcí veřejných. Na otázku, zda mu to nepřišlo zvláštní, odpověděl: „Věci veřejné nebyly normální stranou. Fungovaly podivně od začátku.“ Upozornil i na to, že Bárta čelí obvinění, že měl v policejním odboru, který kauzu vyšetřoval, infiltrovaného svého člověka. Škárka by se nicméně v budoucnu do politiky rád vrátil. Za jakou stranu, to ale v tuto chvíli neví.
Vít Bárta: „Lituji toho, že jsem svým bývalým kamarádům věřil natolik, že jsem jim půjčil peníze bez smlouvy. Trvám na tom, že půjčovat peníze nebylo s jiným účelem než prostě těm lidem pomoci. Nicméně je faktem, že v momentě, kdy jste v politice, musíte všechny kroky činit úplně nijak než jako člověk kupříkladu v byznysu.“
Jaroslav Škárka: "Jsem rád, že tato kauza končí, protože už byla poměrně dlouhá. Na druhou stranu jsem stále přesvědčený o tom, že Vít Bárta uplácel a že prvoinstanční jednání soudu v čele s panem Šottem probíhalo poněkud podivně… Pan soudce Šott se od počátku snažil vést soud směrem k půjčkám. Vůbec nebyl prokazován úplatek."
Rozsudek v případu Bárta: Politické intrikaření není trestný čin
Soudce Jan Šott loni v dubnu Bártu neodsoudil na základě svědectví Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky, ale na základě Bártovy vlastní svědecké výpovědi. Bárta se podle soudce snažil přimět poslance Věcí veřejných k tomu, aby nehlasovali pro zdanění poslaneckých náhrad. „Ke spáchání trestného činu se objektivně zcela doznal, jako by se domníval, že jeho jednání trestné není, a to přispělo podstatným způsobem k objasnění věci,“ uvedl soudce v odůvodnění.
Případ ale nakonec skončil ve prospěch Víta Bárty: Městský soud odmítl, že by Bárta uplácel, s argumentací: „Chování ve stylu politického intrikaření nepodléhá trestní odpovědnosti, ale odpovědnosti před voliči.“ Definitivní tečkou bylo sdělení Nejvyššího soudu.
Mluvčí soudu Petr Knötig k dnešnímu verdiktu:
- „V případě Víta Bárty bylo zjištěno, že částka nebyla úplatkem, ale pouze půjčkou. Pro tvrzený úplatek nebyly žádné důkazy.“
- „Bylo zjištěno, že Vít Bárta takto peníze půjčoval i dříve, než byl v Poslanecké sněmovně. Šlo o částku, kterou poskytl ze svých soukromých prostředků na základě ústní dohody, což zákon nerozporuje.“
- „Bylo pouze jeho rizikem, zda dojde ke splacení. Z toho důvodu bylo dovolání odmítnuto jako neopodstatnělé.“
