Praha – 25. února 1948 přijal těžce nemocný prezident Edvard Beneš demisi dvanácti nekomunistických ministrů na přání premiéra Klementa Gottwalda a vyměnil je za komunistické. Ve své funkci ovšem zůstal, což bylo podle historika Petra Zídka největší chybou jeho kariéry.
Edvard Beneš byl v období února 1948 už těžce nemocný a půl roku poté zemřel. V té době byl sice teprve šedesátníkem, ale podle lékařské zprávy byl jeho organismus o 20 let starší, což jen napomohlo tomu, aby extrémnímu tlaku komunistické strany na změnu vlády přistoupil.
Dodnes historici diskutují o důvodech, které Beneše k přijetí demise vedly. Podle dobových svědectví k jeho rozhodnutí přispěly Gottwaldovy výhrůžky okamžitého zatýkání nepohodlných osob. Mezi 21. a 26. únorem 1948 zmizelo podle historika Karla Kaplana alespoň nakrátko ve věznicích na 460 lidí, většinou okresních funkcionářů, národních socialistů a lidovců.
Kaňka na kariéře
Podle Zídka je ovšem otázkou, proč Beneš zůstal ve svém úřadu i po jmenování čistě komunistické Gottwaldovy vlády: „Tím, že v úřadě setrval, legitimizoval v prvních měsících komunistický režim – minimálně před zraky zahraničí. Je otázka, co by se stalo, kdyby odstoupil ještě předtím, než by přijal demisi ministrů demokratických stran. Určitě ale mohl podat demisi poté, co byla jmenována nová vláda - jako formu protestu.“
Krátce po jmenování Gottwaldova kabinetu opustil Beneš Pražský hrad a uchýlil se na své sídlo do Sezimova Ústí. Ještě odmítl podepsat komunisty připravenou Ústavu 9. května a začátkem června po volbách do Národního shromáždění, v nichž se poprvé hlasovalo pro jednotnou kandidátku Národní fronty, rezignoval. Prezidentem se poté stal Gottwald a premiérem Antonín Zápotocký.
