Praha - Eva Michaláková má pro případné obnovené řízení o odebraných synech Denisovi a Davidovi nový trumf. Norská policie jí vydala osvědčení o beztrestnosti, díky němuž pracuje v Norsku v mateřské škole. Skutečnost, že tamní úřady neshledávají potíž v tom, aby pracovala ve školce, nasvědčuje její způsobilosti postarat se i o své syny. V kauze plynou informace pouze od matky, protože protistrana nemůže ze zákona konkrétní případy komentovat. Reportéři ČT mohli nahlédnout do rozsudků dvou odvolacích norských soudů a případ není tak úplně černobílý, jak by se mohlo zdát. Věnovala se mu Andrea Máslová.
Eva Michaláková požádala o obnovu řízení, které by mohlo děti vrátit buď jí samotné, nebo by je mohl svěřit do péče její sestry. Že by se dokázala o syny dnes postarat, Eva Michaláková nepochybuje. Navíc nově pracuje v mateřské škole, což jí úředně povolila norská policie. „Pracuju v mateřské škole, také pracuju jako pomocnice v domově důchodců. Aby člověk mohl pracovat v mateřské škole, potřebuje osvědčení od policie o beztrestnosti. To mi na mou žádost bylo vydáno,“ řekla pro Reportéry ČT matka dvou chlapců.
V květnu 2011 si pro chlapce do školky došli pracovníci norského úřadu na ochranu dětí Barnevernet. Učitelky ve školce měly údajně podezření, že u Michaláků není všechno v pořádku, delší dobu před odebráním chlapců. Ze soudních dokumentů vyplývá, že první hlášení přišlo z mateřské školy na sociální úřad 30. března 2011, další pak 27. dubna 2011. Bylo rozsáhlé a hovořilo o zanedbávání rodičovské péče, stejně jako o sexuálním zneužívání. Policejní vyšetřování a zdravotní prohlídky ale takové tvrzení nepotvrdily.
Soudní verdikty se zabývají situací v rodině
Reportéři ČT měli možnost nahlédnout do odvolacích rozsudků norských soudů, které zaznamenávají výroky staršího z chlapců, který hovoří o sexuálním zneužívání otcem i matkou. Potíž však tkví v tom, že je vždy říká někdo jiný - jednou se podle spisu svěřil učitelce v mateřské škole, později pěstounce. Před policií ale výroky nikdy nezopakoval.
Přestože výpověď staršího Denise, kterou měla vyslechnout pěstounka, působí velmi podrobně, soud uznal, že ji nelze brát jako dostatečný důkaz. Zároveň se ale všechny tři soudní instance shodly na tom, že situace v rodině byla neúnosná, matka se dětem kvůli práci nevěnovala a péče závažným způsobem selhávala.
Výpovědi jsou vždy nepřímé
„Všechna ta svědectví jsou zprostředkovaná, tedy třetí osoby sdělují, že jim děti něco řekly. Ale nemají to nijak podložené a nijak se to neprokázalo. Ostatně nepotvrdily to ani vyšetření v nemocnici ani vyšetření znalců,“ zdůrazňuje advokátka Dora Boková, která zhruba dva roky pomáhá Evě Michalákové v úsilí dostat děti zpět .
Za překvapivě věrohodné považuje některé detaily výpovědi ve spisu i dětský psycholog z Univerzity Karlovy Václav Mertin. Ovšem jedním dechem dodává: „Přiznám se, že něco bych si uměl vymyslet i já, a působilo by to věrohodně, jako že to řeklo samo dítě. A vzhledem k tomu, že jsem u toho nebyl, když to tyto děti říkaly, a vlastně u toho nebyl asi nikdo zcela kompetentní, je tam ten otazník, jestli to nevymyslel někdo dospělý.“
Odvolací soud také konstatuje, že děti po převzetí pěstouny začaly viditelně prospívat a přestaly mít původní fyzické potíže. Ovšem nejbližší sousedi nikdy žádnou potíž nebo náznak fyzického násilí nezaregistrovali a někteří z nich jsou přesvědčeni, že v rodině se nic takového nedělo.
Ministerstvo předalo druhou nótu
Podle nedávného vyjádření ředitele českého Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí Zdeňka Kapitána, který se případem zabývá téměř od počátku, důvod k odebrání dětí byl a shodly se na tom i odvolací instance. Také ministryně sociálních věcí Michaela Marksová má za to, že v rodině panovaly problémy. „Já bych řekla, že v té rodině byly velké problémy, ale já jsem viděla jenom zlomek spisu (…) Nemám k dispozici všechny informace, takže samozřejmě soudit nemohu,“ uvedla nedávno.
Norská velvyslankyně Siri Ellen Sletnerová:
„Všechny individuální záležitosti, které se týkají péče o dítě, jsou důvěrné. Samozřejmě, musíme chránit jak rodiče, tak děti. To znamená, že jediný, kdo ví, proč byli oba bratři předáni do pěstounské péče, je matka. A ta je v kontaktu se systémem péče o dítě. A předpokládám, že také ví, proč v pěstounské péči zůstávají.“
Přes všechny dohady a spekulace se do kauzy zapojilo české ministerstvo zahraničí a snaží se diplomatickou cestou přimět norské úřady, aby se s českou stranou začaly bavit o právní úpravě podobných situací. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) kvůli tomu předal norské velvyslankyni už druhou nótu. Podle ministra je potřeba začít společně pracovat na mezistátní dohodě, podle níž by se podobné případy daly v budoucnu řešit.
V kauze bratrů Michalákových je ale stále otázkou, zda bude obnoveno řízení a jak dopadne. Podle psychologa Václava Mertina je osvědčení pro Evu Michalákovou od norské policie jasným signálem tamní společnosti, že je s ní vše v pořádku. „Pust'te do školky někoho, kdo byl uznán jako nezpůsobilý. V mých očích to výrazně podporuje to, že paní Michaláková by se postarala i o vlastní kluky,“ uzavírá vlastní pohled.
Připomeňte si příběh rodiny Michalákových od samého začátku (zdroj stránky pod názvem Kde je moje dítě.)
Děti jsou u pěstounů téměř čtyři roky
Úřad pro ochranu dětí odebral Michalákovým syny v květnu 2011 pro podezření z pohlavního zneužívání. Oba rodiče vyšetřovala policie, ale vyšetřování zastavila. Matka však přiznala, že syny výchovně plácla, což je v Norsku zakázáno zákonem. Totéž podle ní dělal její bývalý manžel. „Dělal to samé, co já: když děti zlobily, tak je plácnul přes zadek,“ popsala již dříve Eva Michaláková. Děti se proto rodičům nevrátily, naopak v únoru 2012 zbavily norské úřady Michalákovy práva na péči a každý z bratrů žije v jiné pěstounské rodině. Matka dětí neuspěla se stížnostmi u norských soudů ani Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
