Česká republika si připomíná 30. výročí od voleb, které byly z hlediska budování nového demokratického režimu zásadní; v červenci 1990 zvolili poslanci Federálního shromáždění do prezidentského úřadu Václava Havla. Sami zákonodárci přitom zasedali v parlamentních lavicích jen krátce; měsíc před prezidentskou volbou se konaly i první svobodné volby po sametové revoluci.
Václav Havel byl prezidentem Československa již od prosince 1989, jednalo se však o řešení dočasné. Vycházelo z dohod mezi Občanským fórem a končícím komunistickým režimem. Řádné volby byly naplánovány za přibližně půl roku na červenec 1990. Mezitím se však porevoluční nadšení a spolupráce začaly pomalu překlápět do reálné politiky.
To zjistil hned v lednu 1990 právě Václav Havel, když vystoupil v parlamentu s několika návrhy změn. Jeden z nich se týkal vyškrtnutí slova „socialistická“ z názvu státu. Zdánlivá drobnost, která měla být spíš technikálií, se zvrtla v dlouhou a emotivní diskusi nad názvem státu. Ten se stal politickým tématem a vešel ve známost jako takzvaná pomlčková válka.
Slovenští politici chtěli více zdůraznit slovenskou autonomii a politici se přeli o to, zda je pomlčka v názvu spojovníkem, či rozdělovníkem. Havel situaci na počátku podcenil, podařilo se mu ji však vyřešit a nakonec i ustát.
Ač by se ona „pomlčková válka“ mohla zdát jen epizodním příběhem, její dopad byl mnohem významnější. Posílila totiž nacionální konfliktní linii ve společnosti a s tím spojenou otázku slovenské samostatnosti v rámci federace.
Například Slovenská národní strana prostřednictvím své poslankyně Oľgy Pavúkové chtěla postavit v prezidentské kandidatuře proti Havlovi svého kandidáta. Tím měl být herec, divadelník a tehdejší poslanec Slovenské národní rady Štefan Kvietik. Kandidaturu však nepřijal. Po volbě se Pavúková vyjádřila, že zvolení Václava Havla prezidentem ČSFR pro ni nebylo zklamáním a s jeho vítězstvím počítala. Návrh na kandidaturu Štefana Kvietika podala proto, „aby volby byly více vzrušující, a určitě by byly, kdyby se rozhodovalo mezi dvěma kandidáty“, uvedla tehdy.
Nepříliš důležitou roli sehrál i otevřený dopis Václavu Havlovi od generálního sekretáře Československé strany lidové Jiřího Černého. Ukazuje však, jak stále více sílila úloha praktické politiky. V dopise upozorňuje na některá pochybení, jichž se měl Havel dopustit.
Dne 5. 7. t. r. budete pravděpodobně znovu zvolen prezidentem. Dovolte mi, abych k této předpokládané volbě Vám především popřál, abyste Vy sám našel dostatek sil nejen nyní, ale i v budoucnu k přiznání chyb, kterých jste se dopustil, či se dopustíte, a abyste našel dostatek sil dbát spravedlnosti a zákonů této země i v maličkostech, neboť z maličkostí se většinou skládají všechny ony věci, které rozhodují o osudech národů.
(Zdroj: ČTK, 4. 7. 1990)
Před samotnou volbou vyslovil Havlovi podporu i předseda parlamentu Alexander Dubček: „Dnes jde o to, abychom člověkem potřebných kvalit obsadili i úřad nejvyššího představitele státu, prezidenta republiky. Proto vám, Federálnímu shromáždění, z pověření iniciativní skupiny poslanců navrhuji, aby prezidentem republiky byl znovuzvolený člověk, který tento úřad zastával v kritickém přechodném období, Václav Havel. Václav Havel se v těžkém období osvědčil jako politik, státník i jako člověk.“
Právě podpora ze strany Dubčeka byla důležitá proto, že ještě před půl rokem, když se přemýšlelo o tom, kdo by stál v čele státu, uvažoval o sobě sám Dubček. Nakonec, kvůli dohodě o česko-slovenském vedení státu a proto, že předsedou vlády se stal Slovák Marián Čalfa, Dubček vypadl ze hry.
Pro Václava Havla nakonec hlasovalo 235 poslanců. Celkem 50 reprezentantů pro Havla nehlasovalo: 25 jich zasedalo ve Sněmovně lidu, 16 ve slovenské a 9 v české části Sněmovny národů. Mandát prezidenta byl dvouletý a měl vést k přijetí nových ústav federativního Československa.
Svůj dvouletý mandát však Havel nedokončil. V důsledku rozpadu státu na Českou a Slovenskou republiku rezignoval.
Po zvolení Václav Havel předstoupil před poslance Federálního shromáždění a složil slib prezidenta republiky. Dnes již neobvyklá část volby hlavy státu následovala po skončení schůze parlamentu.
Prezident vystoupil před občany shromážděnými na Třetím nádvoří Pražského hradu a pronesl k nim z balkonu krátký projev. Oznámil, že byl v tajné volbě – a tudíž svobodně – zvolen Federálním shromážděním, které bylo taktéž zvoleno v demokratických volbách, prezidentem republiky. Ve venkovních prostorách Hradu pak začala oslava, jíž se účastnili přítomní občané.
Havel: záruka svobodných voleb
Pro samotného Václava Havla byly velmi důležité zejména volby do Federálního shromáždění, které se konaly 9. června 1990. Svou roli sehrálo i to, že prezident Havel, zvolený do úřadu v prosinci 1989, měl být zárukou svobodného hlasování. Vypovídají o tom i mnohé plakáty s tímto heslem.
Havel kladl na volby velký důraz. Vypovídá o tom i jeho projev v Československé televizi z 5. června 1990. V něm uvádí, že „svobodné volby považoval za hlavní úkol pobytu v tomto (prezidentském – pozn.) úřadě“.
Právě na základě demokratických voleb ustanovený parlament měl být tím, kdo bude novou hlavu státu volit. Od něj měla být odvozena i legitimita nové hlavy státu.
V projevu také apeloval na voliče, aby k volbám přišli, pokud chtějí žít v demokratickém státě. „Svou neúčastí v nich vyjádříte naopak svůj stesk po starých poměrech, případně lhostejnost k vlastnímu osudu,“ říkal.
Onen apel měl velký význam, protože komunistická strana byla stále velmi aktivní. Nechtěla se smířit s prohrou v listopadu 1989, kdy byl komunistický režim poražen po pouhých dvou týdnech.
To připomněl v pořadu Interview ČT24 tehdejší poslanec Michael Kocáb: „Komunisté, když viděli, že propásli těch prvních 14 dní, kdy nestačili nasadit bezpečnostní složky, armádu, prostě sílu proti demonstrantům (…), tak zaujali jinou strategii, která se váže k svobodným volbám, že to nechají naoko nám – vláda národního porozumění, Marián Čalfa, Havel – a budou doufat, že se to v červnu všechno vrátí. S tím červnem se pojí obrovská obava, jestli se potvrdí výsledky sametové revoluce.“
S parlamentními volbami se pojí i další aspekt, na který Havel poukazoval a který dokonce považoval za největší politickou zkoušku, která mimo jiné ukáže, zda může i nadále zastávat prezidentský úřad, či nikoliv. Tímto úkolem mělo být sestavení vlády, která bude moudrá, rychle pracující a která získá i důvěru parlamentu.
„Nebudu-li schopen jmenovat vládu, o níž budu přesvědčen, že je dobrá, a jejíž programové prohlášení získá zároveň jednoznačnou podporu Federálního shromáždění, pak mi to bude známkou, že nejsem schopen být prezidentem,“ upozorňoval ve svém projevu.
Velkou část voličů se mu podařilo přesvědčit. Ve volbách do Sněmovny národů FS na území České republiky s velkým náskokem zvítězilo Občanské fórum, které volilo téměř 50 procent voličů. Ale hned na druhém místě skončila KSČ s téměř 14 procenty hlasů. Ve volbách do Sněmovny lidu FS byly výsledky na území České republiky obdobné.
Výsledky voleb potvrzovaly obavy ze silného výsledku komunistů. Postavení prodemokratických sil však ukázalo, že výsledek sametové revoluce byl potvrzen a že Československo směřuje k demokratickému politickému režimu. Václavu Havlovi se podařilo ustavit i vládu. Na federální úrovni byla 2. července 1990 jmenována „vláda národní oběti“ pod vedením Mariána Čalfy. O den později Václav Havel souhlasil, že se bude ucházet o post prezidenta ve volbách 5. července.
