Profese novináře v průběhu let zaznamenala u lidí velký propad prestiže, možná proto, že společnost vnímá novináře jako součást establishmentu. V rozhovoru pro Fokus Václava Moravce to mimo jiné řekl sociolog a odborník na média Jaromír Volek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Sám bude také hostem pořadu, který tentokrát na téma Lesk a bída médií mohou diváci sledovat na ČT24 v úterý 5. 4. od 20:00 hodin.
Důvěra v novináře dlouhodobě upadá, tvrdí sociolog Jaromír Volek
Z vašich úst zaznělo ‚novinář jako jedna z nejohroženějších profesí‘. Příliš se nás zastáváte nebo jsou fakta, která mluví o tom, že se z novináře opravdu stává ohrožený druh?
Když se podíváme na statistiku za posledních patnáct let, které náš výzkum trvá, tak je tam kontinuální propad důvěry ve vztahu k této profesi. Můžeme stabilitu profese srovnávat s jinými: Nejenom s lékaři a právníky, kteří jsou vždy na žebříčku nejvýše, ale třeba i s učiteli, kteří na tom nejsou finančně lépe a jejich pozice není bůhví jaká. Lineární propad, který vidíme u kreditu, důvěryhodnosti novinářské profese, je varující. Spojuji ho s tím, že kopíruje stále skeptičtější vztah majoritní populace k liberální demokracii tak, jak se tady vytvořila po listopadu 1989. Výzkumy nám ukazují, že populace vnímá novináře jako součást establishmentu, jinými slovy ztotožňuje novináře s politikou, s byznysem – jako by to byli ti, co mají moc, jakkoli je to nespravedlivé.
Pravděpodobně je to tak, že novináři první desetiletí bojovali a vytvářeli legitimitu nového polistopadového systému. Náklady, symbolickou energii, kterou do toho procesu vložili, teď nutně postrádají, protože s problémy systému, nerealizovanými očekáváními populace a dobíhajícími dopady ekonomické krize byli ztotožňováni – protože oni často vysvětlovali problémy za politiky. A nositel špatné zprávy, i když není příčinou té zprávy, nese negativní důsledky té zprávy.
Tedy čím více jsou lidé nespokojeni, tím je menší důvěra v novináře. Dalo by se to tak zjednodušit?
Dalo by se říct, že novináři fungují jako hromosvod. Novinář je mediátor mezi velkou politikou a běžným občanem. Plní funkci, která se od něj očekává – že bude mediovat. Ale pokud mediace znamená sdělování negativních informací, tak je za negativní informaci po zásluze odměněn odmítáním, kritikou.
Dovolte ještě otázku: Odvěká debata, o čem psát, o čem vysílat, co jezdit natáčet. Je to tak, že si udělám průzkum, co lidi zajímá, a pak o tom točím, jak spousta lidí z různých médií říkám, nebo je to o tom, že novinář je tady od toho, aby agendu určil, na témata zaměřil a nesl za to odpovědnost?
Myslím, že dilema stojí takto: Jedno pojetí novinářství říká, že jsme tu od toho, abychom nabídli co nejširší paletu informací, postojů, hodnot, ale nevnucovali, jak mají interpretace probíhat. Jinými slovy: Dáme vám to na stříbrném podnose a vy si vyberte. Druhá škola, která více akcentuje téma novinářské odpovědnosti, říká: Máme výraznější, silnější pozici, protože my vybíráme témata. Běžný konzument neví, co je v prostoru.
Vztah mezi konzumentem a novinářem je asymetrický, mocenská pozice je vždy na straně novináře. V tom směru on musí výrazně akcentovat rovinu odpovědnosti a s rovinou odpovědnosti nutně spojí rozhodnutí: Toto je důležité, toto budeme akcentovat a nemůžeme to úplně nechat na poli běžných konzumentů, které tím nepodceňujeme, ale oni mají omezené možnosti.
Dnes má úplně každý člověk v kapse záznamové zařízení. Není tak dnes každý trochu novinář?
To je taková zkratka. Řekl bych, že první je, jestli ti lidé chtějí být novináři. Myslím si, že ne. Je tu část lidí, která technologii využívá, aby vstoupila do veřejného prostoru, a třeba kompenzuje svůj pocit, že jejich hlas není slyšet. To ale stále ještě není novinářství. To by pak bylo novinářství i to, že někdo volá do megafonu – vyvolávač na pouti by byl také novinář. Myslím, že technologický potenciál tady je, ale vždycky narazí na hodnoty, schopnosti, kreativitu, potřebu fungovat jako novinář.
Jiná věc ale je, jestli část, která využije technologie a bude vstupovat do veřejného prostoru s neprofesionálními postupy – bude sbírat ‚lajky‘, protože jsou to laici, kdo sbírají lajky – nesnižuje v obecném povědomí kredibilitu novinářské profese. Pravděpodobně je to součást úpadku. Málo platné, ne vždy mají konzumenti čas dívat se, kdo to napsal, zda je to profesionální novinář, ale sledují titulek. V dlouhodobém horizontu je fenomén vpádu ‚laiků, co sbírají lajky‘ docela nebezpečný.
- Magda Vášáryová – politička a bývalá diplomatka
- Jaromír Volek – sociolog
- Ivan Steiger – karikaturista
- Erik Tabery – novinář
- Pavel Fischer – bývalý diplomat
- Roman Máca – bezpečnostní analytik