Praha - Alexander Dubček – osobnost roku 1968 a symbol Pražského jara, pokusu o reformu komunistického režimu. Pražské jaro však skončilo vpádem „spřátelených“ armád a Dubček nakonec musel odejít. Rok 1989 znamenal návrat ikony roku 1968, jeho jména se na náměstích skloňovalo i v souvislosti s funkcí prezidenta republiky. Hlavou státu se však Dubček nakonec nestal, místo toho se 28. prosince 1989 ujal řízení federálního parlamentu. Tehdy osmašedesátiletý Slovák, komunista, který ve straně zažil vzestup i pád, se tak vrátil do nejvyšších pater - teď už demokratické politiky.
Možnost, že by Alexander Dubček skutečně usedl na Pražský hrad, byla tehdy reálná, neboť i po mnoha letech v ústraní se těšil sympatiím nezanedbatelné části zejména slovenské veřejnosti. Další možnou předností, byť pro jiné spíše slabinou, byla jeho předchozí praktická zkušenost s politikou.
Dubčekova prezidentská kandidatura byla oficiálně ohlášena 12. prosince 1989, tedy krátce poté, co Občanské fórum na funkci navrhlo Václava Havla. Toho podpořila i slovenská obdoba fóra - Veřejnost proti násilí. Po řadě jednání Dubček, byť nerad, souhlasil s tím, že se místo prezidentského postu ujme křesla předsedy parlamentu. Do Federálního shromáždění ČSSR byl kooptován 28. prosince a ještě týž den v jeho čele nahradil Stanislava Kukrála. Předsedou zákonodárného sboru byl až do 25. června 1992.
O Dubčekovi, jenž se v březnu 1992 stal předsedou Sociálně demokratické strany Slovenska, se v souvislosti s rozpadem federace uvažovalo také jako o možném prezidentovi samostatné Slovenské republiky. Jejího vzniku se však Dubček nedožil. Sedmého listopadu 1992 podlehl zraněním, která utrpěl počátkem září při havárii svého služebního vozu na dálnici D1 u Humpolce.
Dubček - kompromisní kandidát za Novotného
Nicméně i po své smrti stále zůstává Alexander Dubček rozporuplnou postavou moderních československých dějin. Narodil se 27. listopadu 1921 v obci Uhrovec nedaleko Topoľčan. Většinu mládí však prožil v Sovětském svazu, kam odešel spolu se svými rodiči. Na Slovensko se Dubček vrátil v roce 1938 a nedlouho poté vstoupil do komunistické strany. V padesátých letech prošel celou řadou stranických a státních funkcí.
V roce 1963 byl Dubček zvolen členem předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a prvním tajemníkem. Na vrchol mocenské pyramidy se dostal 5. ledna 1968, kdy jako kompromisní kandidát vystřídal ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. Nepříliš známý, ale na veřejnost sympaticky působící Dubček se záhy stal hlavní tváří pokusu o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“.
Politickou kariéru mu ukončila „spřátelená vojska“
Obrodný proces dostal 21. srpna 1968 dramatickou tečku v podobě vojenské intervence členů Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Jen několik dní poté podepsal Dubček spolu s dalšími československými představiteli takzvaný Moskevský protokol, jenž okupaci legalizoval a položil základy následné „normalizace“ poměrů v zemi. Dubček později podpis pod protokolem označil za svou prohru.
Z Medailonu Alexandra Dubčeka (29. prosince 1989): „Pod pohrůžkou smrti byl Dubček se svými spolupracovníky odeslán do Moskvy, kde byl postaven před tvrdé požadavky na změnu poměrů u nás.“
Historik Oldřich Tůma: „Byla to kapitulace, které on asi rozuměl tak, že přeci jen otvírá možnost pro alespoň nějaké limitované pokračování reforem.“
Dubček skončil - v dubnu 1969 byl sesazen ze všech stranických funkcí. Na krátký čas se ještě stal předsedou Federálního shromáždění a velvyslancem Československa v Turecku. V roce 1970 byl Dubček vyloučen z KSČ a v následujícím období pracoval jako dělník a technický úředník, žijící pod dohledem Státní bezpečnosti. Z ústraní vystoupil Dubček částečně až po nástupu Michaila Gorbačova. Velký ohlas ve světě vzbudil zejména jeho rozhovor pro italský list L'Unita v lednu 1988. Příležitost k návratu na domácí politické výsluní mu však přinesl až pád režimu na podzim 1989.
