Když před více než dvaceti lety hlasovala sněmovna o přejití Česko-německé deklarace, byl dnešní premiér Bohuslav Sobotka jedním z devatenácti poslanců ČSSD, kteří byli proti. Aktuálně Sobotka o deklaraci prohlásil, že ji vnímá jako jeden z klíčových dokumentů vzájemných vztahů. Podle účastníků debaty v pořadu 90´ČT24 to svědčí o tom, že deklarace uzavřená mezi Českem a Německem 21. ledna 1997 byla připravená dobře a má velký smysl.
„Deklarace umožnila uzavřít některé otázky minulosti a otevřela prostor pro rozvíjení spolupráce a budování vzájemné důvěry,“ míní dnes Sobotka. „O čem svědčí tento názorový vývoj?“ zeptal se moderátor pořadu 90´ČT24 Jiří Václavek svých hostů.
Ředitel Česko-německého fondu budoucnosti Tomáš Jelínek připomněl, že sociální demokraté byli tehdy v opozici a nepodíleli se přímo na jednáních o deklaraci. „Každopádně je naprosto symptomatické, že všichni ti, kteří tenkrát pochybovali, dnes za deklarací stojí. Našli si k ní cestu a to je doklad toho, že deklarace byla otevřená i těm, kteří s ní primárně nesouhlasili, ale dnes z ní profitují,“ uvedl Tomáš Jelínek.
Tři roky politického boje
Podle jednoho z aktérů přípravy deklarace tehdejšího ministra zahraničí Josefa Zieleniece znamenala deklarace z hlediska budoucího postavení České republiky v Evropě, z hlediska jednání o vstupu České republiky do Evropské unie a také z hlediska vnitropolitického nesmírně důležitý krok.
„Nebylo na co čekat,“ řekl pro Českou televizi Josef Zieleniec. „Podpisu předcházely tři roky politického boje, jak v Německu, tak u nás. Uzavření deklarace proto znamenalo nesmírný politický úspěch. Jak z hlediska vztahů s Německem, ale také pokud šlo o sjednocení názorů u nás doma.“
Česko-německé vztahy v minulosti nejvíce poznamenala především nacistická okupace za druhé světové války a následný odsun německého obyvatelstva z českých zemí. Vrcholem snah uzavřít sporné otázky ve vztazích obou národů a napomoci k jejich zlepšení byla právě Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kterou před dvaceti lety podepsali tehdejší český premiér Václav Klaus a spolkový kancléř Helmut Kohl.
Nacistické zločiny a vyhánění Němců
Text otevřel cestu k překonání historických traumat. Česká strana do dokumentu prosadila, že obě země „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ Zároveň vyjádřila lítost nad tím, „že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“
Německá strana oproti tomu deklarovala odpovědnost Německa za nacistické zločiny a lítost nad utrpením, které bylo způsobeno českému lidu. V deklaraci se také píše, že „Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“
Bývalý šéf české diplomacie Zieleniec v Devadesátce připomněl, že problematických bodů bylo v deklaraci mnoho, protože německý právní názor na minulost je jiný než český. Pro Čechy je totiž Mnichovská dohoda neplatná od samého začátku a to je základ české doktríny v těchto věcech. Německo zdůrazňuje, že to byla nespravedlivá dohoda, že byla podepsána pod nátlakem, že k ní nemělo dojít, ovšem, že ji nelze z právního řádu vymazat.
Deklarace usnadnila vstup do EU
„Proto je v deklaraci klíčová formulace, která zdůrazňuje, že ač máme odlišné právní pohledy, chceme se obrátit směrem k budoucnosti a nezatěžovat budoucnost minulostí. To je také důvod, proč má deklarace politický charakter, nikoli charakter právního dokumentu a mezistátní smlouvy,“ sdělil Zieleniec.
Potvrdil, že dvacet let od podpisu deklarace je důkazem, jak důležitá a úspěšná událost to byla. Bývalý ministr zahraničí popsal několik momentů, kdy se německá vláda dostávala pod tlak znovu otevřít problémy spojené s minulostí. Například před vstupem Česka do Evropské unie.
Tehdy se v Německu zrodil požadavek, aby se německý souhlas vázal k českým vstřícným krokům například majetkového charakteru vůči sudetským Němcům. Ovšem německá vláda odpovídala vždy naprosto stejně s jasným odkazem právě na Česko-německou deklaraci.
„Pro Německo je velmi důležité vycházet dobře se sousedy a s celou Evropou. Je to spojené s traumaty německých dějin a je to jednoznačná, přímočará politika každé německé vlády. Pro nás to vytváří základy vztahů s Německem. Každá vláda musí mít česko-německé vztahy jako jednu z klíčových priorit české zahraniční politiky,“ uvedl Josef Zieleniec.
Miliardy na odčinění škod i traumat
Na základě deklarace vznikl v roce 1998 Česko-německý fond budoucnosti, který měl k dispozici 48 milionů eur, tedy téměř jeden a půl miliardy korun. Peníze použil na výstavbu a provoz léčebných ústavů, ale také k opravě kostelů a hřbitovů v českém pohraničí nebo opravu synagog. Přibližně třetina peněz šla na kulturní akce, kterých se dvacet let uskutečnilo na tři tisíce.
Fond podpořil také společné vědecké a ekologické projekty. Finance fondu se podílely také na odškodnění lidí, kteří byli za války nacistickým režimem vězněni nebo nasazeni na nucené práce. Kancelář pro oběti nacismu založená fondem schválila téměř osmdesát sedm tisíc žádostí a vyplatila 8 miliard korun. Peníze poskytly německé a rakouské nadace.
Ředitel fondu Tomáš Jelínek uvedl, že fond se stal hybnou silou Česko-německé deklarace. „Fond vychází z ustanovení deklarace a naplňuje ji životem,“ sdělil Tomáš Jelínek.
