Praha – Majetkové vyrovnání státu s církvemi se stalo v ČR součástí politické rétoriky především díky revizionistickým snahám vládnoucích sociálních demokratů a hnutí ANO. Také KSČM odhodlaně přilévá olej do snah ubrat církvím a náboženským spolkům z restitucí, které jim přisoudila předchozí vláda Petra Nečase. Stále se tedy polemizuje o tom, zda navrácení nemovitého majetku za zhruba 75 miliard a finanční náhrady ve výši 59 miliard navýšených o inflaci představuje dostatečné vypořádání s ukradeným majetkem bolševickou diktaturou, nebo naopak. Polemik již byla napsána celá řada, stojí také za povšimnutí, jak se s restitucemi církevního majetku vypořádali v blízkých postkomunistických zemích.
Církevní restituce za hranicemi: první Poláci, východní Němci bez problémů
Jako první se do restitucí pustili Poláci, a to ještě před definitivním pádem komunistického režimu ve střední a východní Evropě. Jako náhradu za znárodněný majetek zřídili fond, z něhož polský stát církvím příspívá dodnes. Začátkem 90. let začali s restitucemi v Maďarsku, kde si katolíci svoji náboženskou činnost dnes financují nezávisle na státu. Chaos vládne na Slovensku, kde dosud neexistuje žádný soupis církevního majetku ani soupis toho, co církve dostaly zpět. Restituce jako uzavřenou kapitolu má bývalé východní Německo, kde plošně majetek komunisté nezabírali, tudíž neměli ani problémy s navracením. Přečtěte si, jak se tyto země s restitucemi vypořádaly.
Polsko
Jako první země střední Evropy se do narovnání vztahu mezi státem a církvemi pustilo po rozpadu východního bloku Polsko. V červnu 1989 se tam konaly první svobodné volby, už od května ale platil zákon o vztazích státu a katolické církve, který se věnoval právu církevních právnických osob získat zpět svůj dříve zabavený majetek.
Komunisté se v silně katolickém Polsku nepustili do znárodňování s takovou vervou jako třeba ostatní země střední Evropy, týkalo se to především zemědělské a hospodářské půdy. Norma z roku 1989 obsahovala převážně vyrovnání metodou naturální restituce, tedy navrácení toho, co bylo zabaveno. Ovšem součástí zákona byly i finanční náhrady.
Na jeho základě vzniklo při ministerstvu vnitra několik majetkových komisí složených ze zástupců státní správy a představitelů církví, které se navracení církevního majetku přímo věnovaly. Původně jich bylo ustanoveno pět podle daných církví - pro katolickou, evangelickou augsburského vyznání, pro pravoslavnou, pro židovské obce a ostatní náboženské společnosti. Komise pro katolickou církev ukončila za poměrně rozsáhlého mediálního skandálu kvůli různým podvodům a nesrovnalostem své fungování v roce 2011.
Církvi katolické byla v Polsku vrácena zhruba necelá třetina z někdejších asi 400 tisíc hektarů. Funguje stále církevní fond, vytvořený kdysi komunisty jako náhrada za znárodněný majetek. Polský stát z něj částečně přispívá na provoz církví a náboženských společností.
Slovensko
Církve a náboženské společnosti na Slovensku dostaly možnost žádat o vrácení majetku, o který je připravil komunistický režim a režim válečného Slovenského státu, v několika vlnách. Nejdříve v 90. letech, později také v letech 2005 a 2006 dostaly lhůtu na vznesení restitučních požadavků. Nikdy ale nebyla inventarizována celková hodnota pozemků, budov, zemědělské půdy či lesů, které se jim v restituci vrátily.
V souvislosti s restitucemi uváděli představitelé římskokatolické církve, pod jejíž svrchovanost se konfesně hlásí většina Slováků, že církev dostala zpět třetinu původního majetku. Další zdroje uvádějí, že šlo zhruba o 60 % nárokovaného vlastnictví.
Stát i církve se na Slovensku v minulosti shodly na tom, že uzavření restitucí představuje nezbytnou podmínku případné odluky od státu. V tu chvíli by hospodařily samostatně a nedostávaly už miliony eur ročně.
V případě slovenských sousedů hraje důležitou roli smlouva s Vatikánem, podepsaná v roce 2000. Slovensko se v ní zavázalo dále dotovat církev, odluka tedy v případě římskokatolické církve může být pouze částečná. Právo vypovědět smlouvu je pouze v rukou vatikánské strany.
Na Slovensku neexistuje žádný soupis církevního majetku, tudíž se nedá ani nijak mapovat, kolik ho církev vlastně potřebuje ke své existenci, stát poskytl na jejich chod v roce 2012 částku 37,5 milionu euro. Stát stále dotuje třeba církevní školy nebo charitativní akce. Vláda Roberta Fica zvažovala změnu financování, zatím se ale neobjevila jasnější představa.
Maďarsko
V Maďarsku se stát přihlásil k navrácení budov nezbytných pro pastorační, charitativní, sociální či vzdělávací činnost už v roce 1991. Tisíce objektů dostaly především katolická a reformovaná církev. Jednalo se o majetek zabavený po 1. lednu 1946.
V roce 1997 se maďarský stát dohodl s Vatikánem na finančním vyrovnání za církevní majetek, který nebylo možné vrátit v naturální podobě. V ujednání se podle tehdejších vatikánských vyjádření hovořilo o majetku v hodnotě 555 milionů dolarů a navrácení majetku za 322 milionů do roku 2011. Za majetek, který nebylo možné restituovat v naturální podobě, církev měla podle tehdejší dohody dostávat formou ročních splátek 233 milionů dolarů na zlepšování náboženského života.
Maďarsko se rovněž v dohodě se Svatým Stolcem zavázalo k financování charitativních, vzdělávacích a sociálních aktivit katolické církve, což jí zaručuje podmínky, jaké mají ostatní veřejnoprávní instituce. Náboženskou činnost si však katolická církev financuje nezávisle na státu.
Bývalá NDR
V bývalé Německé demokratické republice (NDR) fungovaly v době nástupu komunistů církve odděleně od státu. Režim jim i přes svou protináboženskou politiku a represe majetek plošně nezabral. Zabral jen několik katolických dětských domovů a dalších zařízení, která nechal zavřít. Také odňal církvím některé pozemky v rámci městského plánování. Zpátky do církevního vlastnictví se ale většina zabraných budov dostala ještě za vlády komunistů, v případě pozemků došlo většinou k výměně za náhradní. Nějaké obecné navracení majetku nebo finanční vypořádávání s církvemi proto Němci po roce 1989 nijak neřešili.
