Praha - Úřad pro ochranu dětí Barnevernet, který v Norsku dohlíží na správnou péči o děti, zajišťuje Norsku vysoké statistiky počtu řešených případů špatného zacházení s dětmi a velké množství jejich umístění u pěstounů. Problémy mají jak Norové, tak cizinci, kteří se nepřizpůsobí norskému pohledu na výchovu. V politickém systému přitom není vůle měnit striktní autonomii úřadu, jehož rozhodnutí těžko změní i soudy.
Barnevernet byl založen v roce 1992 s cílem „zajistit, aby děti a mládež žijící v prostředí, které může poškozovat jejich zdraví a vývoj, dostaly včas potřebnou pomoc a péči“. Ve většině případů poskytuje dětem a jejich rodinám pomoc formou poradenství, zabezpečení pečovatelské služby, finančních úlev či jinými způsoby. Podle norského statistického úřadu (SSB) registroval v roce 2012 Úřad na ochranu dětí přes 53 tisíc aktivně řešených případů. Pakliže úředníci dojdou k závěru, že dítěti se v rodině nedaří, je takové dítě odebráno a obvykle míří do pěstounské péče. To se děje přibližně v 17 procentech případů.
Cizinci narážejí na přísná pravidla
Barnevernetu se mnohdy dostává kritiky, že odebírá děti na základě nepodložených udání. V praxi existují stovky případů, kdy byly děti rodinám takto odebrány. Byť se činnost úřadu dotýká i čistě norských rodin, nejhlasitější jsou stížnosti z přistěhovaleckých rodin, které mají jiné způsoby výchovy než Norové. Kulturní rozdíl ve vnímání dětí pak usnadňuje Barnevernetu odebrání dítěte. Často jde o přistěhovalce ze střední a východní Evropy. Ruská komunita dokonce pořádá semináře o tom, jak ochránit své děti před norskými úřady.
Norská společnost je mnohem citlivější, co se týče fyzických trestů, než ta česká. Norové považují za porušení práv dítěte třeba jen plácnutí po zadku nebo zvýšení hlasu. Přípustné je třeba nechat dítě sedět na židli a nedovolit mu odejít. S tím souvisí i opatrný přístup k psychickému nátlaku na děti, který může být i v lehké míře vnímán jako nepřiměřený útok. V Norsku se také příliš neobjevuje nucení dětí do jídla a společnost je velmi opatrná ve spojení dětí a sladkostí. Dostávají je jenom občasně. „Je velmi typické, že když chcete dát sladkou věc dítěti ke svačině, tak nesmíte, protože si rodiče odhlasovali na školní radě, že se to nesmí,“ říká Andrej Ruščák, novinář žijící v Norsku .
Problém může způsobit i to, že dochází k pití alkoholu za přítomnosti dětí nebo v případě návštěvy hospody v doprovodu dětí, protože je zde obecně alkoholismus brán jako nebezpečný, případně to minimálně odsuzují a hovor o tom je tabu. Rodiče jsou také opatrní, když před dětmi mluví o vážných věcech, jako je úmrtí v rodině nebo finanční problémy. Potíže mohou způsobit i otevřené neshody mezi rodiči. Hlášení Barnevernetu se může donést snadno, stačí totiž zaslat anonymní zprávu o znepokojení. V Norsku se tak liší pohled na koncept rodiny. Děti jsou zde vnímány spíš jako majetek státu, zatímco třeba v Čechách leží zodpovědnost na rodičích. Místo biologických rodičů pak v Norsku přicházejí ke slovu pěstouni.
Organizace eviduje velké množství zájemců na pozici pěstounů, pečovat o přidělené dítě se totiž vyplatí. Norské úřady údajně vyplácí pěstounovi až desetitisíce norských korun jako příspěvek na péči a další tisíce mají dávat na výlohy spojené třeba s jídlem. Stát se pěstounem v Norsku pro tamějšího občana přitom nemá být složité.
Téma i pro norská média
Že jsou ale obavy ohledně pravomocí a činnosti Úřadu pro ochranu dětí živou věcí i v samotném Norsku, dokazuje norská veřejnoprávní televize NRK, která se tématu věnovala ve svém publicistickém pořadu Brennpunkt. Například v dubnu loňského roku popsala hned trojici příběhů, v nichž rodiče usilují o navrácení dětí, které jim měl úřad bezdůvodně odebrat a svěřit pěstounům. Nigerijka Queen Agho takhle přišla o dítě ani ne tři týdny po porodu. Úřad argumentoval, že dítě nedokáže navázat oční kontakt s matkou a že ta není psychicky dostatečně v pořádku, aby se o dítě mohla postarat. Sama matka byla převezena na psychiatrii, ale byla po vyšetření propuštěna, protože byla v pořádku.
Pozornost k činnosti norského Úřadu pro ochranu dětí přitáhl o něco dřív, v roce 2011, případ skoro čtyřletého indického chlapečka a čtyřměsíční holčičky. Podle norského tisku měla mladá matka trpět depresemi, rodiče spali s dětmi v jedné posteli a v rodině se jedlo rukama. Případ se nakonec řešil diplomatickou cestou a děti byly vydány příbuzným do Indie.
Nejpozoruhodnější je příběh polské rodiny Rybkových. Rodiče se obrátili na soukromého polského detektiva Krzysztofa Rutkowského, aby s jeho pomocí unesli svou dceru, která byla umístěna do pěstounské rodiny. Dívka při vlastním únosu spolupracovala. Při úniku pak Rutkowského muži, většinou bývalí vojáci, hodili dívce do okna domu pěstounů lano, po němž se spustila dolů. Potom nasedli do předem připravených aut, kterými se dostali přes hranici. Podobným způsobem později Rutkowski ještě vrátil syna ruské matce.
Schází širší medializace v Norsku
Návod, jak řešit záležitost s odebráním dětí, přináší osudy jiných rodičů. Sílu při vyjednávání mnohdy poskytla právě média, která vytvoří tlak na nápravu. Aby ale došlo k radikální změně, byla by nicméně potřeba dlouhodobá angažovanost samotných norských médií a posléze občanů. Obecně se ale norská média Barnevernetu moc nevěnují. Podobně jako úřad pro ochranu dětí se mohou odvolávat na nezveřejňování utajovaných skutečností. Norské noviny se bojí kontroverzních témat, výjimkou není ani největší norský deník Aftenposten. Ten měl ale v poslední době zaznamenat posun, takže se v názorové rubrice dotýká i odvážnějších témat. Zatím ale převažuje nezájem, třeba mezi internetovými uživateli, o čemž svědčí i nulová aktivita okolo tématu třeba na Twitteru.
Reakce napříč českým internetem
V souvislosti s aktuálním českým případem Michalákových již na sociálních sítích vznikla komunita s názvem „Česko, vraťme děti rodičům“ a webová stránka „Kde je moje dítě“, na kterých se živě diskutuje. Na Twitteru se dokonce objevil i hashtag „NorskoKradeDěti“. K facebookové skupině se přidalo již přes čtyři tisíce lidí.
Do kauzy se zapojili i někteří politici, jako například europoslanci Petr Mach s Tomášem Zdechovským nebo poslankyně Jitka Chalánková. Podle právníka paní Michalákové Pavla Hasenkopfa tamější úřady stále nedokáží vysvětlit důvody odebrání synů matce. A to vrhá stín na celou kauzu. Vzniká tak prostor pro řadu spekulací.
Ke změně by podle všeho mohla pomoci jenom změna legislativy. Norská ambasáda nebo vláda se záležitostmi Úřadu pro ochranu dětí příliš nezmůžou, když se na úřad v Norsku hledí jako na nástroj ochrany před neschopnými rodiči a spousta lidí stále neví, že se s institucí pojí řada stížností.
Připomeňte si příběh rodiny Michalákových od samého začátku (zdroj stránky pod názvem Kde je moje dítě.)
Děti jsou u pěstounů téměř čtyři roky
Úřad pro ochranu dětí odebral Michalákovým syny v květnu 2011 pro podezření z pohlavního zneužívání. Oba rodiče vyšetřovala policie, ale vyšetřování zastavila. Matka však přiznala, že syny výchovně plácla, což je v Norsku zakázáno zákonem. Totéž podle ní dělal její bývalý manžel. „Dělal to samé, co já: když děti zlobily, tak je plácnul přes zadek,“ popsala již dříve Eva Michaláková. Děti se proto rodičům nevrátily, naopak v únoru 2012 zbavily norské úřady Michalákovy práva na péči a každý z bratrů žije v jiné pěstounské rodině. Matka dětí neuspěla se stížnostmi u norských soudů ani Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
