Roku 1858 se na židlochovickém zámku narodila princezna Marie Kristina, arcikněžna z habsbursko-lotrinské dynastie. Marie Kristina se, jak už to mezi šlechtou bývá, již v dětství seznámila se svým budoucím manželem, španělským králem Alfonsem XII., který tenkrát v Rakousku pobýval proto, že v jeho vlasti právě vládli republikánští revolucionáři.
Již tehdy věřila, že by si ji mohl vzít, jenže Alfons – který se mezitím mohl vrátit do vlasti – si vzal svou sestřenici. Zklamaná arcivévodkyně se ve svých devatenácti letech uchýlila do kláštera. Alfonsova první žena však brzy zemřela a vůdce konzervativní strany Antonio Cánovas del Castillo rozhodl, že novou královnou by se měla stát Marie Kristina. Zorganizoval setkání arcikněžny a krále ve Francii, jenže Alfons se do Marie Kristiny nezamiloval a mnohem přitažlivější mu připadala její matka. Podvolil se však státnímu zájmu a tak se naplnil princeznin dětský sen a roku 1879 se stala Alfonsovou manželkou.
Realita však se snem neměla nic společného. Alfons jí byl nevěrný a s jednou ze svých milenek, operní pěvkyní, která byla o osm let starší než on, měl dokonce dvě děti. Po šesti letech manželství pak zemřel. Marie Kristina s ním tehdy čekala jeho prvního syna a následníka trůnu Alfonsa XIII. Za něj pak až do jeho plnoletosti v roce 1902 vládla jako regentka.
Byla to velmi neklidná doba a země se otřásala pod tlakem republikánů, přívrženců bratrance jejího manžela, Karla VII. (tzv. karlistů) a anarchistů, kteří se již během prvního roku královnina pobytu ve Španělsku pokusili o atentát na královský pár, a kteří pak v roce 1897 zabili premiéra Cánovase del Castilla. Do toho roku 1898 přišla porážka ve válce se Spojenými státy a ztráta většiny kolonií.
Nutno říci, že Marie Kristina si za těchto nelehkých podmínek vedla dobře. S představiteli dvou hlavních stran, konzervativců a liberálů, se dohodla na tom, že se budou pravidelně střídat u moci, a k dohodě dospěla také s karlisty. Došlo ke zlepšování sociálních standardů a roku 1890 získali všichni muži nad 25 let volební právo. V zahraniční politice směřovala zemi k neutralitě a tvrdí se, že právě ona rozhodujícím způsobem přispěla k tomu, že Španělsko nevstoupilo do první světové války.
Projevila také velkou osobní odvahu, když se roku 1889 zúčastnila leteckých experimentů a vzlétla s horkovzdušným balonem. V roce 1923 se potom postavila proti vojenské diktatuře generála Primo de Rivery.
Na svou vlast nezapomněla a ve 20. letech poskytla zázemí svržené rakouské císařovně a moravské markraběnce Zitě a jejím dětem.
Zemřela v roce 1929. Možná že právě její smysl pro kompromis Španělsku v následujícím dramatickém desetiletí chyběl. Současný král Juan Carlos je její pravnuk.
