Praha - Bylo krátce po druhé světové válce. Československo potřebovalo znovu obydlet „původním slovanským živlem“ území, z nichž byli odsunuti sudetští Němci. První transport nových osídlenců byl z Prahy vypraven 19. října 1945. Během dvou let se do pohraničí vrátilo nebo nově přistěhovalo více než 1,1 milionu obyvatel. Odsunutých Němců přitom byly tři miliony. Poválečný osídlovací proces představuje největší vnitřní migraci v dějinách českých zemí.
Nové osídlování českého pohraničí začalo ale již záhy po válce, když 17. července 1945 vyšel dekret prezidenta republiky o jednotném řízení vnitřního osídlení. Do pohraničí se vraceli lidé, kteří oblast museli opustit po připojení Sudet k Německu, ale také navrátilci z koncentračních táborů, nuceného nasazení a zahraničních armád. Noví obyvatelé vyklizených oblastí pocházeli především z chudších vrstev, lákala je přidělovaná půda a opuštěné majetky. Výjimkou nebyli ani rabující „zlatokopové“.
Krom Čechů z vnitrozemí přišla početná skupina osadníků ze Slovenska, novým domovem se pohraničí stalo mnohým slovenským Romům nebo volyňským a rumunským Čechům. Zájmem osídlovacího úřadu bylo zachování průmyslové výroby a osídlení pohraničí tak rychle, aby mohla proběhnout sklizeň a státu nevznikla žádná větší hospodářská ztráta. To se však zdařilo pouze místy, lidé se příliš pomalu sžívali s novým domovem a přesouvali se do průmyslových center.
Horské oblasti proto pustly. Zaniklo na 3 000 obcí, do roku 1947 bylo zrušeno 70 000 drobných živností a většina spolků, zmizely rodinné farmy. Neblahý osud potkal i mnohé historicky hodnotné objekty, vážně poškozeny byly stovky kostelů. Místo toho v řadě pohraničních lokalit komunistický režim koncentroval těžký průmysl navazující na těžbu surovin a elektrárny, což se neblaze podepsalo na životním prostředí.
„Bilanci opětného nabytí českých a moravských území vyklizených německým obyvatelstvem nelze celkově hodnotit jako ekonomicky pozitivní,“ uvádí sborník Společné česko-německé komise historiků. To potvrdil již v listopadu 1945 tehdejší prezident Edvard Beneš, když řekl: „Už samo osídlování bylo a ještě bude obtížným oříškem. K tomu nemálo působilo i to, že jsme nebyli dosti pozorní při výběru nových spoluobyvatelů; vloudily se nám mezi ně také někde živly s úmysly nekalými.“
