Moskva - Ruské uznání nezávislosti dvou gruzínských separatistických oblastí Jižní Osetie a Abcházie může utlumit vztahy mezi Ruskem a západními mocnostmi. Dokonce se začíná opět objevovat termín "studená válka". Ruský prezident Dmitrij Medveděv vzápětí poté, co oznámil, že Rusko uznalo obě separatistické provincie, prohlásil, že Rusko si nepřeje další studenou válku, ale že se nicméně takové perspektivy neobává. Studená válka skončila na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozpadem východního bloku.
Pojmem studená válka se v dějinách mezinárodních vztahů tradičně označuje bipolární konflikt mezi východním blokem, vedeným Sovětským svazem, a západním blokem v čele se Spojenými státy, který probíhal v minulém století od konce druhé světové války do počátku devadesátých let. Napětí mezi oběma tábory mělo podobu soupeření v ekonomické, politické a ideologické rovině, avšak zejména kvůli obavám ze vzájemného zničení za pomoci jaderných zbraní konflikt nikdy nepřerostl do otevřeného vojenského střetu obou supervelmocí.
„Studená válka“ - pojem z roku 1947
Poprvé použil pojem studená válka pro označení zhoršujících se americko-ruských vztahů finančník Bernard Baruch během debaty v americkém Kongresu v roce 1947. Do obecnějšího povědomí se však termín dostal až díky knize amerického novináře a publicisty Waltera Lippmanna z téhož roku.
Válečná spolupráce mezi USA a Sovětským svazem doznala po porážce Německa a Japonska ve druhé světové válce značných trhlin, což bylo patrné zejména na odlišných představách obou velmocí o poválečném uspořádání v Evropě. Za symbolický počátek studené války bývá někdy považován Fultonský projev Winstona Churchilla z roku 1946. V něm použil známý příměr o železné oponě, spuštěné „od baltského Štětína až po Terst na Jadranu“.
Studená válka měla své krize i časy nesoucí se v duchu politického „oteplení“. Prvního vrcholu dosáhl konflikt již na svém počátku. V letech 1948 až 1949 se odehrála první berlínská krize, během níž Sovětský svaz blokoval zásobování sektorů Západního Berlína, které byly pod správou západních mocností. Na počátku padesátých let navíc proběhla „horká“ fáze války na Korejském poloostrově, v níž se oba bloky angažovaly.
Druhým vrcholem studené války byl počátek let šedesátých. Vyhrocení znamenala stavba berlínské zdi v roce 1961 a karibská krize na podzim 1962. Sovětský pokus instalovat jaderné rakety na Kubě tehdy přivedl svět na okraj jaderné války.
Polovina šedesátých let a následující dekáda se v Evropě nesly ve znamení zlepšení vztahů obou bloků, ačkoli ve Vietnamu se válčilo mezi komunistickým severem a Američany podporovaným jihem. Po podpisech několika odzbrojovacích smluv znamenala opětovné zmrazení vztahů sovětská intervence do Afghánistánu v prosinci 1979.
V osmdesátých letech došlo k dalšímu zvýšení napětí, nazývanému někdy jako druhá studená válka. Americký prezident Ronald Reagan označil Sovětský svaz za „říši zla“, zvýšil výdaje na zbrojení a vyhlásil program takzvaných hvězdných válek, tedy protiraketové obrany umístěné ve vesmíru.
