Je možné, že u nás dosud nikdo neví o tom, že Hodonín se zřejmě stal inspirací možná nejslavnějšího básníka starého Rakouska Huga von Hofmannsthala. V roce 1894 až 1895 totiž sloužil v tamních kasárnách u dragounů.
Tento prozaik, dramatik, libretista a především poeta byl čtyřikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu a pohyboval se ve společnosti lidí, jako byl Auguste Rodin, Richard Strauss (pro kterého psal libreta) či Thomas Mann. Jeho drama „Jedermann“ (Kdokoli) se scénickou hudbou finského skladatele Jeana Sibelia je každoročně uváděno jako hlavní představení Salcburských slavností, které založil.
Než se podíváme, jak prožíval vojnu v Hodoníně, připomeňme jeho přítele, rovněž proslulého básníka Rainera Mariu Rilkeho, který studoval na Vojenské akademii v Hranicích. Pobyt ve vojenském prostředí byl pro citlivého Rilkeho utrpením.
Hugo von Hofmannsthal zanechal ve své bohaté korespondenci i dopisy, kde líčí svou službu u dragounů. Nesou se v podobném tónu jako Rilkeho zážitky, píše o trápení, smutku, špíně a ošklivosti.
Právě roku 1895, tedy v roce, kdy pobýval v Hodoníně, také napsal povídku „Das Märchen der 672. Nacht“ (Pohádka 672. noci). Jelikož je v ní hlavní hrdina zabit koněm na kasárenském dvoře, přímo se tu podbízí možnost, že k této povídce byl inspirován právě Hodonínem. Onen kasárenský dvůr je v povídce vylíčen velmi pochmurně. Dvůr byl „velký a smutný“, budovy okolo měly „špinavě žlutou barvu“, koně byli všichni oškliví, pohrdavě supěli a „většinou měli zlé oči“. Kdo někdy byl v hodonínských kasárnách, možná dá básníkovi za pravdu.
O čtyři roky později pak napsal povídku „Reitergeschichte“ (Jezdecký příběh), která je označována za jeden z milníků literární moderny. Odehrává se v prostředí kyrysníků a i zde je hlavní hrdina zabit. Tato povídka je považována za jednu z nejzáhadnějších autorových prací a byla podrobena mnoha interpretacím. K její enigmatičnosti přispívá i to, že von Hofmannsthal ji nezmiňuje v žádném ze svých dopisů či deníků. V roce 1924 ji pak nezařadil do svých reprezentativních sebraných spisů a označil ji za stylistické cvičení.
Chtěl snad zapomenout na místo, které ji k němu inspirovalo?
