Londýn - Velká Británie získala za první světové války neblahé zkušenosti s tím, jak je náročné bránit města či průmyslové závody před nálety. A to tehdy musela čelit jen neohrabaným vzducholodím a pomalým dvouplošníkům. S rozvojem letecké techniky ve 30. letech bylo stále jasnější, že obrana proti moderním bombardérům bude se stávající technikou prakticky nemožná. Novou naději ale přinesl radar, vyzkušený na jednom anglickém poli před 75 lety, 26. února 1935. Myšlenka využít elektromagnetické vlny k detekci pohybujících se předmětů ale vznikla již dříve a dočkala se dokonce praktické realizace.
V roce 1904 požádal německý fyzik Christian Hülsmeyer o patent na zařízení, které bylo schopné zjišťovat proplouvající lodě. Využitím rádiových paprsků v letectví se už od první světové války zabýval i britský inženýr Robert Watson-Watt. Rádiové vlny původně hodlal využít pro systém, který by varoval piloty před bouřkou, později pracoval také na způsobu, jak získaný signál zobrazit. K uplatnění svých poznatků pro zjišťování nepřátelských letadel se ale dostal víceméně náhodou, když se vládní úředníci zajímali o jeho názor na možnost použít rádiové vlny k ničení letadel.
Watson-Watt sice počátkem roku 1935 označil „paprsky smrti“, které podle představ ministerstva letectví měly zničit letadlo ve vzduchu, za technický nesmysl, zmínil se ale o možnosti zjišťovat pomocí elektromagnetického vysílání útočící letouny. V polovině února 1935 představil Watson-Watt ministerské komisi obrysy návrhu, následované podrobnou zprávou. Úředníkům ale teorie nestačila, před dalším financováním výzkumu chtěli vidět praktickou ukázku. Koncem února proto Watson-Watt spolu s asistentem Arnoldem Wilkinsonem a řidičem vyrazili k městečku Daventry. Právě u něj byla krátkovlnná stanice BBC, jejíž vysílání hodlali pro svůj experiment použít.
Dodávku zaparkovali odpoledne 25. února na poli nedaleko vesnice Upper Stowe a venku připravili antény. Druhý den brzy ráno se pak na místo vrátili a za přihlížení ministerského úředníka a fyzika Alberta Roweho očekávali přílet letounu. Královské letectvo poskytlo pro experiment stroj Handley Page Heyford - obrovitý dvouplošník, poslední bombardér s tímto uspořádáním křídel, který RAF zařadilo do služby.
Experiment byl navzdory očekávání tehdejší britské vlády úspěšný
Watsonu-Wattovi se pomalý letoun s rozpětím křídel téměř 23 metrů podařilo opakovaně zachytit na stínítku radaru. O úspěchu pokusu s novým zařízením, tedy rádiové zjišťování a zaměřování, byl informován i premiér Stanley Baldwin, který ještě v roce 1932 prohlásil, že „nic na Zemi nemůže zabránit bombardování“ a jedinou obranou proti němu je zaútočit první.
Praktická ukázka radaru ale ukázala, že obrana existuje a Robert Watson-Watt dále pracoval na vylepšení svého vynálezu, na nějž dostal patent v dubnu 1935. Už v červnu zaměřil letadlo na téměř 30 kilometrů, do konce roku prodloužil dosah více než třikrát a vývoj šel dál. Na začátku druhé světové války tak měla Velká Británie připraven systém včasného varování, založený na radarových stanicích, který se stal základem pro úspěšné odražení německých bombardérů během bitvy o Británii.
