Únor 1948 znamenal nástup komunistické diktatury v Československu

Praha - Únorový převrat byl vyvrcholením sílící snahy Komunistické strany Československa (KSČ) o úplné mocenské ovládnutí státu. Komunisté sice ve volbách na jaře 1946 zvítězili, ale postupně začali ztrácet podporu obyvatelstva a hrozil jim neúspěch ve volbách v roce 1948. Proto hledali způsob, jak se vypořádat s ostatními politickými stranami při zachování dojmu ústavnosti. Začali stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovat své pozice v bezpečnostních složkách.

Tato strategie vyvrcholila v posledním únorovém týdnu, kdy ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) odvolal z funkce nekomunistické policejní ředitele a nahradil je komunisty. Po prudké debatě sice vláda rozhodla, že propuštění ředitelé se musejí vrátit na svá místa, Nosek to však odmítl.

V tehdejší šestadvacetičlenné vládě premiéra Klementa Gottwalda (KSČ) bylo devět komunistů, čtyři národní socialisté, čtyři lidovci, čtyři zástupci slovenské Demokratické strany, tři sociální demokraté a dva nestraníci.

Ministři z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové se rozhodli podat demisi, pokud Nosek neuposlechne. Tímto krokem chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb.

Nekomunistické strany tak rozehrály vysokou hru v situaci, kdy KSČ měla ve svých rukou nejdůležitější mocenské nástroje a navíc se mohla opřít o podporu Sovětského svazu, který už tehdy považoval Československo za součást sféry svého vlivu.

Dvanáct nekomunistických ministrů podalo 20. února demisi, ale vláda nemohla být rozpuštěna, protože odcházejících ministrů byla menšina. Vnitřně nejednotná sociální demokracie zůstala ve vládě a její levicový proud nakonec stranu sloučil s KSČ.

Prezident Beneš se zprvu zdráhal demisi přijmout, po nátlaku komunistů to ale 25. února učinil a zároveň jmenoval nové ministry navržené KSČ. Předseda komunistů Klement Gottwald tak mohl oznámit „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“ a další vývoj v Československu již nezadržitelně směřoval k nastolení komunistické diktatury. Etapa započatá tzv. Vítězným únorem skončila až na podzim roku 1989 „sametovou revolucí“.

Vydáno pod