Salt Lake City - Právě 23. března 1989 zveřejnili elektrochemici Martin Fleischmann a Stanley Pons výsledek svého výzkumu, který měl potenciál odstartovat novou éru v dějinách vědy a techniky. Takzvaná studená fúze, kterou údajně objevili, by lidstvu zajistila téměř nevyčerpatelný zdroj energie. Jenže i přes usilovnou snahu se jejich pokus nepodařilo nikdy přesvědčivě zopakovat. Šlo o podvod, chybu v měření, nebo na celé věci přeci jenom něco bylo? Otázka, zda je studená fúze reálná, rozděluje vědce i dnes. Najít recept na získání energie ukryté v atomech se fyzikům podařilo už ve čtyřicátých letech minulého století. Ať šlo o jaderné pumy nebo později o atomové elektrárny, princip jejich fungování je stejný. Jde o štěpnou jadernou reakci, při níž neutrony vrážejí do jader těžkých prvků. Ta se nárazem rozštěpí a přitom se z nich uvolní velké množství energie.
Vědci však znají i jinou metodu, jak energii skrytou v hmotě uvolnit. Jde o proces známý jako jaderná fúze, při němž místo rozbíjení jader dochází k jejich slučování. Nejde přitom pouze o teorii; ve velkém měřítku probíhá tato reakce uvnitř hvězd, naše Slunce nevyjímaje.
Ačkoliv mechanismus jaderné fúze vypadá na první pohled jednoduše, uskutečnit tento proces v pozemských podmínkách představuje nelehký úkol. Za běžných okolností totiž slučování jader brání odpudivé síly, k jejichž potlačení dochází až při extrémně vysokých teplotách a po dosažení velké hustoty částic.
Vědcům se jadernou fúzi podařilo poprvé uskutečnit na podzim rok 1952, a to ve formě výbuchu termonukleární bomby. Jako rozbuška tehdy posloužila běžná atomová puma, která svou explozí vytvořila žár potřebný pro zahájení reakce.
Úsilí o mírové využití jaderné fúze však bylo nesrovnatelně složitější. Hlavní problém představovaly extrémní teploty, kterým nedokáže odolat žádný materiál. Proto ruští fyzici vyvinuli zařízení známé jako tokamak. Jde o prstenec, v němž rozžhavené plazma obíhá v silném magnetickém poli, které je drží v bezpečné vzdálenosti od stěn. Jde ale o poměrně komplikovaná a tudíž drahá zařízení, sloužící pouze k výzkumným účelům, nikoliv k výrobě elektřiny. Oč snazší by bylo, kdyby reakce probíhala za běžných teplot, tedy jako takzvaná studená fúze.
A právě tento objev ohlásili na jaře 1989 Stanley Pons z univerzity v americkém Utahu a karlovarský rodák Martin Fleischmann, působící na univerzitě v anglickém Southamptonu. Během společných experimentů s elektrolýzou těžké vody (oxidu deuteria) si všimli, že při použití elektrod vyrobených z platiny a palladia vznikal v některých případech přebytek tepla a zároveň se uvolňovala emise záření. Podle Ponse a Fleischmanna šlo o příznaky jaderné fúze probíhající při pokojové teplotě.
Pokud by tomu tak skutečně bylo, získalo by lidstvo téměř nevyčerpatelný zdroj levné energie, navíc s bonusem v podobě produkce jen malého množství odpadu. Řada vědeckých pracovišť proto zkusila revoluční experiment napodobit. Jenže zatímco některé pokusy se odvážný závěr zdály podporovat, při jiných se nic neobvyklého nedělo. I při pozitivních testech navíc vznikaly nevysvětlitelné disproporce mezi množstvím údajně naměřeného tepla a velikostí emise záření, které by v takovém případě mělo vzniknout. Jednoznačně se nepodařilo prokázat ani přítomnost produktů, které by v průběhu reakce musely nevyhnutelně vznikat.
Sečteno a podtrženo, hypotézu o studené fúzi žádný z provedených experimentů hodnověrně nepodpořil. Ba co víc, bádání nad studenou fúzi si ve vědecké komunitě záhy získalo podobnou pověst jako snaha sestrojit perpetuum mobile.
Přesto snaha přijít na princip studené fúze některé vědce stále zaměstnává. V roce 1996 její údajný objev ohlásil americký chemik James Patterson a před čtyřmi lety se s podobnou senzací přihlásil i vědecký tým z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Řada fyziků však zůstává k takovým zprávám skeptická, přičemž často poukazuje na zklamání, které na jaře 1989 přinesl právě Ponsův a Fleischmannův experiment.
