Pod názvem Lordan Zafranović: 50 let Mezi Prahou a Balkánem uvádí pražské kino Světozor retrospektivu jednoho z nejvýznamnějších chorvatských režisérů. Od 4. do 7. června tak mají diváci možnost zhlédnout třináct Zafranovićových dokumentárních i hraných filmů, které uvede sám autor. S režisérem Lordanem Zafranovićem hovořila v Profilu z 4. května Patricie Strouhalová.
„Tvořil jsem na hranici konfliktu s vlastní společností,“ říká Lordan Zafranović
Dnes zahajujte retrospektivu svých filmů, začíná se filmem Má je pomsta. Natočil jste na osmdesát filmů, vybral jste jich ale jen třináct. Podle čeho jste tu třináctku vybíral?
Vybírali to přátelé z občanského sdružení Lastavica podle jejich hodnocení, co by bylo nejvhodnější pro české publikum. Takže výběr šel mimo mě. Máme tak příležitost vidět moje filmy od roku 1962 až do současnosti. Bylo to velké období, takže je možné vidět proměny ve filmu i ve mně. Některé filmy měly zvláštní osudy, některé měly velký ohlas, některé menší.
Chtěl jsem, aby to začalo filmem Má je pomsta. Když měl ten film premiéru, nebyla to pro něj – kvůli více politickým a méně estetickým hodnocením – vhodná doba. Vypovídal totiž o tom, že i v demokracii existuje policie a kontrola, kontrola naší individuality z politického hlediska.
Která osudová setkání vás inspirovala pro vaši práci a zůstala vám v srdci?
Patřím do středozemního kulturního okruhu a patří tam i moje filmy. Pocházím z Dálmacie, která byla původně víceméně italská, benátská. Takže tam přicházely vlivy z druhé strany Jadranu, z Itálie, od Viscontiho, Buñuela, Pasoliniho, Felliniho, Bertolucciho. Ti měli největší vliv na mé dílo, obzvlášť Fellini. Všechno je to podobné tomu, jak bych to dělal já, je to stejná kultura, stejný humor, stejný styl života.
Řekl jste, že diváci na vaší retrospektivě mohou vidět, jak jste se v čase proměňoval jako tvůrce. Jak byste svou proměnu popsal? Nakolik pro vás bylo těžké zvládnout iluze, naděje, očekávání, odpouštění?
Dělal jsem filmy, které byly mimo hlavní politický proud. Kvůli filmu Testament jsem v roce 1991 musel opustit zemi, protože tam jsem ho kvůli začínající válce nemohl dodělat. Byl to film o ustašovci a určitým způsobem nahlížel na historii. A cítil jsem nebezpečí, že film skončí někde na indexu, že ho někdo spálí. Takže jsem vzal do auta negativ a na poslední chvíli přešel přes hranici k přátelům do Slovinska, pak Rakouska, Paříže a nakonec do Prahy. Tam byl můj přítel Josef Platz, tehdy pracující v České televizi, a tady jsem ten film s pomocí České televize dokončil. Měl velký úspěch, obdržel cenu Českého literárního fondu za nejlepší dokumentární film v roce 1994, byl promítán na Fóru v Berlíně, v Los Angeles a ještě na dalších festivalech.
To vše říkám proto, že v Chorvatsku nebyl dosud veřejně představen. Koproducentem byla chorvatská televize, a dodnes ho nevysílala. Bylo by potřebné, aby lidé v Chorvatsku viděli, co je v tom filmu, protože se jich to týká.
Jak je pro vás v nahlížení na historii důležitý fenomén odpouštění, statečnost, zbabělost?
Historie v literatuře i ve filmu se dělá podle určitých vzorů, jak to odpovídá ideologii, která vládne. To je moje historické hodnocení, protože jsem žil ve dvou systémech. Žil jsem v komunismu za Tita a žil jsem v systému takzvané demokracie. V obou fázích byl důležitým elementem nacionalismus. Moje filmy jsem pak dělal na hranici konfliktu s vlastní společností. Nikdy jsem nepředpokládal, že moje něžná práce s filmem může vadit někomu v mém okolí, i mé rodině. Když jsem v roce 1991 odjel ze země, moje rodina zůstala doma. Oni zažili strašné útoky, celá moje rodina se dostala do nebezpečí. Tehdy jsem pochopil, že dělám velmi nebezpečnou práci.
Dnes to je úplně jiné. Situace se demokratizovala a třeba Okupace ve 26 obrazech, která byla pro systém červeným hadrem, je dnes vysílána v chorvatské veřejnoprávní televizi. Všichni tak mohou pochopit, že do Chorvatska přišla nová doba.
Na podzim uvidí i diváci České televize váš poslední velký dokumentární cyklus věnovaný Josipu Titovi. Jaký pohled na Tita jste postupně otevíral? Jaké dramatické okamžiky přinesla tato práce?
Tito byla veliká výzkumná práce. Zaregistroval jsem jeho poslední svědky, ženy z jeho intimního života i jeho blízké spolupracovníky. Ta setkání byla fantastická, protože všichni Tita následovali pouze po určitou dobu a Tito je všechny během určitých politických okamžiků opouštěl a ti lidé mizeli z jeho života. Zajímavé je, že někteří byli sice drasticky trestaní, ale byli mu do konce života věrní. Přes vyprávění svědků jsme získali úplně nový obraz Tita, jaký jsme dosud neviděli.
Tento cyklus sledoval v chorvatské televizi mimořádný počet diváků a myslím, že se to zopakuje i v Čechách. Tito do Čech přijížděl ještě před válkou, po válce v roce 1948, v roce 1968 odsoudil okupaci. To jsou věci, které Tita a Čechy spojují. Myslím, že systém v Čechách byl podobný jako za Tita v Jugoslávii, a proto bude velmi zajímavé se na to dívat.
Moc děkuji za vaši práci a děkuji za rozhovor pro Českou televizi.
Děkuji vám a svým fantastickým profesorům, kteří mě naučili dělat upřímné filmy pro široké publikum.
Lordan Zafranović (*1944)
Chorvatský režisér a scenárista. Absolvent režie na FAMU ve třídě Elmara Klose. Přední představitel takzvané černé vlny jugoslávského filmu. Je autorem více než 80 filmů, k většině z nich napsal i scénář. Mezi jeho filmy mimo jiné patří: Krev a popel Jasenovce, válečná trilogie: Okupace ve 26 obrazech, Pád Itálie, Večerní zvony, nebo dokumentární snímky: Soumrak století - Testament, Tito - Poslední svědkové testamentu.
(redakčně kráceno)