Bratislava - Známý slovenský spisovatel a publicista Ladislav Mňačko zemřel po krátké nemoci na selhání srdce ve čtvrtek 24. února 1994 v Bratislavě. Patřil mezi řadu slovenských autorů čtených a uznávaných také českými čtenáři. Je znám především jako autor knih Smrt si říká Engelchen (1959), Opožděné reportáže (1963) a Jak chutná moc (1967), četných povídek, divadelních her, reportáží a dalších publicistických prací. Pocházel z Moravy, z obce Valašské Klobouky, kde se 29. ledna 1919 narodil. S rodiči se záhy přestěhoval na Slovensko a dokonale se sžil se slovenským prostředím. Stal se a byl Slovákem, i když jej životní situace donutila přes dvacet let žít mimo republiku.
Prožil složitý život; za války byl vězněn v koncentračním táboře, odkud se mu však podařilo uprchnout. Zúčastnil se pak protifašistických bojů na Moravě. Válečné zkušenosti byly jedním z důležitých impulzů, které ovlivnily jeho život i spisovatelské dílo. Po válce se dal na žurnalistiku a stal se v roce 1948 dopisovatelem v Palestině.
Ladislav Mňačko byl levicově zaměřen, po válce byl přesvědčený komunista, ale vždy se kriticky vyjadřoval k politice tehdejšího vedení Československa. Na protest proti antisemitské politice komunistické strany odjel v roce 1967 do Izraele. Byl proto zbaven občanství a ze strany vyloučen. V následujícím roce jej vláda rehabilitovala a na krátko se vrátil zpět do vlasti. Ale po srpnové okupaci Československa v roce 1968 emigroval s rodinou podruhé, tentokrát na dlouhých dvaadvacet let do Rakouska.
Ve světě uznávaný, doma zatracovaný
Svým literárním dílem zapůsobil Ladislav Mňačko v padesátých a šedesátých letech jako lavina. Jeho romány a sbírky reportáží vycházely ve statisícových nákladech. Vedle zmíněných děl zaujaly ve své době novely a povídky Kde končí prašné cesty, Sedmá noc, Já, Adolf Eichmann, Noční rozhovor, Agresoři. V zahraničí vydal přibližně dvacet dalších knih.
Mňačkovy knihy vyšly ve třiceti jazycích po celém světě, jen v Japonsku například pět titulů. V bývalém Československu byl však na indexu a jeho jméno bylo tabu i pro slovníky a encyklopedie. Teprve se změnou režimu po listopadových událostech v roce 1989 se mohl český i slovenský čtenář opět setkávat s dílem Ladislava Mňačka, a to nejenom s reedicemi jeho starších děl. Na stránkách slovenského i českého tisku se objevovaly často jeho kritické glosy k dění v politice i společnosti. O pádu komunismu například poznamenal: „Nikdy jsem nepochyboval, že tento režim padne, myslel jsem si však, že to bude trvat déle.“
Ve svých vyznáních z poslední doby se Ladislav Mňačko často zmiňoval o své touze po domově, po vlasti, kam se nemohl vrátit, ačkoliv „z okna svého domu u Vídně viděl bratislavskou televizní věž“. Svou touhu splnil v roce 1990. Vrátil se však už do jiného Slovenska, které se tak pro něj stalo neznámou zemí, a k neznámým lidem, jak sám říkal. Protože byl rozčarován vývojem slovenské společnosti a chtěl poslední roky svého života prožít v klidu a bez tlaku zaujímat politická stanoviska, rozhodl se v roce 1993 přestěhovat do Prahy.
