Povstání proti režimu Bašára Asada v Sýrii propuklo v březnu 2011. Podle dostupných informací od té doby přišlo o život už 25.000 lidí a média přinášejí každý den informace o dalších desítkách a stovkách mrtvých. Případný konec konfliktu už ale dávno není v rukách samotných Syřanů. Do hry vystoupily zájmy lokálních i globálních mocností či praktiky teroristických organizací, jako je al-Káida. Z bezpečnostních důvodů proto řada států, včetně světových mocností a států Evropské unie, uzavřela své zastupitelské úřady v Sýrii. Česká republika však mezi ně nepatří a kromě zájmů svého státu zastupuje od srpna i zájmy Spojených států. Hostem Bohumila Klepetka v Interview ČT24 z 27. srpna byla Eva Filipi, česká velvyslankyně v Sýrii.
„Pro Sýrii nevidím mírové řešení,“ říká Eva Filipi
Jaké pocity zažíváte být na diplomatické misi, když jiné státy své úřady zavírají?
V regionu se pohybuji po celou svou diplomatickou kariéru, tedy dvacet let, takže těžké podmínky mě nezneklidňují. A to, že mnoho úřadů zavírá, je trochu mýtus. Z dvaceti zastupitelských úřadů zemí Evropské unie jich v Sýrii zůstává deset.
Proč Česko zůstává, když to jiní považují za nebezpečné?
Úřad skutečně uzavřeli Britové a Američané. Objevily se tam totiž skupiny al-Káidy a dalších teroristických organizací a vzhledem k britské a americké politice hrozilo, že se jejich úřady stanou terčem útoku. Ostatní úřady (států Evropské unie) takzvaně suspendovaly aktivity. To je teď úplně nové a může to i znamenat, že diplomat působí při delegaci Evropské unie. Úřad lze tedy uzavřít buď z politických, nebo z bezpečnostních důvodů.
Mnoho mých kolegů velvyslanců odjíždělo se zlomeným srdcem. Dělat politická gesta je totiž správné, ale jedině když mají nějaký dopad. To, že se zavře ambasáda, na syrský režim žádný dopad nemá. A za druhé, opouštíte občany – z Evropské unie jich tam teď je dvacet pět tisíc.
Kolik Čechů momentálně žije v Sýrii? A to jak Čechů, kteří se tam přiženili nebo provdali, tak těch, kteří tam jsou pracovně?
Pracovně tam jsou už jen dva tři, ale jinak je tam pět set českých občanů. Kromě toho chráníme zájmy dvou set slovenských občanů (Slovensko uzavřelo svůj zastupitelský úřad v březnu)a nyní k tomu přibylo asi dva a půl tisíce amerických občanů.
Jak nebezpečno teď pro cizí diplomaty v Damašku je? Dá se i v boji zmítané zemi spolehnout na nedotknutelnost zastupitelského úřadu?
Nedá. Nicméně do července byl Damašek v zásadě nedotčen. V červenci však došlo k výbuchu v bezpečnostní radě a následovaly tři nepříjemné dny – rebelové sice nedošli až do centrálního Damašku, ale došlo k velkým bojům. V té době byl úřad zavřený a zůstávalo se doma. Je ale potřeba si uvědomit, že diplomatické zastoupení státu, jako je Česká republika, není cíl. Zatímco zastupitelství zemí, jako je Katar, Saúdská Arábie nebo Turecko, které podporují materiálně a finančně rebely, se cílem stala nebo stát mohla.
Také jde o to nebýt ve špatnou chvíli na špatném místě. Musím ale pochválit své nadřízené, protože jsem dostala úžasné pancéřované auto, mám neprůstřelnou vestu, helmu a tak dále.
Spojené státy uzavřely v únoru své velvyslanectví v Damašku a jejich konzulární a diplomatické zájmy zastupovalo Polsko. V červenci se však z bezpečnostních důvodů pro stejný krok rozhodli i Poláci. Teď zájmy Spojených států zastupuje české velvyslanectví. Nezvyšuje to nebezpečí, které českému velvyslanectví a českým diplomatům hrozí?
Myslím, že ne. Zastupovat (být „protection power“) nějaký cizí stát je v diplomacii naprosto běžné a Syřané dobře vědí, že to někdo dělat musí. A mám pocit, že jsou docela rádi, že to je Česká republika.
Vnímáte to jako prestiž, že si Spojené státy vybraly zrovna Česko?
Částečně, spíše to vnímám tak, že se takovéto služby dělají a mají dělat, aniž by se přemýšlelo, co to přinese.
Jak se teď v Damašku žije? Bydlíte přímo v areálu velvyslanectví, anebo tam dojíždíte?
Vedle ambasády máme najaté byty a já bydlím v rezidenční čtvrti dvacet pět kilometrů daleko, takže dojíždím.
Jak je zajišťována vaše bezpečnost kromě toho, že jezdíte v pancéřovaném autě? Máte například ochranku?
Nemám. Myslím si totiž, že čím víc máte viditelné ochrany, tím spíš se stanete cílem útoku. V takovýchto situacích je lepší nevzbuzovat příliš mnoho pozornosti.
Máme takzvaný bezpečnostní stupeň, který musí dodržovat všichni pracovníci velvyslanectví, tedy i já. Kupříkladu večery jsou tabu, musíme být doma, nechodíme do města, čili žádné společenské aktivity, nic takového. Další je třeba dosažitelnost do šedesáti minut. A když někdo už skutečně musí někam jet, musí nahlásit, kde a kdy bude a že se vrátil. Jsou to jednotlivosti, které nejsou nijak zajímavé, ale spíše obtížné pro život.
Byly v uplynulých týdnech chvíle, kdy jste se v Damašku přímo cítila v nebezpečí?
Neřekla bych přímo v nebezpečí, ale není to úplně příjemné. Zažila jsem metodu „hit and run“ (udeř a zmiz). Protože se rebelům nepodařilo dobýt Damašek, dělají to tak, že se v autě dostanou do centrálního Damašku a náhle zaútočí na nějakou budovu nebo jenom způsobí paniku. Před čtrnácti dny jsem jela k zubaři, když takto zaútočili na Umajovském náměstí, tak jsem řidiči řekla, aby přidal.
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Bylo nejvážnější situací, kterou jste od vypuknutí bojů museli řešit, zadržení Češky Sandry Bitarové? Její otec je Syřan a patří k umírněným kritikům režimu. Jakou roli vaše velvyslanectví v tomto případu sehrálo?
Z tohoto pohledu to bylo nejzávažnější a stálo nás to nejvíc sil. V takovýchto případech uděláte první, ne úplně významný krok – napíšete nótu, že chcete vidět Sandru Bitarovou, že ji musí okamžitě propustit, že je Česka (pro ně je Syřanka). Daleko významnější ale je mít dobré kontakty a hovořit s nimi tak, aby vám vyhověly.
Lze říct, že se Sandra Bitarová dostala na svobodu jen díky aktivitě a trvalému zájmu české diplomacie?
I její rodina měla své kontakty, takže se to podařilo společným úsilím. Denně jsem komunikovala s její maminkou. Ale máme na tom velký podíl, také jsme na tom denně pracovali.
Mnohé zprávy vypovídají o velmi brutálním mučení zatčených opozičních aktivistů. V jejím případě to bylo jak?
Podle jejích slov to bylo v pořádku. Byla zadržena už podruhé. Při prvním zadržení, jak mi vyprávěla, s ní bylo zacházeno úžasně. Druhé zadržení bylo sice delší, ale opět bez trýznění, mučení, hladovění. Spíše bylo psychicky nepříjemné, že tam byla dvacet pět dnů.
Jak syrský režim pohlíží na Česko? Vnímá pozitivně, že české velvyslanectví v Damašku nezavřelo? Anebo je vnímáno jako nepřátelský výsadek, zvlášť když teď zastupuje zájmy Spojených států?
Režimu neublížíme, když ambasádu zavřeme. Ale samotní Syřané vnímají, že jsme zůstali, velmi pozitivně a váží si toho. A vůbec to neznamená prorežimní nebo protirežimní. Naše přítomnost je prostě vnímána syrským obyvatelstvem velmi dobře.
A syrský režim vnímá české velvyslanectví jak?
Kolegové diplomaté vědí, jaké jsou naše postoje, případně jak nahlížíme na celou problematiku Blízkého východu, a nemají s tím závažný problém.
Přes týden je pohřešován americký novinář Austin Tice z listu The Washington Post. Teď po něm pátrá české velvyslanectví. Jak takové pátrání ve válčící zemi probíhá?
Opět, pošle se nóta. To je ale jenom formální věc. Druhá věc je, že z našich zdrojů přišla zpráva, že je naživu a že byl zadržen vládními silami na předměstí Damašku, kde bojovali rebelové s vládním vojskem. V dalším postupu nám bránilo to, že zpráva přišla na začátku posledních svátků postního měsíce, takže Sýrie měla týden volna a některé naše kontakty nebyly v Damašku. Nicméně můj zástupce jde už zítra k řediteli konzulárního odboru, s kterým bude pokračovat v pátrání.
Dává si syrský režim pozor na to, jak zachází s cizinci a zahraničními novináři, aby ve světě ještě více neutrpěla jeho pověst? Nebo je mu to jedno?
Myslím, že teď má jiné starosti než dbát na to, aby zacházel dobře s novináři. V tom celkovém pojetí, že bojuje s terorismem a zahraničním spiknutím, na to určitě nemá čas.
Tedy se zahraničním spiknutím dle výkladu syrských úřadů. Jak ale vnímají to, jak svět nahlíží na Sýrii a celé povstání?
V Sýrii si dlouho mysleli, že se jich takzvané arabské jaro nedotkne, a také tam dlouho nic nebylo. Když pak došlo k prvním demonstracím, prezident Asad chtěl reformy, nicméně se to všecko jakoby zauzlilo. Teď máme v Sýrii mnoho regionálních i celosvětových hráčů a do toho tam válčí sami Syřané. Je to velmi nešťastná situace a osobně nevidím mírové negociované řešení, což je cíl naší části světa.
V pátek kolem 200 zabitých, během víkendu minimálně 183 dalších, většinou civilistů. 320 popravených těl nalezených na sunnitském předměstí Damašku, dnes zatím 32 zabitých přímo v Damašku. Zprávy o počtu obětí většinou vycházejí ze zdrojů opozice a povstalců a provází je dovětek „není možné ověřit z nezávislých zdrojů“. Jsou ty informace věrohodné?
Sama jsem si někdy kladla otázku, jestli to, co vysílá saúdskoarabská Al Arabiya nebo katarská Al-Džazíra, je žurnalistika, protože jsem si některé zprávy mohla hned osobně ověřit. Zjistila jsem, že u mnohých z nich je ten dovětek naprosto namístě. Probíhá tam velmi silná informační válka.
Amnesty International označuje současnou vládní ofenzívu v největším městě Aleppu za vrchol brutálního postupu režimu proti opozici. Přitom pro televizi Al Arabyia i zástupci opozice přiznali, že místní obyvatelé jsou k režimu loajální. To přece nejde dohromady?
Většina obyvatel v Aleppu, jde hlavně o rodinu Berri, je provládních, ale je tam také klan Hamada, z kterého se rekrutuje takzvaná Svobodná syrská armáda, tedy rebelové. A ti velmi brutálně zabili předáky kmene Berri. Příslušníci tohoto kmene pak vládním vojskům řekli, nechoďte dovnitř (proto bylo město dlouho pouze obklíčeno), neznáte to tady, neumíte bojovat v uličkách, my si to tady vyřídíme. Takže vlastně jeden (provládní) kmen bojoval s druhým.
Proč to Amnesty International považuje za vrchol brutality, nedovedu posoudit; brutálních činů je po celé zemi bezpočet. A navíc se mi zase potvrdilo, že zvláště na arabské zpravodajství nelze úplně spoléhat. Máme tam totiž honorárního konzula, kterému jsem obden volala, a on mi říkal, že byl normálně v kanceláři, že si běžně nakoupil a tak dále. Takže diskrepance ve zpravodajské činnosti tam pořád existuje.
Když mluvíte o vládních jednotkách, naznačujete u Svobodné syrské armády uvozovky. Proč?
Každý, kdo má dnes zbraň, si říká Svobodná syrská armáda. Říkali si tak i ti, kteří unesli předsedu česko-syrské podnikatelské rady a chtěli výkupné, případně pustit pár rebelů. Nedávala bych tam uvozovky, kdyby Svobodná syrská armáda měla svého velitele, ale to má jenom malá část, protože opozice bohužel není jednotná.
Z českého pohledu je složité nábožensko-sektářské rozčlenění syrské společnosti a jeho vliv na to, co se v Sýrii děje. Třeba že většinu obyvatel tvoří sunnité, zatímco moc drží rodina Asadů z menšinové šíitské sekty alevitů. Kdo jsou alevité?
Alevité jsou velmi umírněná sekta, která se jednou fatvou dostala k šía. Je tam také dvanáct procent křesťanů, kteří naprosto nechápou, proč křesťanská Evropa podporuje povstalce a nedbá na to, že Asadův režim křesťany chránil. A v Sýrii žijí rovněž drúzové, Kurdové, Čerkesové a Turkmeni. Tuto složitou mozaiku udržoval systém alevitského vedení v rovnováze. Dnes máme Kurdy jako víceméně samostatné etnikum, syrská armáda už tam není. Drúzové jsou extra. A křesťané se obávají, že budou muset ze Sýrie odejít (přitom tam jsou kořeny křesťanství).
Je to tedy válka režimu proti povstalcům s průvodními jevy sektářských a konfesních bojů a vyřizování si účtů. Nelze to nazvat válkou civilní nebo občanskou.
Je pád prezidenta Bašára Asada nevyhnutelný a neodvratný?
Státy regionu jako Katar, Saúdská Arábie, Turecko mají zájem, aby ze Sýrie byl sunnitský stát, protože to jsou sunnitské státy. Ale pak do toho vstupují ještě velcí hráči, kteří se zatím nedokázali dohodnout, a nevím, jestli se někdy dohodnou. Tedy Paříž, Londýn, Washington na straně jedné a Rusko, Čína a Írán na straně druhé.
Čili jak chcete pád Asada způsobit? Obě strany si myslí, že je jejich strategie správná. Obě strany si myslí, že zvítězí. Zatím je převaha na straně režimu. Asad jednou nebude, ale to je spíše filozofická otázka, žádný vládce jednou nebude. Rychle se to ale nestane. Mrzí mě proto, že se Evropa tak rychle – už před rokem – přiklonila k tomu, že Asad musí odejít. Abychom se tím nedostali někam, kde nebudeme vědět, jak pokračovat.
Těšíte se zpátky do Damašku?
Ale těším, těším.
Eva Filipi
Diplomatka. Absolvovala FF UK, obor Blízkovýchodní studia (1962-67). Svému oboru se pak věnovala i na univerzitě v Tunisu (Bourguiba institut cizích jazyků) či v Münsteru (Orientální studia). Do roku 1972 působila v Orientálním institutu ČSAV. V letech 1972 až 1981 pracovala v ČSTK, kde se specializovala na česko-arabské vztahy. Následujících deset let se na volné noze věnovala překládání, tlumočení a publikační činnosti. Od roku 1991 pracuje pro ministerstvo zahraničí. Zájmy Československa a posléze České republiky zastupovala v Iráku (chargé d´affaires, 1991 až 1996), v Libanonu (velvyslankyně, 1997 až 2002), Turecku (velvyslankyně, 2004 až 2010) a v Sýrii (velvyslankyně, 2010 až dosud). Mluví pěti jazyky: anglicky, německy, francouzsky, arabsky, turecky.
(redakčně kráceno)