Tématem pořadu Před půlnocí z 30. ledna byl lékařský obor, který u nás dosáhl světového věhlasu a vrcholné světové úrovně. S jeho představitelem, porodníkem, gynekologem a anesteziologem, vedoucím lékařem porodního sálu a zároveň vysokoškolským pedagogem, který působí ve Všeobecné fakultní nemocnicí v Praze známé jako nemocnice "U svatého Apolináře", docentem Antonínem Pařízkem, hovořila Jitka Novotná.
„Na porodním sále poznám charakter ženy,“ říká MUDr. Antonín Pařízek
Jak zvládáte zároveň lékařskou praxi a pedagogickou činnost?
Každodenní rutina na porodním sále nebo v porodnici probíhá tak, že vedle naší každodenní činnosti u lůžka se musíme zároveň věnovat studentům pátého a šestého ročníku medicíny české i anglické paralelky. To znamená, že naši studenti vidí každodenní běh našeho života jak v posluchárně, tak v klinické praxi.
Zvládat to je někdy velmi složité. Často od našich studentů vyžadujeme pochopení, protože porodnictví je chirurgický obor a člověk si situace nevybírá. Jsou samozřejmě plánované výkony a procedury, ale na druhé straně jsou také akutní případy. Zejména při nich musí jít někdy výuka stranou, nebo naopak je-li prostor a pochopení od pacientek, tak naši studenti vidí to nejzajímavější, což jim žádná učebnice nemůže dodat.
Je mezi studenty medicíny o váš obor zájem?
Ani nevím. Poslední léta obecně klesá zájem o medicínu. Převládá počet zájemců ze Slovenska – poměr českých a slovenský studentů je zhruba půl na půl. Navíc převažuje zájem žen – je více studentek medicíny než studentů.
Jak jste do těchto sfér doputoval vy?
Moje rodina nemá po několik pokolení zpátky žádného lékaře. Ke studiu medicíny jsem se dostal náhodou a dodnes toho nelituji. Bylo to v polovině 70. let, kdy byl o medicínu velký zájem – brali každého desátého zájemce. Velkou roli v tom hrál sport. Protože jsem se věnoval lehké atletice, měl jsem takovou představu, že bych se mohl vedle studia medicíny věnovat sportu, a pak naopak vedle sportu studovat medicínu. To bylo velmi obtížné především v prvních dvou třech letech, ale pak se to všechno podařilo.
Kombinace atestace z anesteziologie a porodnictví není u nás příliš obvyklá?
Došlo k tomu čirou náhodou, shodou okolností. Po promoci byl problém dostat se na místo, na které by člověk chtěl – některé obory byly atraktivní a některé ne. Chtěl jsem dělat chirurgický obor, tak jsem si vybral gynekologii a porodnictví. Nejprve to vypadalo nadějně, že se dostanu do nemocnice v Praze, nakonec se ale ukázalo, že mi schází protekce. Tak tomu bylo ovšem ve všech úzkoprofilových problémech. Bylo mi nabídnuto, že když budu pracovat v „neatraktivním“ oboru, jako je patologie, klinická biochemie a mimochodem také anesteziologie, dostanu se po určité době do oboru, který bych rád.
Chtěl jsem studovat chirurgický obor, tak jsem si vybral anesteziologii, protože mu je nejblíže. Anesteziologie je obor, který mne od počátku velmi zaujal. Je to krásný obor, a kdybych byl ministrem zdravotnictví, dal bych příkaz, aby každý absolvent medicíny na anesteziologii začal.
Naučíte se tam totiž kanylovat žilní systém, intubovat člověka, to jsou život zachraňující věci. Anesteziolog umí perfektně zvládat péči o člověka v bezvědomí, do kterého si jej sám pomocí farmak přivede, a to je také život zachraňující věc. Takže žádnému lékaři by neškodilo, kdyby si absolvoval nějakou praxi na anesteziologii.
Anesteziologii jste v porodnictví bohatě zúročil, protože jste byl prvním lékařem, který v Čechách při porodech zavedl „epidurál“. Bylo to v roce 1988. Kdy jste o něm slyšel poprvé?
Nastoupil jsem na anesteziologické oddělení a měl jsem mimořádné štěstí v tom, že primářem tohoto oddělení byl člověk, který byl sám propagátorem regionální anestézie v obecných chirurgických oborech, jako je ortopedie, chirurgie, urologie atd. Zabýval se proto velmi podrobně epidurální blokádou u všech chirurgických oborů a nakonec i v porodnictví, ale pouze u císařského řezu. Takže jsem se tehdy naučil techniku centrálních blokád. Chtěl jsem dělat porodnictví, takže jsem začal studovat zahraniční literaturu s tím, že bych se v budoucnu snažil mírnit porodní bolest díky těmto velmi sofistikovaným přístupům.
Asi jste narážel na protichůdné názory především ze strany vašich konzervativnějších kolegů. Jak dlouhá byla vaše cesta k aplikaci „epidurálu“?
Zezačátku žádné problémy nebyly, protože tuto metodu nikdo neznal. Dokonce si pamatuji první interview do Mladého světa, kdy mne jeden z novinářů přesvědčoval, ať přeložím slovo epidurální do češtiny, protože přece každé slovo lze nějakým způsobem v češtině vyjádřit. Epidurální se však skutečně do češtiny přeložit nedá.
Teprve až ve chvíli, kdy se metoda pomalu začínala rozvíjet, jsem narážel na konzervativní přístup zejména porodních asistentek. U nich to byl velký problém, protože šlo o velký zásah do jejich rutiny a možná i představ o vedení porodu. Později jsem měl větší i menší problémy s mými kolegy porodníky.
Rýsují se na obzoru nějaké další metody, které by nadále pomáhaly zmírňovat bolesti rodících žen?
Dnes se porodní bolest uznává jako stresogen. Je to situace, která se vyrovná jakémukoliv jinému stresu, ať už je to popálení, úraz atd. Proto dnes spíše hovoříme o regulaci stresu.
Metod k mírnění porodních bolestí (regulaci stresu) je celá řada, ale navzájem se liší. Rozdíl je v použití, či nepoužití farmak. Farmakologické metody se pak rozlišují podle toho, jestli používáme přípravky, které se podávají nitrožilně, nebo do blízkosti centrálního nervového systému. Odlišnost těchto metod se projevuje v mnoha aspektech. Jednak jde o rozdíl ve vlivu na matku a plod, a pak o rozdílnou analgetickou účinnost.
Metody, které jsou nejpřirozenější (nefarmakologické), mají nevýhodu v tom, že nejsou příliš analgeticky účinné – nejsou výrazným antistresogením prostředkem. Naopak sofistikované postupy, jako jsou regionální blokády, jsou analgeticky nejúčinnější. Dokonce se epidurální blokádě kvůli její účinnosti u nás začalo říkat (dle mého nesprávně) bezbolestný porod, protože umí utlumit bolest o 80 až 90 procent.
Jak dlouho jste se učil lékařské řeči, kterou teď promlouváte a které je rozumět?
Každý doktor se má naučit mluvit jazykem , kterému porozumí poslední babička z ulice. Pokud se tak nestane, pacient mu nerozumí. I když pak jde o špičkového doktora, je to svým způsobem handicap.
Jaký význam v medicíně přikládáte psanému slovu?
Psanému slovu přikládám ohromný význam. Domnívám se, že hovořit s pacientem na ulici, chodbě nemocnice je velký problém a do určité míry „zbytečnost“, protože pacient, většinou vystresovaný pacient má pocit, že lékaře obtěžuje. Proto si myslím, že je lepší, dříve než začne lékař mluvit s pacientem, podat tištěnou informaci. Tu si pak může pacient v klidu doma přečíst, a pak jde o úplně jiný dialog – lékař neztrácí čas a pacient má skutečné pensum informací.
Jste autorem „Knihy o těhotenství @ porodu“s podtitulem „První český interaktivní průvodce těhotenstvím, porodem a šestinedělím“. Jak dlouho vznikala, dnes se připravuje její třetí vydání?
Tato kniha vznikala tři roky. Největší část jsem napsal 2000 kilometrů od Prahy v Irsku, Dublinu. Každá kapitola byla publikována na internetové adrese www.porodnice.cz. Pod každým článkem bylo diskusní fórum, kde jsem sledoval, jak na to čtenářky nebo čtenáři reagují. Podle toho jsem usměrňoval stylistiku, eventuálně obsah kapitoly.
Najednou mi přišel e-mail z Helsinek do jakési paní, která psala česky, s tím, že mi moc děkuje za to, jak se vzorně staráme o těhotné. Ona totiž podle našich návodů pomáhala těhotným v Helsinkách.
Začali jsme si psát, takže jsem zjistil, že je to novinářka z Brna, která žije po boku manžela v Helsinkách, který tam pracuje jako vyslanec České republiky. A proto, že byla novinářka a že byla zrovna těhotná, jsem se dohodli, že po mně přečte a upraví každou kapitolu do jazyka, kterému by rozuměla každá těhotná žena v České republice.
Shodou okolností je tato novinářka (Hana Žižková) vyfocena na přebalu knihy se svým manželem.
Které kapitoly by se bez přispění vašich čtenářek sotva objevily ve vaší knize? Existují taková témata?
Snažil jsem se udělat strukturu knihy tak, aby začínala těhotenstvím, pokračovala jeho průběhem přes porod až po šestinedělí a končila plánovaným rodičovstvím, aby žena měla dítě, kdy chce. Byly tam však nějaké kapitoly, které jsem neměl odvahu sám napsat. Netroufnul jsem si třeba kvalifikovaně popsat stravování, módu jsem dělala ve spolupráci s módními návrháři atd.
Zajímavou kapitolou byl sex v těhotenství, protože to je velmi tabuizované téma. Když se mě těhotná ptá v ambulanci na sex, tak vždy zrudne a kouká po sestře, jestli klopí zrak nebo poslouchá. Proto jsem se rozhodl toto téma v druhém vydaní odtabuizovat a spojil jsem se se známou českou sexuoložkou Hanou Fifkovou. Udělali jsme fotografie velmi odvážné, ale přesto inspirující a detabuizující, a k nim přidali skvělý popis Hany Fifkové, který otevřel toto téma, jak si zaslouží.
V roce 2006 jste za tuto knihu získal Charvátovu cenu za popularizaci vědy. Zdá že jste člověk, který popularizaci přeje v zájmu rozvoje svého oboru. Zároveň jste člověk, který rád a s nadšením objevuje možnosti techniky. Svědčí o tom internetová verze vaší knihy, ale i internetový server porodnice.cz. Ten slouží nejen maminkám, ale i dalším lidem?
Od počátku jsme s kolegy z IT oboru přemýšleli nad tím, jak pomoci lidem z různou hloubkou zájmů o to či ono v gynekologickém oboru a hlavně porodnictví. Nakonec jsme to udělali tak, že jsme rozdělili informace zvlášť pro rodiče, jinak pro studenty medicíny, jinak pro porodní asistentky a speciálně pro lékaře.
Zaujal mne internetový rádce SOS porodnice, který má pomoci lékařům ve vyhrocených chvílích. Máte skutečné důkazy o tom, že pomáhá?
Že by někdo napsal, že mu pomohly stránky našeho serveru, se denně nestává. Čas do času se ale na našich kongresech setkám s pozitivní reakcí na náš projekt. Naše klinika organizuje každé dva roky setkání největších odborníků z celé České republiky, kdy je nás asi dvacet, pětadvacet. Každý z nás má určitou malou kapitolu v porodnictví (sám mám embolické příhody), kdy je jeho úkolem během patnácti minut říci, co se v jeho problematice ve světě změnilo. Takže během jednoho dne odezní tyto přednášky, a už večer se může kdokoliv podívat na našich webových stránkách na jejich obsah.
Tento poslední minikongres, sympózium, kterému říkáme Kritické stavy v porodnictví, byl v roce 2006. Letos se bude opakovat, vždy je to během druhé soboty v prosinci v kongresovém sále pražského IKEMu.
Z „nemocnice U Apolináře“ jste zprostředkovali porod on-line. Proč vlastně?
Byla to výzva, když už máme internetové stránky porodnice.cz. Na první pohled to není až tak těžký úkol zejména v době služby Skype apod. My jsme však šli cestou klasické internetové sítě z naší porodnice a díky různým ochranným bariérám, které chrání data každé nemocnice, to problém byl. Bylo to v roce 2004. My jsme však hlavně zkoušeli možnosti technologie. Důležité také bylo, že jsme tento internetový porod zprostředkovali pouze jedné rodině – nešlo o to ukázat porod celému světu. Naopak jsme chtěli tuto událost udělat velmi intimní a zprostředkovat ji pouze členům jedné rodiny.
Původně to bylo kvůli tomu, že tatínek nemohl být přítomen u porodu. Nakonec se to ještě zkomplikovalo, protože matka musela okamžitě opustit nemocnici, jelikož její první dítě mělo plané neštovice. Hrozilo tak, že je dostane matka potažmo novorozenec, což by mohlo vážně ohrozit život dítěte.
Jak moc vaši práci ovlivňuje skutečnost, že současná rodina je oslabena nedostatkem lásky a akcentem na vlastním pohodlí a prospěch?
Během svého života sleduji, jak se mění životní styl, jak vstupují do našeho života vlivy, které ještě před x lety neexistovaly. Za našeho života byl jeden televizní program, večerníček byl dvakrát týdně. Dnes máme x programů a možností, máme internet, lidé pracují v úplně jiném tempu. Dnes je takový tok informací, že v medicíně a dokonce i v mém oboru, porodnictví, se každý z nás nějakým způsobem specializuje.
Co všechno můžete o mamince zjistit při samotném porodu? Co o sobě žena v takové chvíli prozradí?
Úkolem každého je, aby každý pacient o sobě prozradil všechno. Každá maličkost totiž může při kontaktu s pacientem způsobit problém. Musíme se ptát na choroby před těhotenstvím a během těhotenství, léky a celou řadu aspektů, které mohou zkomplikovat péči o pacienta.
Na druhou stanu jako porodník musím říci, že na porodním sále poznám charakter ženy, jestli se těší nebo netěší na dítě, jaký je její vztah s manželem. Jakmile vstoupí manžel s ženou do porodnice a padne na zem a rozváže jí boty, nosí jí tašky, je okamžitě poznat manželské vztahy. Zkrátka z tohoto hlediska je možné ledacos dedukovat.
(redakčně kráceno)
Před půlnocí (zdroj: ČT24)