Praha - Batyskaf Trieste se Švýcarem Jacquesem Piccardem a poručíkem amerického námořnictva Donaldem Walsem se dostali na nejhlubší místo na světě. Jde o hlubinu Challenger v Marianském podmořském příkopu v Tichém oceánu. Bylo to poprvé a naposledy, kdy se člověk do této naprosté tmy, zimy a tisíckrát vyššího tlaku, než je na hladině, podíval. Celá akce se konala 23. ledna roku 1960. Odvážlivci zde spatřili tajemné ryby a dostali se do hloubky 10 916 metrů.
Hlavním cílem tohoto rekordního ponoru u ostrovu Guam východně od Filipín bylo dokázat, že je možné takových extrémních hloubek vůbec dosáhnout. Sestup batyskafu trval necelých pět hodin. „Když jsme byli téměř u dna, spatřil jsem těsně pod námi nějaký druh platýsovité ryby, podobala se mořskému jazyku a měřila zhruba jednu stopu na délku a šest palců na šířku. V okamžiku, kdy jsem ji uviděl, všiml jsem si jejích dvou kulatých oči posazených na temeni hlavy,“ napsal později Piccard.
Oba muži tak odpověděli biologům na otázku, kterou hledali po desetiletí. A to, že i v těch největších hlubinách oceánu existuje život. V dalších letech objevili vědci s pomocí lepší techniky v tomto tzv. hlubokomořském pásmu řadu živočichů, například světélkující ryby podivných tvarů jako mořský ďas, některé druhy olihní, žraloků, korýšů a plžů.
Poprvé se batyskaf Trieste potopil u ostrova Capri
Batyskaf Trieste, který se podobal balonu s gondolou, byl navržen švýcarským vědcem Augustem Piccardem a postaven v Itálii. Tlaková koule se skládala ze dvou sekcí, přičemž horní díl vyrobila italská firma v Terstu. Odtud pochází i název plavidla. Batyskaf se poprvé ponořil v srpnu 1953 ve Středozemním moři blízko ostrova Capri. Skládal se z plovákové komory naplněné benzinem pro vztlak a oddělené tlakové koule. Kabina měla 12,7 cm tlusté stěny a ve vodě vážila 7,5 tuny. Vnější osvětlení poskytovaly žárovky z křemenného skla. Originál Trieste je nyní v námořním muzeu ve Washingtonu.
Začátkem 60. let pak vznikl druhý americký batyskaf, označovaný jako Trieste II. nebo DSV-1, který zkoumal trosky havarovaných ponorek, měřil rychlost zvukových vln ve velkých hloubkách, zkoušel nové modely sonaru, získával informace o mořském dnu či vyzvedával ztracená zařízení strategického významu. Především ale testoval nové podmořské technologie pro válečné ponorky. Postupně se přestavoval a upravoval. Jeho kariéra skončila v roce 1984.
- 2007 - Herbert Nitsch, potápěč bez přístroje (214 m)
- 2005 - Nuno Tomeš, potápěč s dýchacím přístrojem (318,25 m)
- 1949 - Kabina spuštěná na laně – batysféra (1372 m)
- 1960 - Batyskaf Trieste se dvěma muži (10 916 m)
