„Herci jsou bestie,“ říká režisér a herec Ondřej Sokol

Ondřej Sokol je považován za jednoho z nejtalentovanějších divadelních režisérů. Zároveň je to nepřehlédnutelný herec. A to nejen podle ohlasů diváků, ale i hodnocení kritiků. Svědčí o tom i to, že doma má Thálii za herectví i cenu Alfréda Radoka za režii. Mezi jeho zásadní a nejpopulárnější inscenace v Činoherním klubu jistě patří Pan Polštář nebo Osiřelý západ od Martina McDonagha, v současnosti uvádí novou hru Bůh masakru Yasminy Reza. O divadle, nové hře, ale i plánech do budoucna hovořila s Ondřejem Sokolem v pořadu Před Půlnocí z 26. ledna Vendula Krejčová.

Vaše poslední hra, kterou jste v Činoherním klubu režíroval, je v pořadí šestá, jmenuje se Bůh masakru a napsala ji francouzská spisovatelka Yasmina Reza. Je to poprvé, co jste režíroval hru, kterou napsala žena?
Určitě ano. Ale ani mi to během zkoušení nějak nedošlo.

Podle čeho si vybíráte hry, které budete režírovat?
Podle toho, jestli se mi líbí nebo ne. Třeba Bůh masakru je úžasná hra a já potřebuji, abych měl alespoň jednu hru, kterou chci strašně moc dělat. Nedávno jsem měl období, kdy jsem měl pocit, že mířím do důchodu, protože mě chvíli nic extra nebavilo. Objevila se ale právě Yasmina, z čehož jsem byl hrozně šťastný. No, a teď má asi dvanáct her, které bych chtěl režírovat, takže jsem na tom opačně. Yasmina je strašně zvláštní autorka a její hra je moc hezká.

27 minut
Před půlnocí
Zdroj: ČT24

Yasmina Reza je celosvětově uznávaná autorka, její hry jsou překládány do desítek jazyků. Byl jste se třeba podívat na některé její představení někde venku?
Nebyl. Ivana Chýlková se ale byla podívat přímo v Paříži na představení, které režírovala sama autorka. Já to nemám rád, nechci to předtím vidět. Ostatně stejně mám pocit, že to udělám nejlépe, tak proč bych se na to jezdil dívat jinam. Ivana mi sice něco říkala, ale já to nechtěl ani slyšet. Na cizí představení se jezdím dívat až potom.

Co je pro vás rozhodující, abyste hru uvedl?
Kritéria jsou vlastně hrozně jednoduchá. Třeba s výtvarným uměním to mám úplně stejně: Jednou jsem měl asi dvě hodiny v Londýně a chtěl jsem jít do národní galerie. Nevěděl jsem ale, co si mám všechno prohlédnout. Tak jsem šel, šel, šel, až mě nějaký obraz na první pohled zaujal.
S divadelními hrami to je podobné. Už když začnu číst, tuším, že je to ono. A když to potom dobře pokračuje a dobře skončí, je to úžasná věc.

Jste režisér, herec a také překladatel. Některé hry jste si sám překládal. Jak je pro vás důležité, jak moc hra ztratí nebo získá překladem? Vybíráte si překladatele?
Pokud to dělám já, vybírám si je sám. Jinak to cítím jako strašný handicap - prostě musím vědět, jak to vypadá v originále. Takže třeba teď u Yasminy, kde jsem originál neznal, jsme tím strávili hrozně moc času. Našeho dramaturga Romana Císaře, který umí francouzsky, jsem snad na každé druhé zkoušce vinil z toho, že francouzsky určitě nemluví, protože to musí být v originále určitě jinak. Překlad je strašně důležitý.

Co samotná hra Bůh masakru? Co mohou diváci očekávat?
Jak název napovídá, je to taková pěkná hra o hezkém setkání čtyř lidí… Název Bůh masakru je zvláštní věc, která má viset ve vzduchu. Hra totiž dlouho vypadá jako kultivované setkání čtyř lidí, kteří uznávají hodnoty západní civilizace a kteří se podle nich umí chovat. Ovšem k masakru, který v samotném názvu visí ve vzduchu, pak nakonec opravdu dojde.

Podle čeho si vybíráte herce do svých představení? Máte raději mladé, začínající herce nebo starší a zavedené?
V Činoherním klubu je dobré, že se vždy snažíme na roli najít nejvhodnějšího herce. Neomezujeme se tím, jestli herec spolupracoval nebo spolupracuje s Činoherním klubem. Vždy si představíme, kdo by to zahrál nejlépe, a pak se ho snažíme získat.

Jaká je práce divadelního režiséra po nazkoušení představení? Chodíte dál na představení a dáváte hercům pokyny? Nebo se soustředíte na další hry?
U režisérů je to různé. Já jsem tam prakticky pořád. Cítím totiž zodpovědnost, že když jsem herce do té hrůzy uvrhl, musím s nimi strávit čas představení.
Ono se pozná, jestli je režisér u hry dál a jestli se to nějak vyvíjí a hlídá v řádu, ve kterém se to nazkoušelo, nebo jestli se to hercům vydá napospas. Herci jsou bestie. Když se jim nechá hra v šanc, moc z ní nezbude.

Radši hrajete nebo režírujete?
Radši režíruji.

Je pro vás výhoda, že znáte divadlo z obou stran - z hereckého i režijního úhlu pohledu?
Určitě. To se projeví. Vím, jak se herci cítí, a vím, co bych jim měl říct. Není to jednoduché. Herci jsou poměrně emotivní bytosti a čas od času není snadné s nimi pracovat. Herci se vztekají…

Jeden z diváků se ptá, na jakou divadelní hru by měl vzít svou přítelkyni, aby byla okouzlená?
Záleží na tom, z čeho by chtěl, aby byla dívka okouzlená. Pokud to má být z herců, ať jdou na nějakého pěkného herce…
Jinak zrovna mě napadlo, že právě moje hry pro zamilované páry příliš nejsou: Jeden můj kamarád pozval na moje představení svou čerstvou přítelkyni. Ze svého místa vzadu jsem viděl, jak se na začátku představení (hra o vztahu mladých lidí) objali. Po deseti minutách se už nedrželi, pak seděli kousek od sebe a na druhou půlku už tam nebyli.

Vaše poslední inscenace Bůh masakru má podtitul: Nemůžeme ovládnout, co nás ovládá. V popisku je dále: Jsme lidé kultury, rozumu, anebo jsme jen bezmocné individuální oběti svých pudů? Oproti tomu v diskusním fóru na webových stránkách Činoherního klubu lidé píší, jak se při této hře dobře baví?
Mě to až překvapuje, jak se lidé ohromně baví, protože mně tato hra přijde děsivá, i když je to  samozřejmě komedie. Yasmina Reza je právě velmi šikovná v tom, že její úhel pohledu je ironický a je velmi legrační, jak dokáže sestavit situace. Zrovna v tomto představení jsou to ale takové partnerské hrůzy, že mě až překvapuje, že to publiku přijde k smíchu.

Nemáte chuť hru upravit potom, co vidíte reakce diváků?
Prvních deset repríz je jakýsi zástřel. Potom se to musí doladit, protože nikdy předem nevíte, jak na to budou lidé reagovat, jak dalece hru pochopí.
Boha masakru jsme koncipovali tak, že všechno to, co se pokládá za hraní, herectví, jsme eliminovali. Nechali jsme herce prostě povídat a veškeré herecké sdělení jsme odmazali. Hrozně jsme pak řešili, jestli lidé pochopí, o co tam jde.
Strašně mne překvapilo, že lidé do toho vidí o to víc. Mají jakoby pocit, že jsou tam jako na návštěvě, a touží tomu proniknout pod kůži víc, než když se jim to předkládá.

O Yasmině Reza se říká, že je neuvěřitelná pozorovatelka všedního života. Její hry vychází z těch nejobyčejnějších věcí v lidském životě. Jste jako režisér také pozorovatel?
Určitě. Vlastně jsem jenom pozorovatel, jinak ani nežiji. Tato hra je založena na partnerství. Začíná to nejklasičtějšími hrůzami, kterých se na sobě partneři dopouštějí. Třeba když manžel vypráví vtipnou historku, a manželka se těsně před pointou zeptá, jestli si dá někdo kafe. Z takovýchto drobných ran se to pak skládá až do poměrně hrůzného obrazu partnerského vztahu.

Váš režijní debut v Činoherním klubu byla v roce 2002 hra Osiřelý západ od Martina McDonagha. Plánujte uvést další hru od McDonagha?
Měl bych v plánu uvést nějakou další jeho hru, ale on už asi žádnou nenapíše. Teď totiž točí filmy, jeho poslední film V Bruggách mám moc rád, sám ho i režíroval a filmu se asi vždy chtěl věnovat.
Koneckonců teď pomalu vychází najevo, že prvních svých šest divadelních her napsal asi během dvou měsíců. Jedem jeho agent mu pak asi vysvětlil, že by nebylo dobré pouštět je naráz ven, a tak to pouštěli postupně. Takže McDonagh se asi divadlu systematičtěji nevěnoval. Je to hrozná škoda, protože to je geniální autor.

Jak jste se vůbec k jeho hrám dostal? Martin McDonagh se na našich scénách příliš nehraje?
Teď už je to dobré. I díky Osiřelému západu nastal jakýsi boom kolem tohoto autora a začal se hrát velmi často. Jenže on těch her napsal šest, takže mám pocit, že už se u nás všechny hrály.
Sám jsem se k němu dostal tak (začátek té příhody chci vždycky vynechat, ale nejde to), že jsem seděl na záchodě, kde byly Timesy, kde jsem viděl fotky z dublinského představení jeho hry. Tak strašně mě to zaujalo, že jsem si objednal knihu jeho her. Když mi pak přišla, pochopil jsem, že došlo k osudovému setkání.

Osiřelý západ je hra nebývale úspěšná u diváků i kritiky. Čekal jste, že tento autor české diváky natolik zaujme? Připravil jste i jeho hru Pan Polštář.
Každý vždy čeká, že to bude bomba, ale málokdy to vyjde. Byl jsem strašně zvědavý, protože je to na hraně. Mně to přišlo nádherné, i když je to strašlivé drsné. Doufal jsem, že lidé z toho budou mít stejný zážitek, jako jsem měl sám. A to se povedlo. S Panem Polštářem to bylo ještě výraznější, protože to už je opravdu temná věc.

Pan Polštář je brutální pohádka pro dospělé. Můžete nám o ní říct více?
Říkám brutální a temný, ale nechtěl bych diváky odradit, protože ten zážitek stojí za to, přitom to nesmím zatajovat.
Pan polštář je skutečně hra pekelně zvláštně krutá, že jsme ji ani původně nechtěli dělat jako klasickou inscenaci. Říkal jsem si, že nevím, jak bych se divákům za takový večer omluvil. Původně jsem chtěl dokonce před představením vystoupit a říct všem, že jestli budou chtít, mohou během představení v klidu vstát a odejít.
Pan Polštář je sugestivní průchod peklem, že jsme to ani nechtěli dělat. Pak jsme se toho odvážili a hrajeme to s úspěchem dodnes.

Jakou máte zpětnou vazbu od diváků? Jaké byly například reakce na Pana Polštáře?
Na Pana Polštáře máme naprosto smíšené reakce. Lidé se tomu smějí, jsou tam výkřiky zděšení, na každém představení jsou minimálně dvě dvojice, které v průběhu představení odcházejí pryč, protože to už nemohou vydržet. Někomu to vadí, já to mám hrozně rád. Jsem rád, když lidé, kterým to přijde jako strašně vtipné, vidí člověka, který to nesnese a má pocit, že se proti tomu musí ohradit.
To je úžasné na společném zážitku. To je lepší, než to vidět doma sám. Divadlo je obřad společného setkání, a to je na něm nedocenitelné. A to, že jsou lidé rozdělení a neví, proč se ten druhý směje nebo nesměje, mně přijde správné, zvlášť u této hry.

Mísíte se o přestávkách mezi diváky, abyste vyslechl jejich reakce? Stojíte o to vědět, jak to diváci prožívají?
Ani ne. Když něco zaslechnu, jsem rád, ale jinak spíš utíkám. V tomto ohledu jsem zčásti introvertní a zčásti namyšlený. Takže vlastně nechci slyšet, kdo si co o tom myslí, protože mně se to líbí.

Po hrách McDonagha Osiřelý západ a Pan Polštář jste uvedl hry Davida Mameta Sexuální perverze v Chicagu a Americký bizon. Vždy se věnujete jednomu autorovi?
Dělal jsem to na střídačku.Člověk má asi vždy nějaké srdeční záležitosti mezi autory. A zrovna McDonagh a Mamet mě baví hrozně moc, tak jsem se alespoň snažil je promíchat, aby to nevypadalo divně. Určitě nějakého Mameta ještě udělám, vlastně mám v plánu brzo udělat jeho hru. Ostatně co se dá dělat? Jsou to skvělí autoři, tak proč je neuvádět.

Bůh masakru je vaše šestá hra, kterou jste režíroval v Činoherním klubu. Máte mezi hrami nějakou svou srdeční záležitost?
Je to jako s dětmi. Člověk je rád, když je nějaké dítě úspěšné a může být na něj pyšný. Ale také opatruje děti jakoby odložené. To je třeba případ Sexuální perverze, u které mám pocit, že je nedoceněné, jak hluboký text to je. To je hra, u které je atmosféra jak na rockovém koncertě. Lidé při ní vřískají a jsou z toho nadšení. Mně přitom přijde strašně smutné, co se tam odehrává, a stál bych o to, aby si diváci těchto věcí všímali.

Máte rád pohádky? Jaké publikum máte nejraději? S kým byla vaše nejlepší dosavadní spolupráce?
Pohádky mám rád. Třeba v Panu Polštářovi je mnoho krutých pohádek. Jinak protože mám dvě děti, které miluji, mám rád pohádky, které jim často vyprávím. Někdy i častěji, než bych chtěl, protože je chtějí stále slyšet.
Spolupráce… Nerad bych někoho vyzdvihoval, i když se to samozřejmě pozná. Herci, s kterými pracuji častěji, jsou moji oblíbení. Je to určitě Jaromír Dulava, Jaroslav Plesl… Chtěl jsem ještě zmínit Marka Taclíka (ale to je neskutečně nafoukaný čuník, takže si ho nechám nakonec) a Kateřinu Lojdovou (tu zase neřeknu, protože to je moje paní).

Režírujete svoji paní. Jaké to je? Nosíte si práci domů?
Moc se o tom doma nebavíme. Je pravda, že Káča někdy nevydrží a zeptá se, ale sám o tom doma extra nemluvím. Jsem rád, když je to vyřízené na zkoušce.
Jinak ji režíruji moc rád. Divně se o tom mluví, ale jsem přesvědčen, že Káča je úchvatná herečka, a proto ji obsazuji.

Co je na divadle nejhezčí?
Na divadle je nejhezčí, že je to naživo. To je jako poslouchat desku a jít na koncert. Viděl jsem Davida Bowieho naživo a od té doby mi jeho desky přijdou málo. Mezi lidmi jsou věci, které se nedají přenést jinak než osobním kontaktem. Charisma a určité vlnění se přenést nedá. Divadlo se prostě odehrává teď a tady, jindy to nebude, a je to součást života herce i diváka, je to neopakovatelný večer.

Co chystáte v budoucnosti?
Mám těch dvanáct her… Jenže když to prozradím, hned to začne někdo dělat… Prozradil jsem Mameta, kterého bych chtěl dělat. Teď jsem byl v Londýně na úžasné hře, ale já to snad radši neřeknu, aby mi to nikdo nevyfoukl.

Činoherní klub jezdí do zahraničí. Jak vnímáte rozdílnost publika? Jak to probíhá, když uvádíte hru třeba v Německu?
Probíhá to tak, že přijde hodně Němců a mají sluchátka. Je to zvláštní hrát před zahraničním publikem. Skvěle se mi hrálo v Rusku, tam jsem byl šťastný. Hráli jsme tam Osiřelý západ a měl jsem pocit, že tam jsou lidé vycvičení na drobnosti. V této hře se herci hrající bratry neustále se hádají. Udělal jsem tam třeba scénu, kdy každý z bratrů odejde do svého pokoje a hádají se snad pět minut přes prázdnou scénu. U nás to lidem přijde divné, že na scéně nikdo není, ale v Rusku bylo na divácích vidět, že cítí to samé štěstí jako já, že divadelní řeči rozumí.

Jaký je typický návštěvník Činoherního klubu? Proměnil se za léta, co tam působíte?
Je to různé podle představení. Na hry úžasného režiséra Ladislava Smočka chodí starší publikum než třeba na moje inscenace. Nejradši ale jsem, když se to mixuje, když to není typické publikum. Jsem rád, když přijdou starší lidé i ti mladší, ať o sobě vědí, co si myslí o světě.

Načítání...