Havana – Prožil řadu osobních zvratů, miloval dobrodružství, lov i „veselou“ společnost, zároveň se dobrovolně při tvorbě uzavíral do samoty. Jeden z nejznámějších amerických spisovatelů Ernest Hemingway, autor slavných děl jako Sbohem, armádo, Komu zvoní hrana či Stařec a moře, proslul úsporným stylem, v němž je mnoho nevyřčeného. „Ani vata, ani přídavná jména, ani příslovce. Jen krev a kosti a svaly,“ řekl jednou. Nositel Nobelovy ceny za literaturu, kterého trápily úzkosti a deprese, se v necelých 62 letech 2. července 1961 zastřelil.
O své tvorbě příliš nemluvil, v psaní ale usiloval vždy o poctivost a lakoničnost. Nejspíš právě kvůli obavám o udržení svého literárního standardu jej již od třicítky trápily hluboké deprese, živené navíc prožitými hrůzami válek, které neúspěšně léčil alkoholem.
Celá jeho tvorba se točí kolem otázek polarity mezi životem a smrtí, lásky a statečnosti či boje člověka s okolním světem i vlastními slabostmi. Většina jeho hrdinů nese stopy jeho samého, jsou to vyhraněné individuality. Hemingway byl fascinován mezními situacemi, kdy člověk musí prokázat svou odvahu a čest tváří v tvář smrti.
Spisovatel měl blízký vztah k přírodě a lovu
Ernest Hemingway se narodil 21. července 1899 v chicagském předměstí Oak Park v rodině lékaře a vášnivého lovce, již od dětství se tedy formoval jeho blízký vztah k lovu a přírodě. V mládí boxoval a hrál americký fotbal. V 18 letech zahájil svoji novinářskou dráhu v listu The Kansas City Star, po půl roce ale odešel do bojišť první světové války.
Působil jako dobrovolník Červeného kříže v Itálii, kde byl těžce raněn a kde se stal antimilitaristou. Vzpomínky na válku i na milostné vzplanutí ke zdravotní sestře zpracoval o deset let později ve slavném románu Sbohem, armádo.
Po válce působil Hemingway nadále jako novinář
Po válce působil v novinách v USA a poprvé se oženil (celkem byl ženatý čtyřikrát a měl tři syny). V prosinci 1921 odjel jako zahraniční zpravodaj do Paříže, kde jej ovlivnili Ezra Pound a Gertruda Steinová; Steinová tehdy pro Hemingwaye a jeho americké literární vrstevníky, kteří na evropských frontách zakusili hrůzy války, vymyslela označení „ztracená generace“. Pobýval ale i v Itálii, ve Španělsku si zamiloval býčí zápasy, o kterých psal v knihách Fiesta a Smrt odpoledne. Pařížský pobyt Hemingwaye zase inspiroval ke knize Pohyblivý svátek, která však vyšla až posmrtně.
Řada jeho povídek a novel se odehrává na Kubě, kde posléze bydlel. Největší ohlas z nich vzbudila novela Stařec a moře (1952), oslava věčného zápasu člověka s přírodou i hold lidské statečnosti a družnosti. Za ni dostal Pulitzerovu i Nobelovu cenu (1954). Slavnostního ceremoniálu ve Stockholmu se však Hemingway pro svůj zdravotní stav nezúčastnil, v krátkém textu, který přečetl americký velvyslanec, napsal: „Psaní, ve svém nejlepším případě, je osamělý život.“
„Na Kubě žije pořád. Hemingway je nesmrtelný.“
V 50. letech měl Hemingway zdravotní problémy a časté deprese. V roce 1960 byl v Idahu hospitalizován s vysokým tlakem, nemocí jater, cukrovkou a depresemi. Na jaře 1961 spáchal výstřelem z pušky sebevraždu. Zranění podlehl 2. července 1961, asi tři týdny před 62. narozeninami.
