Brusel - Největší rozšíření v historii Evropské unie se vztahuje právě k 1. květnu 2004. Tehdy do unie vstoupilo deset zemí ze střední a východní Evropy společně s Kyprem. Ačkoliv přinesl prospěch nejen novým, ale i starým členům, nepřestaly se ozývat hlasy volající po přibrzdění v přijímání dalších zemí. Na řadu by nyní měly přijít balkánské země a Turecko. Navíc EU stále neschválila reformní smlouvu, která je nutná pro další rozšíření a má zajistit lepší fungování unie.
Právě představa členství sedmdesátimilionového Turecka, v němž přes 90 procent obyvatel vyznává islám a jež leží v Evropě jen třemi procenty svého území, stále vyvolává nejbouřlivější protesty. Odpůrcům se nelíbí zejména to, že by díky velikosti získalo značné zastoupení v evropských institucích, a tudíž významné slovo při rozhodování. Obavy panují i z obrovského zatížení unijního rozpočtu, z něhož by tato chudá, převážně zemědělská země čerpala miliony přes strukturální fondy.
Díky vstupu ČR, Estonska, Litvy, Lotyšska, Kypru, Maďarska, Malty, Polska, Slovenska a Slovinska se Evropská unie stala po 1. květnu 2004 největším hospodářským uskupením světa, které vytváří zhruba třetinu světového hrubého domácího produktu (HDP) a podílí se 17 procenty na mezinárodním obchodu. Ekonomická úroveň deseti nováčků, vyjádřená HDP na obyvatele, se od doby vstupu zvýšila ze 45 procent průměru tehdejší patnáctky na loňských 52 procent celounijního průměru.
Staré členské země měly obavu zejména z přílivu pracovní síly ze střední a východní Evropy. Ty se však nenaplnily. Naopak problémy s pracovní silou trpěli spíš unijní nováčci, odkud za prací odcházeli převážně kvalifikovaní pracovníci (podle EK šlo zejména o Rumunsko, Polsko, Litvu a Kypr). Do starých členských států odešlo z nových za prací kolem 3,6 milionu.
