Bydlí v Brně, pracuje v Ostravě a Olomouci, za den vyřídí desítky telefonátů, v některých dnech, kdy začíná nějaká kauza (např. metyl, povodně, sněhová kalamita), tak je to i přes stovku, začínal jako studiový moderátor a dnes je editorem zpravodajství Televizního studia Ostrava. A právě o editorské práci jsem se bavila s Janem Plachým.
Honzo, co je náplní práce editora?
Editor dramaturgicky sestavuje celou zpravodajskou relaci. Redaktoři přicházejí s návrhy či náměty na natáčení, a na editorovi je, aby rozhodl, co se bude točit, sestavil bodový scénář, a hlavně reportáže zkombinoval tak, aby pro diváka celá výsledná relace byla aktuální, pestrá a zajímavá. Kromě toho je editor 24 hodin denně v pohotovosti „na telefonu“, musí mít neustále přehled o aktuálním dění a v případě, že se něco děje v noci, musí rozhodnout, zda na místo vyšle štáb na natáčení.
Podle čeho se reportáže vybírají?
Podle důležitosti, aktuálnosti a taky podle toho, jakou cílovou skupinu diváků může oslovit. Důležité je, abychom v jednom vysílacím dni neměli zařazeny tři podobná témata, třeba tři kultury, nebo tři ekonomické zprávy, tři krimi zprávy. Je nutné se vždy s redakčním kolektivem domluvit, aby nabídka byla pestrá.
Jak vypadá typický pracovní den editora zpravodajství?
Celý je o komunikaci. Ráno přijdu, znovu si projdu nabídky redaktorů, pročtu agentury, deníky, internetové servery, zjistím, zda se nestalo něco nového, zásadního. V 8:50 odcházím na telekonferenční poradu editorů zpravodajství všech tří hlavních studií ČT (pozn. Praha, Brno, Ostrava), kde mimo jiné nabízím témata, o kterých si myslím, že by se měla dostat do hlavní zpravodajské relace, Událostí.
Po ní následuje porada s našimi redaktory. Říkáme si, co je nového, zda platí témata, na kterých jsme se domluvili den dopředu, redaktoři se rozjíždějí na natáčení, já jdu chystat bodový scénář, ten připravím a podle aktuálnosti jej potom během dne třeba i několikrát změním. Do toho stále komunikuji s redaktory, zjišťuji, jak dopadli na natáčení, co přivezli, jak reportáž postaví, reaguji na aktuální věci, které se dějí, a začínám si připravovat nabídky na další den.
Ve 14:00 odcházím opět na telekonferenční poradu, na kterou pak navazuje porada ostravská. Upřesníme si bodový scénář a domlouváme se nad tématy na další den. Každý z redaktorů by měl prezentovat svoje náměty, říct, o čem reportáž bude, kdo v ní bude vystupovat a jakým způsobem ji chce natočit, protože obrazová stránka je velmi důležitá. Pak už finišujeme vysílání Událostí v regionech. Konzultuji s redaktory jejich košilky (texty reportáží), oni jdou stříhat, já zkontroluji to, co postříhali a pokud je vše pořádku, tak reportáž v celostátně sdíleném počítačovém systému (Octopus, pozn. red.) označím jako hotovou věc. Po vysílání se z režie vracím zpět do redakce, projíždím si ještě aktuální věci, zjišťuji, zda se něco nezměnilo, odcházím z budovy a přitom zůstávám na telefonu.
Nakolik editor zasahuje do tvorby reportáže?
Někdy do ní nemusí zasáhnout vůbec, někdy s redaktorem pracuje více. Je třeba se vyhnout „profesní slepotě“, jak říkám situaci, kdy vám přijdou některé informace zcela samozřejmé, ale divákovi nebo lidem nemusí docházet souvislosti, protože se v dané problematice třeba dokonale neorientují. Jde o to, aby podaná informace byla jednoduchá, stručná, pochopitelná. K tomu používáme i různé prvky znázornění. Pokud máme k dispozici například statistické údaje, používáme přehlednou grafiku. Divák tak může ihned porovnat různá čísla, v komentáři by totiž byla nepochopitelná. Takhle divák vidí tabulku nebo graf, ve které informace snadno rozklíčuje.
V editorství se střídáš s Martinem Musialem a Alešem Gongolem. Co děláš v týdnech, kdy nejsi v Ostravě?
Jsem na pracovišti v Olomouci, kde mám na starosti chod olomouckého studia. Reportáže dodáváme, po dohodě s ostatními editory, nejen do ostravského vysílání Události v regionech, ale i na zpravodajskou ČT24 nebo Událostí. Zajišťuji nasazení štábů, chod studia, starám se o provozní věci, povolení pro natáčení, pomáhám vybírat lokace pro vysílání ze satelitního přenosového vozu. Je to kancelářská a organizační práce.
Byl jsi i studiovým moderátorem. Jaká to byla zkušenost?
V televizi jsem v podstatě jako studiový moderátor začínal. Tehdy to pro mě byl obrovský adrenalin. Ale postupem času člověk získá jistotu, zjistí, že kamera mu neublíží, že tam prostě jenom stojí. A s dnešními technickými vymoženostmi, jako je třeba čtecí zařízení, je to o něco jednodušší než před těmi osmnácti lety. Samozřejmě, něco jiného je „jen“ číst zprávy, než třeba v televizi vést na živo rozhovor s hostem, kterého vidíte poprvé a nevíte, jak bude reagovat. Ale zkušenost to byla výborná.
Jaké nejzajímavější téma do vysílání jsi připravoval?
Je řada věcí, které jsou zajímavé, ale ve zpravodajských reportážích je pro ně relativně málo prostoru. Nejraději vzpomínám na natáčení s válečným veteránem, parašutistou, Robertem Matulou, který v roce 1944 seskočil v rámci paraskupiny Wolfram do Beskyd. A nám se o něm podařilo natočit 25 minutový dokument „Poslední z Wolframu“. A to pro mě byl asi lidsky nejsilnější zážitek, který jsem za svoji novinařinu dělal. A jenom kousek za ním stojí natáčení v Bosně, kde působili naši vojáci v rámci mírových sil, a loni v Afganistánu, kam jsme se dostali, protože osmou jednotku Provinčního rekonstrukčního týmu tvořili tehdy výhradně vojáci z Moravy (Hranice, Opava, Prostějov). To byl zase zážitek víc adrenalinový. Tam člověk musel být ve střehu.
Sleduješ v televizi zpravodajské pořady?
Sleduji samozřejmě naše zpravodajské pořady, pokud mám čas, pustím si i zahraniční zpravodajství BBC nebo CNN, protože člověk se má pořád co učit. Pokud ustrne, tak se zastaví a je s ním konec. Ale pokud bude hledat nové možnosti a hledat nové směry, tak se pořád může profesně někam posunout.
Ptala se: Taťána Reková
