Praha – Jaroslav Bureš 12. září skončil na pozici místopředsedy Nejvyššího soudu (NS). Působil tam od loňského listopadu, kdy ho do funkce jmenoval prezident Václav Klaus. Bureš podle Ústavního soudu nemůže být místopředsedou NS, neboť není jeho soudcem. Navíc chyběl pro jeho jmenování do funkce souhlas Brožové. Bureš výrok zpochybňuje, ale výnos Nejvyššího soudu podle svých slov bude ctít. Bezprostředně po rozhodnutí dostal mimo jiné i nabídku ministra spravedlnosti, aby dělal místopředsedu Vrchnímu soudu (VS) v Praze.
Cesty Jaroslava Bureše
Ministr spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana, neúspěšný kandidát ČSSD na prezidenta a do dubna 2005 předseda legislativní rady vlády Jaroslav Bureš se loni v únoru vrátil po šestileté přestávce k Nejvyššímu soudu. Naposledy tam působil jako předseda občanskoprávního kolegia, v roce 2000 pak odešel do čela Vrchního soudu v Praze a rok později na ministerstvo spravedlnosti.
Třiapadesátiletý Bureš se loni v listopadu stal dalším zástupcem předsedkyně NS Ivy Brožové. Brožová s jeho jmenováním nesouhlasila a podala k Ústavnímu soudu (ÚS) kompetenční žalobu, které plénum ústavních soudců vyhovělo. Brožová přitom již dříve napadla i Burešovo jmenování soudcem NS z února loňského roku a loni v prosinci ÚS rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení Bureše k NS zrušil. Bureš sice zůstal místopředsedou NS, ale již tam nemohl soudit.
Bureš, který je od září 2006 opět členem legislativní rady vlády, měl s Brožovou spory už v minulosti. Jako ministr spravedlnosti se začátkem roku 2002 snažil přesvědčit tehdejšího prezidenta Václava Havla, aby ji nejmenoval do čela Nejvyššího soudu. Brožová se pak postavila proti Burešovu jmenování k NS v roce 2003, kdy se chtěl vrátit po své neúspěšné kandidatuře na prezidenta a po předchozím ministerském angažmá.
S působením u soudů má Bureš dlouholeté zkušenosti, soudcem byl jmenován v roce 1980 a na funkci rezignoval až na přelomu let 2000 a 2001, těsně předtím, než vstoupil do politiky. V čele ministerstva spravedlnosti v únoru 2001 vystřídal Otakara Motejla a během roku a půl ve funkci prosadil mimo jiné návrh rozsáhlé novely trestního řádu. Naopak u Ústavního soudu narazil s novým soudcovským zákonem. Podle ÚS dával exekutivě přílišnou kontrolu nad soudní mocí. Ve vládě Vladimíra Špidly vystřídal v létě 2002 Bureše v čele justice Pavel Rychetský.
ČSSD si ale na odborníka na občanské procesní právo vzpomněla již na podzim téhož roku, když ho oslovila s nabídkou na prezidentskou kandidaturu a Bureš ji přijal. Sociální demokraté vyslali Bureše jako svého kandidáta do první prezidentské volby přesto, že ve stranickém referendu skončil až na druhém místě za expremiérem Zemanem. Ve volbě ale Bureš vypadl již v prvním kole. Do ministerské funkce se vrátil po Špidlově demisi, ve vládě Stanislava Grosse byl ministrem zodpovědným za legislativu a šéfem legislativní rady vlády.
V dubnu 2005 během aféry s Grossovým bytem podal demisi a v kabinetu Jiřího Paroubka se již neobjevil. Na podzim roku 2005 se o něm spekulovalo jako o nástupci nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. Nakonec se jí stala Renáta Vesecká. Bureš pak koncem roku začal pracovat v české pobočce americké právní firmy White&Case.
Bureš se narodil 8. května 1954, vystudoval pražskou právnickou fakultu a po vojně zamířil do soudnictví. Podle svých slov proto, že chtěl dělat kariéru, vstoupil v roce 1986 do KSČ. Krátce po listopadu 1989 stranickou knížku vrátil a zmínku o členství odstranil i z oficiálních životopisů. Poté již do žádné strany nevstoupil. Má za sebou také pedagogickou praxi, je spoluautorem několika monografií. Je ženatý a má dva syny.