Letošní vlna veder je z hlediska meteorologie v mnoha ohledech výjimečná. Klimatologické modely ale ukazují, že právě tímto směrem se bude počasí vyvíjet i v budoucnosti. Jak moc, to záleží na schopnosti lidstva snížit emise skleníkových plynů.
Vlna veder je slovní spojení, které se letos skloňuje možná až příliš často. Z meteorologického hlediska je ale zvýšená frekvence výskytu těchto slov oprávněná. Ať už v souvislosti s první čtyřicítkou ve Velké Británii, rekordně vysokými teplotami na stovkách stanic v západní, jihozápadní, ale i severní Evropě, mimořádně teplými tropickými nocemi, anebo historickými horky v Indii a Pákistánu během jara.
Za připomenutí stojí i lednová absolutní maxima v Argentině a Uruguayi a také dosud nejvyšší naměřená teplota na jižní polokouli, ale i bezprecedentní březnová teplá vlna v části Antarktidy, kde teploty vystřelily až o 40 stupňů výš, než je obvyklé. Tyto mimořádné události vyvolávají nejen mediální zájem, ale mají i značně negativní dopady.
U letních vln veder jde zejména o předčasná úmrtí. Ta poslední evropská už má na kontě životy několik tisíc lidí. Horko v letním období bývá navíc často spojené se suchem, respektive se zvýšeným výparem, výsledkem jsou pak nejen propady úrody, ale i četné a někdy velmi rozsáhlé a ničivé lesní požáry.
Horko k létu patří, ale…
Horké vlny, respektive mimořádně teplá období, jsou běžnou součástí našeho klimatu. Setkat se s nimi můžeme i v nejranějších meteorologických záznamech anebo ve středověkých kronikách a análech. V souvislosti se změnou klimatu, za kterou může činnost člověka spočívající zejména ve spalování fosilních paliv, se ale zvyšuje jak frekvence jejich výskytu, tak hlavně jejich intenzita. Jak konkrétně ale přispívá změna klimatu k tomuto zvýšení?
Základní příčina spočívá ve zvýšení průměrné teploty na naší planetě. Od poloviny 19. století, kdy lidstvo začalo masivně spalovat fosilní paliva, stoupla zhruba o 1,1 stupně Celsia. Kvůli tomu dochází k celkovému posunu výskytu teplot do oblasti vysokých až extrémně vysokých hodnot, a naopak ubývá případů výskytu studených rekordů.
Každá horká vlna je přitom specifická, ať už jde o meteorologické příčiny, oblast, kterou zasáhne, nebo o délku trvání. Například první velká horká vlna v Evropě v tomto století v roce 2003, která stála životy až 70 tisíc lidí, by bez vlivu člověka nastala s poloviční pravděpodobností.
- U řady katastrof se spekuluje o vlivu klimatu, mnohdy to není na první pohled jasné a teprve složité analýzy prokážou, kde je pravda.
- Specializovaný web World Weather Attribution se věnuje právě tomu: specializovaní klimatologové tam posuzují, jaký vliv měla klimatická změna na danou událost.
Výjimečná vedra v roce 2017, která dostala výstižnou přezdívku Lucifer, se díky nárůstu globální teploty stala asi desetkrát pravděpodobnější ve srovnání se začátkem 20. století.
Další extrémní vlnu veder přinesl rok 2019, během níž v Londýně padl teplotní rekord, platný do minulého úterý. Pečlivé analýzy ukázaly, že bez vlivu člověka by teplota během vrcholu horkých vln před třemi roky byla asi o tři až čtyři stupně nižší.
Samotná pravděpodobnost takovýchto veder je desetkrát až stokrát větší než v období před průmyslovou revolucí.
Doba, kdy padají rekordy
Už zmíněná poslední bezprecedentní vlna veder v západní Evropě včetně Britských ostrovů připomíná jinou naprosto výjimečnou událost, a to vlnu veder z konce loňského června, která zasáhla Britskou Kolumbii a sousední části USA. Tedy také na západě kontinentu v oblasti s převážně přímořským, a proto v létě relativně chladnějším počasím.
V Kanadě tehdy tři dny po sobě padl celostátní rekord a finální hodnota o víc než tři stupně Celsia překonala původní maximum.
Tak výrazné překonání celostátních rekordů (v Británii to bylo o 1,6 stupně) je něco, s čím jsme se dříve nesetkávali, běžně šlo jenom o pár desetin stupně. Podle analýz loňská vlna veder v Kanadě byla tisíciletou událostí a bez vlivu člověka by prakticky nemohla nastat.
Na analýzu veder v Británii je ještě brzy, ale s ohledem na značnou podobnost daných událostí lze očekávat srovnatelné závěry, tedy že bez vlivu člověka na klima by 40 stupňů na Britských ostrovech nebylo možných.
Problém pro přírodu i infrastrukturu
A co lze očekávat v budoucnu? Vše samozřejmě závisí na rychlosti změny klimatu, a tedy na tom, jak lidstvo bude nadále vypouštět skleníkové plyny. Podle čerstvých studií lze ale počítat s dalším oteplováním.
Například klima v Praze by mělo v polovině století odpovídat tomu, jak to do nedávné minulosti vypadalo v Bukurešti nebo srbském Nového Sadu – tedy do oblastí s výrazně teplejším a sušším létem, než které je pro naše končiny typické. S tím půjdou ruku v ruce i častější a silnější vlny veder.
Do poloviny století lze ve střední Evropě počítat s dvoj- až trojnásobným zvýšením frekvence výskytu horkých vln, jejich prodloužením o zhruba dva až tři dny pro nejdelší vlnu v dané sezoně, a zesílení intenzity zhruba o dva stupně Celsia.
S velkou pravděpodobností se také budeme setkávat s výraznými vlnami veder, kdy budou přepisovány absolutní rekordy daných míst, případně dokonce celých států.
Dopady intenzivnějších vln veder budou primárně negativní – od horší kvality spánku, zvýšení počtu předčasných úmrtí přes škody na flóře i fauně, včetně mořských živočichů v případě takzvaných mořských vln veder.
Vzrostou také náklady na klimatizaci, bude docházet k poškození železnic, silnic, ranvejí na letištích a hrozí například také masivní tání horských ledovců, které může ovlivnit obyvatele žijící v jejich blízkosti. Z toho vyplývá nutnost na jedné straně urychlené adaptace, ale i zmírnění příčin – tedy zejména omezení vypouštění skleníkových plynů.
