Pokračování soudu s Kevinem Dahlgrenem

Soudce přerušil hlavní líčení do zítřejšího dne.

Soudce sdělil Dahlgrenovi, že má možnost využít posledního slova. Ten odmítl.

"To, co se stalo rodině H. je tragédie a... od mého uvěznění uplynuly tři roky léčení a nyní je spousta věcí, se kterými musím žít po zbytek života. Stále mám strach, úzkost, vedle toho mám motivaci stát se něčím výjimečným, chytrým, výborným člověkem ve společnosti. Vím, že potřebuji léčení a není nic, po čem bych toužil více. Chci se zlepšit. O to zlepšení se snažím celé tři roky. Dlužím rodině H., mým rodičům a celému světu mnoho dobrého. Stále mám problémy, to vím. Ve vazbě se nedávno opět vynořily. Během tří let jsem urazil velký kus cesty a nyní mám motivaci. Uznávám, že potřebuji medikaci a léčení. Je to jediný závěr toho všeho, co se stalo. Aby z toho všeho zlého vzniklo něco dobrého. Žádám vás, soudce, o to, aby se vážně zabývali mým psychickým stavem. Abyste vzali v potaz mou ochotu podrobit se léčení a to je vše. Děkuji," uzavřel Dahlgren.

"Postupně mě natolik pohltil, že jsem mu začal důvěřovat. Během tohoto týdne byl tento hlas mým Bohem. Poskytoval mi informace o tom, jakým způsobem se bude vyvíjet můj život. Rychle jsem se dostal do stavu, v němž jsem se ani neodvážil vstát z postele bez povolení. Neměl jsem kontrolu nad svým jednáním. To, co mi hlas řekl, byly příkazy. V pokoji, kde jsem bydlel, byla zlatá soška démona a hlas řekl, že je jeho fyzickým ztělesněním. Ten poslední týden v Brně jsem naslouchal hlasu, který mi vysvětloval můj životní úděl, procházkami po lese a modlitbami, či uctíváním této zlaté sošky. Takže... neměl jsem žádnou kontrolu nad svým životem, neměl jsem pod kontrolou žádný svůj skutek, mohl jsem dělat pouze to, co mi hlas řekl. Řekl mi, že mám poslání, neměl jsem žádnou možnost, byl to můj osud," dodal.

"Dostal jsem se k přelomovému bodu. Nemohl jsem žít tak, jak jsem žil. Řídil jsem se pouze pocity, pokoušel jsem se zjistit, jak se dostat do Indie, protože jsem tam chtěl chránit tygry. To vyžadovalo myšlení, které jsem neměl. Chtěl jsem také chránit zvířata v Africe. Na poslední chvíli mě ale pozvali k sobě domů, nebyla to tak úplně volba, jako spíš kompulzivní chování. Přistál jsem v Německu, ještě zbývala cesta do Vídně, na ní se něco odehrálo. Byla to hudba a hlasy, bylo to tak intenzivní, že jsem si musel lehnout. A najednou to skončilo a už jsem nepotřeboval využívat obrazů a neslyšel jsem hlasy. Bylo to jako požehnání během dvou prvních týdnů v Brně. Žádné problémy, se kterými jsem se potýkal doma – nebyly. A pak se to vrátilo, to, před čímž jsem utíkal dva roky. Vrátilo se to silnější než kdy dřív a převzalo to kontrolu. Už jsem proti tomu nebojoval, už nebyl žádný systém obrazů. Můj život se redukoval na ležení v posteli a poslouchání monologu v mé hlavě. Občas jsem položil nějakou otázku. I když jsem tento hlas uznával jako jinou entitu, domníval jsem se, že je to moje spása od mého utrpení. Hlas mě přesvědčil, že mám božské poslání a přicházel s mnoha přirovnáními," pokračoval.

"Nemůžu zpětně vyjádřit, jak neuvěřitelně frustrující to bylo. Nemohl jsem se na nic soustředit, protože jsem ve všem selhával. Když nemůžete přemýšlet, nemůžete se k něčemu dopracovat. Žijete pouze na povrchu a je to hrozné. Jeden ze symptomů, že jste oddělení od myšlení, je i to, že se nemůžete na nic soustředit. Nemohl jsem číst, nemohl jsem vést konverzaci. I ty nejjednodušší úkoly byly pro mě velmi obtížné. Jedinou alternativou k tomu bylo úplně ztratit zábrany. Jakmile jste otřesen ze své vlastní mysli, ztrácíte možnost volby. Když nemáte kontakt se svým myšlením, nemůžete určovat svůj vlastní život," doplnil.

"Můj způsob života by mohl být popsán jako způsob bližší zvířatům než lidem. Vyzkoušel jsem několik prací, vztahů. Je jedno, jak se snažíte, když nemáte funkční mysl. Čeká vás selhání ve všem, o co se pokusíte, kromě bojových umění. Důvod, proč jsem měl rád zvířata a bojová umění je to, že to můžete dělat bez fungující mysli. Důvod, proč jsem nemohl vyhledat pomoc, byl to, že jsem si nebyl vědom toho, co se se mnou děje. Po tak dlouhé době, kdy jsem byl mimo svou hlavu, myslím, že Bůh chtěl, abych se znovu zaměřil na realitu. Systém přerušování myšlenek se dostal do stavu, kdy jsem to dělal každých několik sekund. Byl to kompulzivní tlak v mé hlavě. Objevil se tam další problém, některé myšlenky ke mně pronikly. Byly důležité a zdálo se, že pocházejí z jiného místa a zdálo se, že mě Bůh chce vyzvat k nějakému jednání. Těch myšlenek bylo velmi málo, ale pak se uspořádaly do smyčky, která se opakovala. Je to úzkostný stav, protože je člověk odloučen od reality. Ve smyčce jsem nebyl ani schopný odpovědět na otázku slovy ano nebo ne. Jediným způsobem, jak se z ní dostat, bylo využití obrazů a přimění se k pohybu," pokračuje Dahlgren.

"Na začátku jsem takto nuceně používal obrazy nebo slova každou minutu, každý den. Měl jsem obsesivní kompulzivní chování, které se zhoršovalo. Když jsem obrazů využíval, tak se vytvářel tlak a toto chování bylo samo o sobě obsesivní kompulzivní jednání. Nejdříve jsem se tedy chtěl oddělit od myšlenek, které jsem nevnímal jako vlastní. Toto chování vyvrcholilo v to, že jsem se zcela oddělil od svého myšlení. Když to uděláte, tak ztrácíte schopnost myslet. Docela rychle jsem se stal cizincem, byl jsem mimo myšlení. Žil jsem bez myšlenek, bez aktivního procesu myšlení. Toto je odpověď, proč jsem neustále selhával. Ze své zkušenosti je nemožné v moderní společnosti žít bez funkční mysli. A toto jsem prožíval po dobu dvou let od svých 18 let. Byla to neustálá bitva, bylo to tak intenzivní, tak jsem zapomněl, že tak žiju. Jen po pár týdnech po 18. narozeninách jsem byl velmi vzdálen realitě. Odcizení se zvyšovalo každý den. Během těchto let jsem se ve své mysli dostal do různých oblastí," vypovídá dál.

"K rozvinutí nemoci došlo, když mi bylo 16 nebo 17. Projevovalo se to myšlenkami, které jsem nerozpoznával jako vlastní. Připisoval jsem to božskému diktátorovi. Byly to ničivé myšlenky, hrozné, nepovažoval jsem je za své myšlenky. Zažíval jsem obrovský tlak, nebyl jsem schopný žít se svou myslí. Když se vám to stane, tak jste vzdálený od reálného života. Moje mysl byla mým největším nepřítelem. Pak se zvětšilo obsesivní kompulzivní chování i strach a úzkost. Když mi bylo asi 18, ten tlak v hlavě se natolik zvětšil, že už jsem ho nebyl schopný udržet. V té době jsem mohl udělat něco strašného, ať už sobě nebo druhým. A i tak by bylo velmi těžké mi to dát za vinu, protože vše, co jsem chtěl, bylo strávit čas s mým psem. Hlasy v mé hlavě mě vedly k ničení čehokoli. Tehdy vše, co jsem si vytvořil, bylo oddělení sebe sama od mé mysli. Začalo to tak, že jsem chtěl oddělit část mysli, která nebyla pod mou kontrolou. Tolik mého myšlení jsem se musel naučit ignorovat už ve svém mládí. Je to velmi těžké, ignorovat svou vlastní mysl. Toto zvyšuje a zintenzivňuje úzkost a strach. Nevím, jestli jsem si vytvoření toho systému vybral dobrovolně, nebo ne. Když mi bylo osmnáct, tak to začalo jako slovo, později jsem používal obrazy, pak se to zpět přetvořilo do slov. Do dvaceti se ty obrazy a slova měnily. Když jsem slyšel myšlenky, co nebyly moje, tak jsem si nutil obrazy. Když to uděláte, tak přerušíte proces myšlení, což potlačí jejich tok," pokračuje Dahlgren.

"Když mi bylo devět nebo deset let, začal jsem mít problémy s chováním. Byly to obsesivní kompulzivní myšlenky, strach, bázeň a úzkost. Věkem se to zhoršovalo. Obsesivní kompulzivní myšlenky a úzkost mě provázejí celým mým životem. Vždy to byl iracionální strach, že se zhmotní zabijáci u mě ve skříni, nemohl jsem plavat sám v bazénu, protože jsem se bál, že by se vedle mě zhmotnil žralok a sežral mě. Neobával jsem se věcí samotných, strach bych nazval strachem ze života nebo z Boha. Když jsem byl malý, bál jsem se, že mě život nebo Bůh chce potrestat. Byla to naprostá ztráta kontroly. Kdybych nepřiznal strach, znamenalo by to, že bych neuznal život a Boha. Vnímal jsem život a Boha jako diktátora, kdybych jej takového neuznal, tak by mi vzal vše, co jsem miloval – psa, sestru, rodiče i můj život. Jak jsem vyrůstal, ten strach neodcházel, ale naučil jsem se s ním žít. Bylo to jako by mě pořád sledoval a byl schopný zasáhnout každou sekundu. Nevím, jestli to byl hlas v mé hlavě nebo něco vymyšleného," pokračoval.

"Chtěl bych se vyjádřit k tomu, co se stalo ve vazbě, jak jsem se pořezal na svém zápěstí. V poslední době jsem trpěl nadměrnou slinivostí, nevím, jak vám to zní, ale je to frustrující. Zejména pokud jste zavřeni v cele a musíte to prožívat každý den. Pokoušel jsem se využít jakékoli pomoci, které mi vězení mohlo nabídnout. Nevypadalo, že by mi mohlo něco pomoci. Byla to tělesná ztráta kontroly. V té poslední době byl můj život velmi stresující. Na jedné straně jsem byl úplně na dně a zároveň jsem se pokoušel se v cele zaměstnat, jak jen to bylo možné. Některé dny jsem strávil i patnáct hodin psaním. Ten den, kdy jsem se pořezal, nemohl jsem přijít na nic, co bych psal. Byl jsem na posteli a zabýval jsem se pouze polykáním slin. Toto jsem chtěl nabídnout jako vysvětlení svého sebepoškozování, a stále se s tímto problémem potýkám," uvedl Dahlgren.

Dahlgren se vyjádří k závěrečným řečem.

Dahlgren si nyní zakrývá ústa rukou. Upírá pohled do podlahy, snaží se zachovat vážnou tvář, ale cukají mu koutky.

"Jeho příčetnost byla snížena, sice měrou nepatrnou, ale k snížení došlo. Navrhuji vzhledem k terapeutickým metodám, věku a možnosti resociace, aby mu v případě uznání viny bylo uloženo odnětí svobody v délce 15 až 20 let," dodal obhájce.

"Uložení výjimečného trestu či doživotního trestu se jeví jako tvrdší, jako by byl ukládán osobě staršího věku," doplnil Špíšek.

"Varianta třetí je, že soud dospěje k tomu, že je třeba uložit trest odnětí svobody, obhajoba ukazuje na polehčující okolnosti. Spáchal trestný čin poprvé a pod vlivem duševní poruchy či choroby, tedy pod vlivem okolností, které nemohl ovlivnit. Další polehčující okolnost je ta, že před spácháním činu vedl spořádaný život. V době spáchání skutku byl navíc velmi nízkého věku, bylo mu pouhých 19 let. Poukazuji, že hranice dospělosti ve Spojených státech je až 21 let, takže z jejich hlediska nebyl dospělý," pokračoval.

"Soud by měl při posuzování volních schopností obžalovaného vycházet spíše ze závěrů amerických odborníků, nikoli ze znaleckých posudků. Soud by měl rozhodnout tak, že obžalovaný nemohl být v době spáchání činu trestně odpovědný pro nepříčetnost. A za takových podmínek případně uložil ochranné opatření – zabezpečovací detenci. I v případě, že by vycházel ze závěrů českých znalců, aby upustil od uložení potrestání a uložil detenci," uvedl obhájce.

"Obžalovaný je si své duševní poruchy nebo choroby vědom. Léčit se chce, je připraven podstoupit lékařské nebo terapeutické procedury, které povedou ke zlepšení jeho stavu," pokračoval.

"Domnívám se, že by znalci ze Spojených států měli mít stejné postavení jako znalci z České republiky," uvedl Špíšek. Podle něj tak není dodrženo právo na spravedlivý proces a je podle něj nutné zhodnotit klasifikaci soudních znalců. Není podle něj důvod k tomu, aby závěry amerických odborníků byly brány jako méně důvěryhodné.

"Z výpovědi znalkyně Mohammadi vyplývá, že obžalovaný mohl být na místě pod vlivem obsedantně kompulzivního nutkání a že mohl jednat pod vlivem takových myšlenek. Takovou situaci její závěry nevylučují, i když si netroufnu říct, že potvrzují," pokračuje Špíšek v komentování znaleckých posudků.

Dahlgrenův obhájce porovnává závěry českých a amerických znalců. "Domnívám se, že výpověď doktorky Zimulové neobjasnila dostatečně motiv, je potom otázkou, proč by útok proti rodině H. vedl," okomentoval posudek psychiatričky Špíšek.

"Obhajoba nepovažuje závěry českých znalkyň, především psychiatričky Zimulové, za správné. Naopak považuje za správné závěry amerických odborníků," řekl při závěrečné řeči Dahlgrenův obhájce.

"Pokud soud shledá, že je vinný, je třeba se zabývat otázkou trestu a jeho trestní odpovědnosti. Od samého začátku trestního řízení panovaly pochybnosti o psychickém stavu obžalovaného," dodal.

"Navrhuji zprostit obžalovaného obžaloby, protože nebylo prokázáno, že by skutek, ze kterého je viněn, spáchal jen a pouze on," uvedl obhájce.