Pokračování soudu s Kevinem Dahlgrenem

"Cítí se sám být obětí. Necítí se vinen, nepřebírá za to odpovědnost," vypověděla znalkyně.

Upozornila, že Dahlgren je stále osobou nebezpečnou. "Je osobností hluboce narušenou, potřebuje léčbu, oporu a v některých případech i léčbu pomocí medikamentů," uvedla. Upozornila ale, že možnost resocializace je nízká. "Nepovažuji ji ale za vyloučenou," dodala.

V případě Dahlgrena je podle Mohammadi nutná resocializace. Uvedla, že jí sdělil, že během let strávených v americké vazbě dozrál. Umí rozlišit dobro a zlo. "Už nehovoří jen o negativních hrdinech, ale i pozitivních. Hovoří o tom, že by se chtěl stát veterinářem," doplnila.

"Aby se vyhnul frustraci, tak popustil ty myšlenky, které potlačoval, a dopustil se toho činu. Po vykonaném násilí se u něj objevil katartický účinek, on se opravdu uklidnil," dodala znalkyně.

Snažil se tyto požadavky splnit. "Nejhorší ze všeho je pro něj selhání," dodala znalkyně. Dodala, že se ocitl v pasti, protože pokud by pokračoval v životě, do kterého byl v dobré víře tlačen, tak bude frustrovaný. Protože se bojí, že opět selže.

Zanedlouho se ale opět objevují stavy napětí. "Bojí se, že to opět nedokáže. Odcházel ze své domoviny i z toho důvodu, že se nedokázal adaptovat, nedokázal si najít práci a byl frustrovaný. V době, kdy odcházel do České republiky, kde byl opuštěný, tak se po něm žádalo, aby se zapojil do rodinného života, aby vyučoval," uvedla Mohammadi.

Po tomto období přichází období, kdy nevěděl, co s životem dělat a cítil frustraci. Přemýšlel o odjezdu do Afriky, ale tehdy dostal pozvání ke svým příbuzným do Brna. První týdny byly podle něj veselé, protože se o něj příbuzní starali a byl středem pozornosti.

Mohammadi uvedla, že tehdy mu k uvolnění tenze a úzkosti stačila akce, že šel ven se záměrem něco udělat, ale nedokončil to.

Fascinovali jej hrdinové, kteří sice byli na straně dobra, ale byli stejně krutí jako ti, proti kterým bojují. Obdivoval například gladiátora, který dokázal pomstít svou rodinu. V té době si vzal nůž a další zbraně a vydal se do ulic hledat drogové dealery s tím, že je zabije a udělá tak dobrou věc. Naštěstí tehdy na žádného nenarazil.

S temnými myšlenkami, které jej nabádaly k zabíjení a zapalování věcí, bojoval tak, že se věnoval například bojovému umění a chtěl vstoupit do armády, ale neprošel testy.

Dahlgren se nyní na své rodiče nedívá, ale sleduje pozorně znalkyni.

Dahlgrenova matka se po této výpovědi naklonila ke svému manželovi a něco mu krátce zašeptala. Pak jen nevěřícně zavrtěla hlavou.

Mohammadi uvedla, že už od dětství si pomáhal překonávat období úzkosti pomocí představy sama sebe jako superhrdiny. Období okolo patnáctého roku Dahlgren označuje jako své období temna. Sdělil jí, že bojoval s pokušeními, která jej nabádala k tomu, aby vzal nůž a zabil svou matku nebo otce.

Dahlgren podle ní podléhá svým dojmům, emocím a přáním. "Má problém, aby zhodnotil své možnosti a schopnosti vzhledem k svým cílům," vysvětlila. Doplnila, že jeho základní životní motivace je udělat něco vyjímečného. "Chce se stát superhrdinou," dodala.

Uvedla, že je nadprůměrně inteligentní a že má nadprůměrnou paměť. "Tyto vlastnosti předuručjí to, že dokáže podat pravdivou výpověď, pokud bude chtít," řekla Mohammadi.

Stějna jako jiná znalkyně u něj objevila rysy narcistické a disociální. A klasifikovala jej jako člověka se smíšenou poruchou osobnosti.

Dahlgrena popsala jako introvertního, ale ctižádostivého člověka, který se zaměřuje na sebe sama. Upozornila, že trýznivý je pro něj rozpor, co by měl dělat a co bychtěl, a co doopravdy v životě dělá. Jeho prožívání emocí je podle ní labilní. A celý život cítí úzkost, se kterou se snaží vyrovnat.

Upozornila, že měl několik zaměstnání, ale nic jej nenaplňovalo a žil život bez radosti.

Stejně jako znalkyně Zimulová, která vypovídala u soudu minule, uvedla Mohammadi, že Dahlgren miluje zvířata. Ve svém životě se chtěl věnovat tomu, že je bude zachraňovat.

V osmnácti letech byl diagnostikován s úzkostnou poruchou - neboli obsedantně kompulzivní poruchou. Byly mu předepsány prášky, které ale odmítl brát.

Znalkyně vypovídá, že ve čtvrté třídě se Dahlgrenovi začaly zdát noční můry. Z této doby pocházejí představy, že by se chtěl stát velkým negativním hrdinou, protože už se nechtěl bát jako dosud. Zastává názor, že pokud se už on nemá bát, tak se jej musí bát ostatní.

Dahlgren jí řekl, že v době, kdy se naučil rozeznávat dobro od zla, tak byl uzavřen do vězení, což jej frustruje.

Upozornila, že během sezení se objevila dvě období, kdy byl velmi nervózní, kdy v sobě dusil hněv.

Vypovídá, že spolupráce s Dahlgrenem byla velmi dobrá, že byl ochotný. Uvedla, že sám Dahlgren jí řekl, že se z jeho pohledu jedná o problém zdravotní. Popsal jí, jak se cítil, protože podle něj je důležité pochopení jeho duševního stavu.