Ukrajina v souvislostech

Šéf Kremlu Vladimir Putin dal opět najevo, že Rusko trvá na zničení nezávislé Ukrajiny a na tom, aby se podrobila Moskvě. Navzdory tomu sousední zemi obvinil, že právě ona mírová vyjednávání sabotuje. Putin o tom mluvil ve svém výročním zorchestrovaném televizním vystoupení, v němž „reaguje“ na předem schválené dotazy diváků a novinářů. Tvrdil také, že Moskva nenapadne Západ, pokud bude respektovat její zájmy. Ty se ale reálně rovnají ruské sféře vlivu v Evropě, do které by spadalo i Česko.

Rusko zopakovalo, že mu nejde jen o ovládnutí Ukrajiny, ale že jeho zájmy sahají i do střední Evropy. Potvrdil to ministr zahraničí Sergej Lavrov, když se opět přihlásil k požadavkům, které Moskva předložila NATO a USA přesně před čtyřmi lety a které zahrnují vytvoření sféry ruského vlivu, do níž by spadalo i Česko. Lavrov zároveň odmítl bezpečnostní záruky pro Ukrajinu v případě zastavení bojů. Jiný ruský diplomat mezitím prohlásil, že cílem Moskvy je úplná kapitulace Kyjeva.

Zatímco se Rusko tváří, že s USA vyjednává o zastavení své války proti Ukrajině a že se snaží najít kompromis i v územních otázkách, vydal Kreml další nařízení, které ukazuje opak. Moskva poroučí posílit rusifikaci okupované Ukrajiny a místo „územních ústupků,“ v které věří americký prezident Donald Trump, oslavuje zabrání ukrajinských regionů, které v duchu svého imperialismu nepravdivě nazývá „historické ruské země“.

Je to dobrý základ, ale bude třeba na něm ještě pracovat. Tímto nebo podobným způsobem vyznívá většina reakcí Moskvy na americko-ruský plán na zastavení ruské války na Ukrajině nebo na některou z jeho verzí. Několikrát se tak vyjádřil i šéf Kremlu Vladimir Putin. Analytici upozorňují, že Rusko ve skutečnosti neslevilo ze svých maximalistických požadavků, které by vedly ke zničení nezávislé Ukrajiny, a že zdržováním rozhovorů pouze hraje o čas.

Rusko-ukrajinské vztahy se sice liší od tradičních představ o koloniálním impériu, současná ruská válka proti Ukrajině má však koloniální prvky, je přesvědčený ukrajinský historik a kulturolog Radomyr Mokryk. Mluvil o tom na přednášce v Knihovně Václava Havla. Argumenty, kterými Moskva válku ospravedlňuje, jsou podle něj založené na dějinách, kultuře či jazyku, což jsou otázky, jejichž dlouhodobé zneužívání ruskou a sovětskou politikou se promítá i na současné Ukrajině.

Rusko si osmdesáté výročí konce druhé světové války připomíná ve velkém stylu, vůdce Vladimir Putin vyhlásil letošek „Rokem obránce vlasti“. Oslavy Dne vítězství mají v zemi velký význam, neboť vítězství v druhé světové válce, respektive v ruském pojetí ve Velké vlastenecké válce, je zásadní součástí tamní kolektivní paměti. Hrdost na porážku nacismu sjednocuje společnost, zároveň ji však režim využívá k politickým účelům, v posledních letech především k ospravedlňování agrese proti Ukrajině, což je také ústředním tématem letošních oslav.

Rusku jde o likvidaci ukrajinské státnosti a identity, připomněl po ruském útoku na Sumy historik David Svoboda. Ukrajinci proto nemají kam couvnout, dodal v Událostech, komentářích, které moderoval Daniel Takáč. Bezpečnostní analytik Milan Mikulecký podotkl, že útok kazetovou municí v zastavěné oblasti je mimo jakákoliv civilizační pravidla. Podle bývalého vyšetřovatele mezinárodního tribunálu v Haagu Vladimíra Dzura by mohlo jít o válečný zločin.

„Až do včerejška jsem s přejmenováním Puškinské ulice nijak nespěchal. Stejně jako mnoho obyvatel Charkova jsem měl vždy pocit, že Puškin není o současném Rusku, o realitě, kterou se nám snaží vnutit Putinův režim, zneužívaje velikosti historických postav ve svůj prospěch,“ napsal po jednom z mnoha loňských brutálních ruských útoků na Charkov tamní starosta. „Ale poté, co nepřítel zasadil našemu městu strašlivé rány, vzal životy nevinným a proměnil domy v ruiny, vidíme skutečnou cenu takových rozhodnutí. Charkov teď tuto bolest cítí nejpalčivěji za celou dobu války. A proto si myslím, že nemůžeme nechat věci tak, jak jsou.“ Puškinská ulice už v Charkově není.

Rusko při své agresi proti Ukrajině používá celou řadu propagandistických lží – ať už jde o tvrzení o „kyjevských fašistech“ údajně ovládajících stát nebo o údajném útlaku Rusů a rusky mluvících obyvatel. Kreml se ale zaměřuje také na historii, jejíž účelovou manipulací se snaží zpochybnit ukrajinskou územní celistvost a upřít Ukrajině právo na existenci.

Rusko-ukrajinská válka začala okupací Krymu, ovšem skutečné boje propukly až v jejím druhém dějství 12. dubna 2014 na Donbase. Kremelská propaganda argumentovala tím, že tento region byl prý vždy proruský a jeho lidé si putinovskou stabilitu přáli. Ve skutečnosti tamní obyvatelé viděli svou budoucnost v Ukrajině, byť jejich vztahy s Kyjevem byly složité. Ostatně jako s každým centrem, které mu vládlo. Donbas byl totiž vždy prostorem zvláštní a drsné svobody, který lákal utečence před nevolnictvím, zákonem i nudou, říká v rozhovoru pro web čt24.cz společník Ukraine Research Institute na Harvardu a emeritní profesor dějin na Indiana University Hiroaki Kuromiya.

„Budu bránit svou rodnou zem a proklínat vás rusky! Protože nebudu mít čas se pořádně naučit ukrajinsky, když mě ruský voják zabije,“ napsal na začátku března 2014 jeden rusky mluvící Ukrajinec z Oděsy na svém facebookovém profilu. Bylo to jen pár dní po začátku ruské invaze na Krym a krátce předtím, než Moskva rozpoutala válku na Donbasu. Tvrdila, že musí chránit tamní ruskojazyčné obyvatele, které Kyjev údajně utlačuje. Jak ale dokládá historie prvních dekád nezávislé Ukrajiny, ruština se v zemi těšila přinejmenším stejné popularitě jako ukrajinština. A byla to právě ruská agrese, která tento pozůstatek ruského imperialismu podlomila a posílila vztah Ukrajinců k jejich vlastnímu jazyku.

Před deseti lety Rusko zahájilo okupaci Krymu. Poloostrov měl v té době za sebou období dovolenkové prosperity i brutálního vysídlování. Masivní přesuny obyvatel ho postihly v historii nejednou.

Ukrajina je po delší době opět centrem světové pozornosti. Probírají se národnostní i jazykové variace pestré země i různé interpretace jejích dějin. Mnoho se hovoří o rozdělení na proruský východ a proevropský západ. To je však daleko složitější, než by se mohlo zdát. Rozhodně neplatí, že ukrajinský občan mluvící rusky se vždy hlásí také k ruské národnosti nebo dokonce touží po spojení s Ruskem. Spletitost vyplývající z tamního terénu i bouřlivé historie pomůže alespoň trochu rozplést pohled na některé mapy.