Normalizace strana 2 z 2

Totalita chce obsáhnout všechny, nepřipouští outsidery. Současné debatě o normalizaci chybí kontext, míní historik a filozof Daniel Kroupa. Problém normalizace podle něj nebyl, že lidé nemohli cestovat, ale že se báli všudypřítomného sledování. Sovětský svaz potom nemohl dopustit, aby v jeho sféře vlivu vznikla svobodná země. „Nemůžeme debatovat o legitimizaci,“ říká k srpnu 1968 signatář Charty 77 a vyzývá k pomoci Bělorusku: „Lidé musí vědět, že na ně svět nezapomněl, musí mít naději, že když poteče do bot, tak mají kam utéct,“ říká v Interview ČT24.

Někdejší příslušníci StB u soudu ve čtvrtek odmítli obžalobu, která je viní ze šikanování chartistů a disidentů v rámci takzvané akce Asanace, s jejíž pomocí chtěl komunistický režim v Československu donutit nepohodlné lidi k emigraci. Obžalobě čelí pět lidí – Zbyněk Dudek, Karel Hájek, Rudolf Peltan, Jaroslav Maryško a Jiří Šimák. Za zneužití pravomoci úřední osoby jim hrozí až desetileté tresty vězení. Dudek a Šimák už byli v souvislosti s Asanací v minulosti odsouzeni.

Ve věku 75 let zemřel britský konzervativní filozof a politolog Roger Scruton, jenž působil v takzvané podzemní univerzitě, která fungovala v komunistickém Československu v době normalizace. Scruton podle prohlášení na svých internetových stránkách zemřel po šestiměsíčním boji s rakovinou. Loni v listopadu v Praze od předsedy Senátu Jaroslava Kubery (ODS) obdržel za činnost v podzemní univerzitě stříbrnou pamětní medaili Senátu.

Nejlepší fotografickou výstavu letos podle deníku The Guardian připravila Libuše Jarcovjáková. Britský list do svého výběru deseti nejzajímavějších expozic roku vybral autorčinu kolekci černobílých snímků z undergroundového života v normalizačním Československu. Soubor prezentovala v létě na fotografickém festivalu ve Francii.

V uplynulých padesáti letech čelili architekti mnoha tlakům: od nástupu normalizace až po současný komerční tlak na výkon. Pražská Galerie Jaroslava Fragnera ale nachází desítky příkladů, kdy se svobodu architektonické tvorby podařilo uhájit. Představuje je na aktuální výstavě nazvané Navzdory.

Výstava fotografií Františka Kressy v brněnském atomovém krytu 10-Z připomíná třicet let od pádu komunismu. Snímky zachycují normalizační Brno a především listopad 1989. Zájemci si mohou snímky prohlédnout do března příštího roku společně s celým prostorem krytu.

Výročí sametové revoluce si připomenou i Česká centra v zahraničí. Na listopad se na třech kontinentech chystají desítky akcí na téma „svoboda“ a „osobnost Václava Havla“. V Bruselu představí módní kolekci ze sametu, v Miláně odhalí lavičku Václava Havla, v Paříži zahrají The Plastic People of the Universe. České televizi to potvrdila mluvčí Českých center Petra Jungwirthová.

Přátelé na Karla Gotta vzpomínají jako na laskavého a skromného člověka, který se choval k druhým vždy slušně a nikdy nikomu neublížil. Mnohým se naopak snažil pomáhat. Za socialismu se zastával i kolegů z branže, kteří byli zakázáni a ocejchováni jako protirežimní. Při sepisování nové knihy to zjistil zpěvák a klávesista v 80. letech zakázaného Pražského výběru Michael Kocáb. Sám Gott se svou intervencí nikdy nechlubil, ocenil jej Kocáb v mimořádném vysílání ČT24.

Publicista a kritik Josef Chuchma o fotografii nejen píše. Sám fotil od dětství a má za sebou několik výstav portrétů. Nyní poprvé uveřejnil snímky, které pořídil ještě coby student žurnalistiky. Výstavu nazvanou Výseky (z normalizace) představuje pražská Leica Gallery.

Není pravda, že by tu ani vteřinu nebyla ústavní krize, jak říká premiér. Prezident porušoval ústavu dlouhodobě, zjevně a intenzivně, je přesvědčen ústavní právník Jan Kysela. Miloš Zeman chce podle Tomáše Lebedy přeměnit český systém na poloprezidentský. Politolog také upozorňuje na to, že společnost je netečná k prohřeškům proti pravidlům. Zeman ani Babiš nejsou první, kdo se pokouší deformovat systém, míra útoků na demokracii je ale poslední dobou nebývalá, domnívá se právník Ondřej Závodský. O ústavě, demokracii a úctě k pravidlům hovořili v Otázkách Václava Moravce.

Zatímco v srpnu 1968 skončily naděje pražského jara násilným vpádem vojsk ze zahraničí, o rok později už stáli Češi a Slováci proti Čechům a Slovákům. Právě před padesáti lety, především 20. a 21. srpna 1969, se v ulicích střetly desítky tisíc zoufalých protestujících se surovým zásahem pořádkových jednotek. A 22. srpna byl schválen takzvaný „pendrekový zákon“, který měl násilí ospravedlnit a který podepsali i milovaní představitelé pražského jara, včetně Alexandra Dubčeka. Tehdy naplno začala tvrdá normalizace pod dozorem Gustáva Husáka.

Česko si připomíná padesát let od krvavého potlačení demonstrací v roce 1969. Lidé tehdy ve dnech kolem 21. srpna vyšli do ulic, aby si připomněli rok od vpádu vojsk Varšavské smlouvy. S nečekanou brutalitou však proti nim zakročily československé jednotky, Veřejná bezpečnost, milicionáři a nakonec i armáda. Celkem zemřelo nejméně pět mladých lidí. První dva zahynuli v centru hlavního města už 20. srpna.

Představitelé normalizační moci nechali v roce 1969 násilně rozehnat připomínku osvobození Plzně americkou armádou. Šlo o první velký zásah Veřejné bezpečnosti proti lidem po okupaci v srpnu 1968 a také o první signál, jak bude na případné projevy nespokojenosti reagovat nové vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem.

Cenzura korespondence, postavení politických vězňů nebo ideologie za mřížemi – nová studie Ústavu pro studium totalitních režimů se zaměřuje na vězeňství v době normalizace. Projekt nabízí pohled pamětníků, historiků, ale i psychologů.

„Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách.“ Zatímco invazní vojska drtila naděje pražského jara, mladík s kytarou skládal píseň, která se měla stát symbolem doby. O několik měsíců později vydal Karel Kryl na prahu normalizace jednu z nejlepších desek české kultury. Komunistický režim byl však jiného názoru a nechal část nákladu rozřezat cirkulárkou. Album Bratříčku, zavírej vrátka vyšlo právě před padesáti lety.

Český rozhlas neprodloužil smlouvu hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému. Tato zpráva vyvolala v uplynulém týdnu mnoho reakcí – články a rozhovory v médiích, ale i kritiku na sociálních sítích. Rozhlas to vysvětloval rozsáhlejšími programovými změnami. V pondělí ale Černému nabídl další schůzku. Kdo je Jiří Černý a proč právě jeho odchod tolik rezonuje? Newsroom ČT24 se ptal hudebních novinářů.

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory,“ vysvětlil osmnáctiletý student Jan Zajíc svůj radikální čin. Přesně před padesáti lety, na výročí „Vítězného února“, se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.

Někdejší československý disident, slovenský politolog a filozof Miroslav Kusý zemřel na selhání srdce ve věku 87 let. Oznámil to server Denník N s tím, že zprávu o úmrtí potvrdila Kusého manželka Jolana. Kusý se v únoru 1977 stal v pořadí třetím slovenským signatářem Charty 77.

Právě před padesáti lety, 25. ledna 1969, se v ulicích Prahy konal pohřeb Jana Palacha, který se upálil na protest proti situaci v okupované zemi. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí. Politické požadavky odhodlaného mladého muže přesto zůstaly nenaplněny. Lidé reagovali opačně, než si Palach přál. Podle některých názorů dokonce poslední rozloučení, které připomínalo velký archaický rituál, svým vyzněním paradoxně urychlilo nástup normalizace.

O upálení Jana Palacha informovala před padesáti lety všechna významnější média v zemi. Zpočátku ještě svobodně, nastupující normalizace a cenzura ale postupně vytlačovaly jeho čin z veřejného prostoru. V době prvního výročí už o něm ani o jeho následovnících třeba v Rudém právu nebyla jediná zmínka.

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku,“ napsal 16. ledna 1969. Pak nakoupil benzin a svá slova naplnil. Právě před padesáti lety se před Národním muzeem v Praze zapálil Jan Palach.