Při návratu domů urazil deset tisíc mil. Teď válečný veterán pokřtil zrekonstruovaný Spitfire

Byl zajat 7. června 1940 asi patnáct kilometrů od francouzského Rouenu. Původně měl rozkaz vyhodit do vzduchu most, ke kterému se blížily německé tanky. Most se ale podařilo odstřelit až po několika pokusech a Lewis se s celou jednotkou ocitl v přímém střetu s Němci.

Po několika hodinách na útěku se dostal se skupinou vojáků mimo hlavní palbu a jednotka byla rozložena. Když se s dalšími vojáky snažil sjednotit a najít své muže, zajala ho skupina německých vojáků. Ucítil úder do zátylku a perfektní angličtinou mu německý voják řekl: „Postavte se, pro vás válka skončila.“

Sapper dále novinářům popsal, že byl nucen pěšky a vlakem cestovat stovky kilometrů z Francie přes Belgii, Holandsko, Německo až do Polska. „Když vlak zastavil, byli jsme v Polsku na místě zvaném Toruň. Byl jsem tam držen ve velké pevnosti asi šest měsíců. Svlékli nás z uniforem. Dali nám polskou uniformu. Neměli jsme boty. Neměli jsme ponožky. Dostal jsem jen dvě deky a plechovku na jídlo.“

Po čase byl přesunut do zajateckého tábora, kde bylo 23 tisíc mužů, v místě strávil dva a půl roku. Vzpomíná si, že do vězení propašovali rádio a mapu Evropy, kterou zavěsili na zeď. „Slyšeli jsme, že nastal den D a jeden z chlapců měl červenou tužku a každý den psal, jak daleko postupuje fronta. Němci o mapě věděli, ale nestrhli ji ze zdi. Každý den vešli dovnitř a dívali se na posuny fronty.“

„Jednoho dne v roce 1945 jsme slyšeli střelbu. Byla to ruská fronta. Němečtí vojáci se rozhodli, že odejdou, ale chtěli si vzít vězně s sebou. Všichni to odmítli. Nejprve nás chtěli zastřelit, ale tlačil je čas, tak si to rozmysleli, zavřeli nás do vězení a zahodili klíč.“ Z vězení je osvobodili Poláci a předali Rudé armádě. Rusové však nevěděli co si z tolik muži počít, a tak zajatce poslali uprostřed zimy pěšky do dvě stě kilometrů vzdálené Varšavy.

Po příjezdu do polské metropole skupinu vojáků vyslýchal ruský důstojník, který následně rozhodl o přesunu do Oděsy. Po několika dnech strávených v ukrajinském přístavu přijela britská loď, která bývalé vojenské zajatce převezla přes Turecko do Egypta, pak do Itálie, na Gibraltar a nakonec do britského Liverpoolu.

Veterán poslal z Egypta telegram zpět domů, se slovy: „Jsem v Egyptě, doufám, že se brzy uvidíme.“ Později se dozvěděl, že telegram ležel několik hodin na stole a nikdo ho nečetl. Všichni se báli, že obsahuje zprávu o úmrtí. Rodiče ale telegram překvapil, vůbec nerozuměli tomu, proč je jejich syn v Egyptě.

Když Norman dorazil domů, jeho otec otevřel okno a ptá se : „Kdo je tam?“ „Řekl jsem: ‚To jsem já, tati, Norman.‘ Můj táta byl silný muž, v ten den jsem ale poprvé v životě viděl, jak se zhroutil.“ Příběh Normana má ještě další šťastný konec. Po několika dnech na svobodě se seznámil s dívkou, kterou si po roce vzal. „Byli jsme manželé sedmdesát let, dokud žena před pěti lety neumřela. Máme tři děti a sedmnáct vnoučat.“

Normana Lewise podporuje organizace SSAFA, která jeho příběh zdokumentovala. Tato charitativní organizace se stará o britské válečné veterány a o rodiny vojáků, kteří padli v boji. Ve spolupráci s Muzeem a galerií umění Potteries požádali veterána o účast na slavnostní akci, během které byl představen zrekonstruovaný letoun Spitfire, který Normana symbolicky doprovázel  po celou dobu války a stál za rozhodující bitvou o Británii.