Americký prezident Joe Biden formálně uznal za genocidu systematické zabíjení a deportace stovek tisíc Arménů, páchané vojáky osmanské říše během první světové války. Informovala o tom agentura AP. Jeho předchůdci v Bílém domě se používání termínu genocida v souvislosti s tehdejšími událostmi po desetiletí vyhýbali v obavě, aby si nepohněvali spojenecké Turecko. Biden v pátek telefonoval s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem. Ten odmítl politizaci debaty kolem Arménů třetími stranami, termín genocida zcela odmítá.
Vysoce postavený představitel Bidenovy administrativy podle agentury Reuters řekl, že cílem prezidentova uznání masakrů Arménů za genocidu je uctít oběti a ne dávat někomu vinu. Washington podle tohoto nejmenovaného zdroje považuje Ankaru i nadále za důležitého spojence v NATO.
„Americký lid ctí všechny Armény, kteří přišli o život v genocidě, která začala na den přesně před 106 lety,“ uvádí se v Bidenově prohlášení, které zveřejnil Bílý dům. USA podle prezidenta cítí závazek zabránit opakování podobných zvěrstev. Arménský národ podle něj přežil díky síle a odolnosti, ale nikdy nezapomněl na své tragické dějiny. „Ctíme vaše dějiny. Vidíme tu bolest. Potvrzujeme dějiny. Nečiníme tak proto, abychom někoho vinili, ale abychom zajistili, že se to, co se stalo, nikdy nebude opakovat,“ prohlásil šéf Bílého domu.
Ankara k prohlášení z Washingtonu okamžitě zaujala příkře odmítavé stanovisko. „Nepotřebujeme, aby nás kdokoli poučoval o čemkoli z našich dějin. Politický oportunismus je největší zrada míru a spravedlnosti,“ uvedl na Twitteru turecký ministr zahraničí Çavuşoglu. „Zcela odmítáme toto prohlášení založené toliko na populismu,“ dodal. „Toto prohlášení USA, které překrucuje historické skutečnosti, vědomí tureckého lidu nikdy nepřijme a otevře to hlubokou ránu, která podrývá naši vzájemnou důvěru a přátelství,“ uvedlo turecké ministerstvo zahraničí. Mluvčí prezidenta Erdogana Ibrahim Kalin pak Bidenovi poradil, aby se podíval na minulost a přítomnost své vlastní země.
Turecké ministerstvo zahraničí informovalo, že si předvolalo amerického velvyslance v Ankaře. Úřad uvedl, že náměstek ministra zahraničí Sedat Önal velvyslanci Davidu Satterfieldovi řekl, že Bidenovo prohlášení se neopírá o žádné právní základy a že ho Ankara „odmítá, považuje ho za nepřijatelné a kategoricky ho odsuzuje“. Prohlášení podle Turecka způsobilo „rány ve vzájemných vztazích, které bude těžké napravit“.
Slova amerického prezidenta naopak uvítala Arménie. „Arménský národ a všichni Arméni světa přijali vaše poselství s velkým nadšením,“ uvedl ve svém prohlášení premiér Nikol Pašinjan. Podle něj jde o „mohutný krok na cestě pravdy a historické spravedlnosti“ a „nedocenitelnou podporu pro potomky obětí genocidy“.
1915
Masové vyvražďování Arménů v osmanské říši, pro které se podle většiny historiků vžil název arménská genocida, si v letech 1915 až 1923 vyžádalo až 1,5 milionu obětí. Turecko pojem genocida odmítá.
Za genocidu uznaly tyto události už dříve více než dvě desítky zemí. Patří mezi ně Česko, Polsko, Slovensko, Kanada, Francie či Rusko.
Velká většina historiků označení arménská genocida podporuje. Například v červnu 2000 napsalo 126 předních odborníků v čele s nositelem Nobelovy ceny za mír Eliem Wieselem či izraelským historikem a pražským rodákem Jehudou Bauerem článek, v němž uznalo „arménskou genocidu za jednoznačný fakt“.
Excesy
První „moderní“ genocidu 20. století, která začala zatčením stovek Arménů osmanskými úřady v dubnu 1915, nepřežily podle arménských údajů dvě třetiny z více než dvoumilionové arménské komunity žijící tehdy v Turecku. To sice uznává, že při vojenských operacích zemřelo až půl milionu Arménů, tvrdí ale, že se jednalo o výsledek chaosu vyvolaného boji. Jednalo se prý o deportace z frontových oblastí, a pokud došlo k úmrtím, byl to důsledek válečných útrap a jednotlivých excesů.
Podle Ankary také Arméni provokovali tím, že sami vraždili turecké obyvatelstvo a zrazovali svůj stát spoluprací s ruskými vojsky, jež byla válečným nepřítelem osmanské říše. Už dobová svědectví ale hovořila o cíleném masakru na základě národnosti.
Masakry nepřišly znenadání, byly výsledkem mnoha okolností. Počátek první světové války zastihl západní oblast historické Arménie pod osmanskou říší, východní část, která dříve patřila Persii, byla připojena k Rusku. Navíc Turecko ztratilo po balkánských válkách v letech 1912 až 1913 většinu evropského panství a křesťanští Arméni se stali nepohodlnou menšinou. Arménská území stála také v cestě k muslimskému a turkojazyčnému Ázerbájdžánu, který představoval „odrazový můstek“ do Asie.
V říjnu 1914 vstoupilo Turecko do války na straně německo-rakouského bloku a hned utrpělo porážku od Ruska. Odpovědnost byla svalena na Armény. Součástí ruských legií byly totiž i arménské oddíly, ty však většinou pocházely z Ruskem ovládané části Arménie.
Mladoturci
Systematický plán na vyhlazení arménského národa se začal naplňovat nejspíš už na přelomu let 1914 až 1915 na schůzích nejužšího vedení vládnoucí mladoturecké organizace Jednota a pokrok (Ittihad ve terakki), ve které měl hlavní slovo takzvaný mladoturecký triumvirát: ministr vnitra Mehmet Talaat, ministr války Ismail Enver a ministr válečného loďstva Ahmed Cemal. Nicméně podle historiků neexistuje žádný dokument, který by v tomto směru představoval nezpochybnitelný důkaz.
Počátkem roku 1915 byli arménští vojáci sloužící v turecké armádě odzbrojeni a zlikvidováni a poté přišla na řadu arménská elita. V noci na 24. dubna 1915 (tento den je označován jako rudá neděle) bylo uvězněno na 250 arménských intelektuálů a obchodníků v tehdejší metropoli říše Cařihradu (dnes Istanbulu). Pak byli zatčeni Arméni i v dalších oblastech osmanské říše, celkový počet zadržených se odhaduje na 2340. Většina z nich byla později zavražděna.
Přesídlení
Na jaře 1915 byl též vydán rozkaz o „přesídlení“ arménské menšiny do pouštních oblastí Mezopotámie a Sýrie. Při odchodu z vesnic byli muži často odvedeni stranou a zabiti, ostatní se pak vydali na cestu do sběrných táborů, kterou jen málokdo přežil. Přepady, vraždění a znásilňování byly téměř na denním pořádku.
Vyhánění a vraždění Arménů pokračovalo až do konce první světové války v roce 1918 a poté, po asi ročním klidu, bylo obnoveno v letech 1920 až 1923, kdy již v zemi vládli nacionalisté. Počet obětí se odhaduje na 1,5 milionu. Zachránit se stačilo zhruba 600 tisíc Arménů, a to nejčastěji útěkem za hranice země (především do Ruska). Pochody smrti přežily desetitisíce lidí, několik tisíc dětí bylo islamizováno.
Diaspora
Přímým důsledkem genocidy byl vznik arménské diaspory po celém světě. Nyní žije ve světě na 11 milionů Arménů, z nichž přes tři miliony v Arménii a přes sedm milionů jinde (nejvíce v Rusku, USA a Francii). Podle UNESCO bylo navíc po roce 1923 zcela zničeno přes 900 historických arménských památek na východě nynějšího Turecka.
V době masakrů však svět nedokázal rázně zakročit, a tak část Arménů vzala spravedlnost do svých rukou; několik vysokých činitelů tureckého režimu bylo ve 20. letech zavražděno. Také v letech 1970 až 1980 Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie zavraždila na 30 tureckých diplomatů, což měla být podle tohoto nacionalistického hnutí s marxisticko-leninskou orientací pomsta za genocidu.
Turecko sice uznalo v roce 1991 nezávislost Arménie, ale nenavázalo s ní diplomatické vztahy. Hranice mezi oběma zeměmi jsou uzavřeny.
