Půl století s duhou. „Pochody hrdosti“ se během let staly v mnoha zemích respektovanou tradicí

Po staletí pronásledovaná gay a lesbická komunita se začala výrazně emancipovat až po druhé světové válce. Její práva již padesát let připomínají „pochody hrdosti“ neboli Gay Pride. První z nich, známý i pod názvem „Den osvobození Christopherovy ulice“, se uskutečnil 28. června 1970 jako vzpomínka prvního výročí událostí v newyorském baru Stonewall. 

Ilustrační foto
Zdroj: ČTK/AP Autor: Javier Galeano

Ještě v šedesátých letech byla homosexualita v USA pokládána za nemoc a s výjimkou státu Illinois byla trestným činem. Příslušníci této menšiny žili skrytým životem, riskovali ztrátu zaměstnání či ubytování, policejní agrese byly na denním pořádku. 

Policie se v této atmosféře v noci 27. června 1969 pokusila zavřít i bar Stonewall na Christopherově ulici v New Yorku, o němž bylo známo, že se zde scházejí homosexuálové. Dav přihlížejících ale na policisty zaútočil a část lidí se v baru zabarikádovala. Následovala policejní razie v brzkých ranních hodinách dne 28. června 1969.

Celý incident přerostl v pětidenní násilnosti, do kterých se zapojilo přes dva tisíce protestujících. Již v červenci byla v New Yorku založena Gay Liberation Front, která inspirovala vznik „sesterských“ organizací po celém světě. Stonewallské události tak odstartovaly globální boj za práva těchto menšin.

Nepokoje byly prvním větším vystoupením gayů a leseb a vedly k modernímu boji za práva LGBT. Tak změnily životy milionů lidí po celém světě.

Byť šlo o násilnou situaci, propůjčila zároveň homosexuálům poprvé pocit kolektivní hrdosti ve velmi sledované akci. Jedna z ikonických postav hnutí, americký básník Allen Ginsberg, komentoval nepokoje slovy „buzíci ztratili svou ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí“. A na její památku se začaly organizovat každoroční pochody.

Duhové pochody jako tradice v řadě zemí

Během let se „pochody hrdosti“ rozšířily do celého světa. V San Francisku se počet účastníků postupně vyšplhal z několika stovek až k milionu lidí. Dnes představují tyto pochody v mnoha zemích tradici, pravidelně se organizují a slaví pochody hrdosti neboli Gay Pride.

Otázku práv homosexuálů se toto hnutí snaží podporovat lobbováním u politiků, registrováním hlasů a zvyšováním povědomí o klíčových problémech této menšiny. Pochody hrdosti demonstrují úsilí o stejná „práva a výhody“, jaké mají heterosexuálové. 

Pochod hrdosti je založen na myšlence, že by sexuálně jinak orientovaní lidé měli být hrdi na svoji identitu. Hnutí má tři hlavní zásady: lidé mají být hrdi na svou orientaci, odlišnost je dar a sexuální orientace je vrozená a neměla by se záměrně měnit. Symbolem hnutí je duhová vlajka.

Anglický výraz „pride“ se v tomto případě používá jako opak k „shame“, tedy hanbě a ostudě, která provázela a sužovala tuto menšinu dlouhou dobu. Slovo hrdost v tomto případě potvrzuje příslušnost jedince k celé komunitě.

V Praze se akce koná od roku 2011 

V Evropě mají nejdelší tradici pochody gayů v Londýně, kde se Pride in London pořádá od roku 1971. Známý je též Christopher Street Day v Berlíně, s tradicí od roku 1978, nebo čtyřdenní akce Amsterdam Pride, která každoročně vrcholí přehlídkou lodí „duhové flotily“ na amsterodamských kanálech. V Praze se festival koná od roku 2011, a to vždy v polovině sprna.

Prague Pride 2019
Zdroj: ČTK
Autor: Michaela Říhová

Na některých místech se pochody hrdosti setkávají s represivním přístupem, například v Bělorusku nebo v Rusku. Vloni pochod Gay Pride zakázali v Turecku.

Dalším milníkem v historii LGBT komunity se stalo vyjmutí homosexuality z mezinárodní klasifikace nemocí Světovou zdravotnickou organizací (WHO) 17. května 1992.