Ukončila téměř půl století trvající válečný stav a narýsovala cestu k míru a spolupráci mezi Izraelem a Jordánskem. Před pětadvaceti lety, 25. července 1994, podepsali takzvanou Washingtonskou deklaraci jordánský král Husajn I. a izraelský premiér Jicchak Rabin. Prostředníkem jim byl někdejší prezident Spojených států Bill Clinton. O tři měsíce později lídři blízkovýchodních států svůj záměr stvrdili v izraelsko-jordánské mírové smlouvě.
Dekády krve a slz skončily, před 25 lety se Izrael a Jordánsko vydaly cestou míru
Události: Výročí dohody mezi Izraelem a Jordánskem (zdroj: ČT24)
„Po generacích nepřátelství, krve a slz a ve světle roků bolesti a válek jsou Jeho Výsost král Husajn a premiér Jicchak Rabin odhodláni ukončit krveprolití a žal.“ Těmito slovy začíná červencová dohoda označovaná jako Washingtonská deklarace.
Úmluva neměla jen utnout válečný stav a spory, ale zároveň postavit základ pro arabsko-izraelský mír v regionu. Kromě klidu zbraní tedy například přiznává Jordánsku zvláštní roli při správě muslimských svatých míst v Jeruzalémě.
Tento moment je zlomovým bodem pro Blízký východ, zásadní změna pro postavení a situaci Izraele.
Dále zmiňuje třeba přímá telefonická spojení, společnou elektrickou síť, otevření dvou hraničních přechodů a nastiňuje i budoucí otevření letového koridoru mezi státy. Spolupracovat měly Tel Aviv a Ammán i na úrovni policejních složek, například při boji proti pašerákům drog.
Roli hrála i Husajnova špatná pověst v Kongresu
Jordánskému králi se zkraje do diskusí příliš nechtělo. Váhal i poté, co ho Rabin a ministr zahraničí Šimon Peres varovali, že by Jordánsko mohlo ztratit na důležitosti potom, co v září 1993 zástupci Izraele a Palestiny podepsali přelomové mírové dohody z Osla.
Husajn svou situaci a vzniklé dilema konzultoval s egyptským prezidentem Mubarakem i syrským protějškem Háfizem al-Asadem. Zatímco prvně jmenovaný ho povzbuzoval k jednáním – ostatně právě Egypt s Izraelem uzavřel mír už v roce 1979, za což byl poté v arabském světě přijímán velmi vlažně –, Damašek ho od podpisu jakékoliv dohody odrazoval. Sám totiž stále vedl spor s židovským státem o Golanské výšiny.
Klíčovým hráčem se tak stal americký prezident Bill Clinton, který Husajnovi přislíbil, že v případě podpisu usnesení odpustí Jordánsku dluh ve výši sedmi set milionů dolarů, což činilo třetinu rozpočtu země. To by ovšem nemohl udělat bez souhlasu Kongresu, v němž ale jordánský panovník neměl dobrou pověst.
Američtí zákonodárci k němu chovali značnou nedůvěru kvůli jeho podpoře Saddáma Husajna v invazi do Kuvajtu a naopak nesouhlasu s nasazením amerických jednotek v Saúdské Arábii v následném konfliktu. Husajnovi tedy motivace k dosažení dohody nechyběla. Mírem s Izraelem by si v očích politiků vylepšil image a zároveň umazal tíživý dluh vůči USA.
Právě této Husajnovy touhy Clinton využil, aby na krále Jordánska zatlačil. „Naše schopnost (odepsat dluh) bude záležet na Kongresu, který ale chce vidět zřetelný důkaz, že Jordánsko usiluje o mír,“ přesvědčoval Clinton blízkovýchodního monarchu. Husajn nakonec souhlasil, že aby ukázal dobrou vůli, veřejně se setká s Rabinem, což posléze vedlo k podpisu deklarace.
Šestačtyřicet let válek a sporů
Válečný konflikt mezi Izraelem a Jordánskem se rozpoutal hned v roce 1948, kdy Izrael vznikl. Jordánsko spolu s dalšími arabskými zeměmi svého nového souseda napadlo ještě ten rok, okupovalo Západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma.
Když v roce 1967 Izrael preventivně napadl Egypt a Sýrii v takzvané šestidenní válce, Ammán přispěchal arabským spojencům na pomoc. V odvetě Izrael získal zpět Západní břeh i východní Jeruzalém, který navíc anektoval a město sjednotil.
Šestidenní válka v reportáži Československého filmového týdeníku (zdroj: ČT24)
V dalších letech konflikt vychladnul a už před podpisem mírové dohody spolu Tel Aviv a Ammán spolupracovaly například v boji s terorismem. Snahy o mír vyvrcholily v říjnu 1994, kdy král Husajn a premiér Rabin potvrdili závazky z Washingtonu a symbolicky na hraničním přechodu podepsali Izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu.