Důvěra. Spolupráce. Vzdělanost. Tři body, které považuje za zásadní pro finský systém školství tamní expertka Susanna Bäckmanová. Právě Finsko pravidelně figuruje na předních příčkách v mezinárodních srovnáních úspěšnosti studentů. Země začíná praktikovat nový systém vzdělávání, který vytváří i sami učitelé a má více reflektovat měnící se svět.
Je obtížné stát se ve Finsku učitelem?
Ano. Jen zhruba deset procent těch, kteří mají zájem tento obor studovat, je skutečně vybráno. Je stejně obtížné stát se učitelem jako být lékařem či právníkem. Sice plat ještě není úplně srovnatelný, ale učitel je ve společnosti velmi respektován. A učitelé se těší velké nezávislosti a svobodě při výkonu své práce. To je faktor, který velmi motivuje zájemce o tuto profesi.
Pokud tedy porovnáte platy třeba doktorů a učitelů, jak velký je rozdíl?
Velký. Záleží ale, pro koho pracujete. Jestliže jste doktor a děláte v soukromém sektoru, pak jsou rozdíly i v několika tisících eurech. Pokud jde o veřejnou nemocnici, je to kolem tisíce eur.
Respektovaná učitelka, ředitelka školy a poradkyně z Finska. Má více než dvacet let praxe z oblasti profesionálního managementu a zkušeností z finského vzdělávacího systému. Je specialistkou na výzkum a vývoj nových modelů pro pedagogiku a vzdělávání, včetně těch pro vedoucí pozice. Pravidelně spolupracuje s řediteli i učiteli. Její inovativní návrhy v oblasti vzdělávání přejal i finský národní vzdělávací sektor.
Tvrdíte, že učitel má ve Finsku velkou nezávislost, v čem je specifická jeho příprava na profesi?
Myslím si, že výjimečnost našeho vzdělávacího systému je v tom, že příprava na profesi stojí na výzkumu. Učíme učitele, aby uměli udělat vědecký výzkum, univerzity jsou řekněme více experimentující. A některé pedagogické modely, které nyní v praxi zavádíme do našich škol, se testují právě na studentech připravujících se na profesi učitele.
Je to vlastně velmi aktivní, spolupracující prostředí, kdy budoucí učitelé dělají hodně práce dohromady – ve skupinách či ve dvojicích. Důležité jsou znalosti v oboru, takže jdou do univerzitních vzdělávacích škol, kde i učí, pracují tam s dalšími učiteli, kteří je mentorují během jejich praktické části. Je to velmi důležitá část studia.
Navíc ve finském systému nejsou slepé uličky. Tím myslím především to, že je jen jediná národní zkouška, a to je maturita, tedy pro ty, kteří nezvolí odbornou školu. Neexistuje žádné jiné testování dětí mladších 18 let. Platí i to, že se vždy můžete posunout výš, k vyššímu vzdělání bez ohledu na to, co jste si vybrala studovat jako teenager. Tím chci říci, že volbu, kterou uděláte jako teenager, která nemusí být vždy ta nejlepší pro zbytek života, můžete kdykoliv změnit, abyste získali lepší vzdělání.
Mimochodem máme také silně zastoupené vzdělávání dospělých. Studijní plány jsou tak flexibilní, že můžete pracovat a zároveň pokračovat ve studiu. Když už pracujete, musíte sice za studium platit, ale jsou i studijní stipendia pro dospělé, která dotuje stát.
Na druhou stranu se o finském vzdělávacím systému říká řada věcí, které ale prý nejsou pravda. Například že nemusí žáci dělat úkoly.
Například BBC publikovala článek, který říkal, že jsme zrušili všechny předměty, že už je neučíme, což ale není pravda. My je učíme, ale zavedli jsme v rámci nových učebních postupů myšlenku, kdy jsou studijní předměty založené na fenoménech (tedy potlačují se tradiční vyučovací předměty a zavádí se vzdělávání založené na fenoménech - PhenoBL, přičemž žáci se učí například o Evropské unii, médiích, vodě, energiích a podobně. Tyto fenomény vnímají studenti jako holistická, to znamená celostní, neizolovaná témata v jejich kontextu ve světě, který je obklopuje – pozn. redakce).
Konkrétně to znamená, že každá škola musí mít během roku alespoň dva předměty založené na fenoménech. Ale po zbytek roku stále učíme klasické předměty, jako matematiku a podobně. Pravda ale je, že úkolů je u nás skutečně méně ve srovnání s ostatními zeměmi. Věříme totiž, že většina práce by se měla udělat ve školách a úkol je jen způsob, jak si látku procvičit. Takže to není to hlavní. Klíčové jsou aktivní lekce, kde se žák aktivně zapojuje.
- Základní vzdělání je ve Finsku bezplatné. Neplatí se nic za jídlo ani knížky, stejně tak jako na střední škole. Na univerzitách se už za některé knížky doplácí; stravování je v případě vysokoškoláků částečně dotované.
V Česku se stále hodně řeší inkluze, jak se jí daří ve Finsku?
Privátní sektor je ve Finsku velmi malý, což znamená, že každý jde v případně základního vzdělání do státní a místní školy. Rodiče si tak nemůžou vybírat, kam jejich dítě půjde, což znamená, že neexistuje fenomén „kupování si dobrých škol“. Zkrátka všechny děti z různých rodinných poměrů jdou do stejné školy. A mimochodem proto u nás nejsou ani žádné žebříčky škol, které by je rozdělovaly na ty dobré a špatné, protože platí, že všechny školy jsou dobré a ty místní jsou pro děti ty nejlepší.
V souladu s principem, že děti vždy navštěvují lokální školu, funguje i inkluze. A ta může fungovat, jen když učitelka dostane podporu. To neznamená, že jen zrušíme speciální třídy, děti posadíme společně s ostatními a řekneme si, že učitelka to nějak zvládne. Žák může například dostat asistenta do hodiny nebo může být třída rozdělená na více menších sekcí a asistující učitelka může učit menší skupinky. Nebo to může znamenat, že učitelka modifikuje učení, takže žáci dostanou jiné úkoly.
Kolik takových žáků ve třídě speciální podporu potřebuje?
Třídy mají tak 25 studentů, v závislosti na městě a typu školy, a asi až pětina studentů dostává nějaký typ podpory. Někteří ji potřebují dočasně, někteří po celou dobu návštěvy školy.
Kdybyste měla říct tři hlavní věci, které dělají finský systém jedinečným, které by to byly?
Spolupráce. A to spolupráce mezi všemi, protože ve Finsku mezi školami, tedy mezi poskytovateli vzdělání, není konkurence. Učitelé mezi sebou tak úzce spolupracují, stejně jako školy a totéž i obce a města. A to vytváří základy finského systému vzdělávání, pomáhá šířit myšlenky, protože máte jednoduše řečeno více mozků, které přemýšlí nad stejnými věcmi.
Dále bych řekla, že důvěra. Což jde ruku v ruce se spoluprací. A pak vysoce vytrénovaní učitelé. Učitelé jsou opravdu ti, kteří tvoří atmosféru ve školách a tím vytváří podmínky pro učení.
Důvěra je něco, co zmiňuje mnoho českých učitelů, kteří byli ve Finsku na školách, jako něco, co je úplně odlišné od českého prostředí, co si máme pod tím představit?
Důvěrou myslíme důvěru mezi učitelem a žáky, ale i mezi učiteli samotnými. Ale také mezi vedením školy a kantory, a také celková důvěra ve společnosti k nim. A protože jim věří rodiče a celá společnost, je jim dána velká nezávislost. Ve finských školách je to velmi neformální.
Takže si finský učitel určuje, co a jak bude učit? Nebo čím to je, že se opět o finském vzdělávacím systému tolik mluví? A to i v mezinárodních médiích.
Myslím si, že za to můžou výsledky mezinárodního srovnávacího programu PISA, které na Finsko upřely pozornost. (Jde o mezinárodní program OECD, který hodnotí vzdělávací systémy na celém světě testováním dovedností a znalostí patnáctiletých studentů, kteří se blíží konci povinné školní docházky. PISA hodnotí, jak dobře mohou aplikovat to, co se učí ve škole, na situace v reálném životě – pozn. redakce).
My ale aktuálně hledíme dále, za PISA, a to na nové kurikulum (tedy obsah vzdělávání; veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole a v činnostech ke škole se vztahujících. Vyjadřuje skutečnost, že škola a její obsah jsou součástí života člověka a společnosti, a že vzdělávání je celoživotní záležitostí - pozn. redakce). Vstoupilo ve Finsku v platnost v roce 2016, vydáno bylo ale už v roce 2014 a ty dva roky jsme strávili vzděláváním učitelů a rodičů. Prostě mluvením o tom, abychom se na to připravili. Nové postupy byly zaváděny postupně, pomalu a poslední kousky vstupují do praxe teprve teď. Takže je to dlouhý proces, do kterého se zapojilo hodně různých stran.
A s tímto novým přístupem k učení hledíme do budoucnosti, takže přemýšlíme o tom, jaké talenty a dovednosti budeme potřebovat, a podle toho se to bude celé vyvíjet dál, protože finská společnost je velmi orientovaná na výzkum, ve kterém hrají univerzity podstatnou roli. V praxi to znamená, že se soustředíme na to, co vždy ukáže nejnovější pedagogický a vzdělávací výzkum, a snažíme se být co nejvíce flexibilní. A to se dále bude s léty rozvíjet.
Co nového se tedy budou studenti učit teď? Jaké jsou největší změny této reformy, když zavedení do praxe nabíhá tak dlouho?
Myslím si, že to trvalo tak dlouho, protože jsme chtěli zapojit co nejvíce místních lidí, takže i hodně místních škol, jejich učitelů a ředitelů. Ti nejprve byli zapojeni do vytváření nových „osnov“ a pak taky do toho, aby plně rozuměli, co znamenají.
Konkrétně se teď hodně soustředíme na takové dovednosti a schopnosti, o kterých si myslíme, že je budou děti potřebovat v budoucnu. Jde zejména o různé dovednosti jako kritické myšlení, vícejazyčnost, zvědavost, zdatnost ve sféře IT, ale třeba také to, aby zvládaly svůj každodenní život, tedy disponovaly sociálními dovednostmi i s ohledem na bezpečí a byly se schopny postarat o sebe i o lidi kolem. Navíc je tam také několik nových pedagogických metod. I inkluze je velká věc.
A to nebylo dříve?
Ne tolik. Dělali jsme tyhle věci už dříve, ale nyní je to v osnovách zapsáno mnohem jasněji a je na to upřená národní pozornost.
Je to reakce na to, že celý svět je více v nebezpečí? Nebo proč si myslíte, že je to teď důležitjěší než předtím?
Ano, myslím si, že zčásti to o tom je. Svět se mění, a když se zamyslíte nad budoucností, tak nevíme, jaké práce budou existovat. Spočítala jsem si, že děti, které jsou na škole teď, budou pracovat třeba ještě v roce 2070. A nevíme, jak bude vypadat ekonomika ani svět v té době, a proto je musíme umět připravit na to, aby byly flexibilní, dynamické, pružné, aby věřily ve své vlastní schopnosti. A proto se učí, jak se učit, protože si myslím, že během svého života budou muset vykonávat mnohé práce.
A proto skrz všechny předměty, které to spojuje, prochází i ty zmíněné schopnosti (jako komunikace, spolupráce, ocenění různosti, kulturní povědomí – pozn. redakce), kdy všechny předměty na tom pracují dohromady, aby dosáhly cílů. Mluvíme třeba o aktivním občanství a vše se objevuje různě v předmětech.
Jak konkrétně tedy do těchto učebních „osnov“ zasahují učitelé, když říkáte, že mají velkou pravomoc?
Vše je založeno sice na národních učebních plánech, ale pak všechny municipality, tedy města a obce si vytvářejí svá vlastní a pak i každá škola, takže je to vlastně taková třívrstvá „osnova“. Národní, lokální, školní. Některé municipality na tom sice pracují společně nebo spolupracují, pokud je to třeba, například na venkově, ale obvykle jsou to ty tři úrovně. A ta školní je právě vytvářená přímo učiteli v konkrétní škole. Proto je i dalším pilířem našeho systému vzdělávání učitelů, které je celoživotní. Pro povolání učitele požadujeme dosažení magisterského stupně vzdělání, stejně jako v Česku, ale učitelská profese je u nás velmi respektována.
