Abdalazíz Buteflika se za podpory armády dostal do čela Alžírska v roce 1999. Od té doby vyhrál každé další volby a postupně si získal světové uznání. Pomohl ukončit krvavou občanskou válku i znovu pozvednout skomírající ekonomiku. Po mrtvici, která jej upoutala na kolečkové křeslo a prakticky paralyzovala, však začal být prezidentem jen symbolicky. Když oznámil pátou kandidaturu, mladé Alžířany to vyhnalo do ulic. Protesty, které se od té doby opakují, podle analytiků v mnohém připomínají arabské jaro. A nesou s sebou i stejná rizika.
„Neviditelný“ prezident Buteflika ustupuje. Hrozí, že se moci v Alžírsku chopí armáda nebo islamisté
Protestům dominují mladí, opozice stojí stranou
Jak nedávno v televizním rozhovoru uvedl jeden z bývalých členů alžírské vládnoucí strany, Buteflika jako dlouholetý lídr země je už minulostí. Mnoho Alžířanů je přesvědčených, že 82letý prezident je v současnosti figurkou a nástrojem skupiny byznysmenů, politiků a armádních představitelů, kteří stojí v pozadí a nechtějí přijít o vliv. Tato skupina se označuje jako „le pouvoir“, která disponuje skutečnou mocí v zemi. Její součástí je i bratr prezidenta Saíd, který podle některých zpráv dělá za hlavu státu důležitá rozhodnutí.
Když tak Buteflika oznámil záměr popáté kandidovat na prezidenta, zvedlo to obrovskou vlnu nesouhlasu a pobouření. Zejména mladí lidé od té doby opakovaně v ulicích žádali úplný konec současného prezidenta a změnu. Mnozí z nich ani jinou hlavu státu nezažili. Velkým tématem je nezaměstnanost: téměř třetina lidí mladších třiceti let v Alžírsku nemá práci.
Co však bude po Buteflikovi? Aktuálně v zemi není nikdo, kdo by jej chtěl nahradit. Opozice je v Alžírsku historicky rozdělená a od masových protestů se snaží držet zpátky. „Opoziční strany jsou zastoupené od socialistických po islamistické. Pokusy najít společné téma a sjednotit postup vůči režimu v minulosti opakovaně selhaly,“ upozorňuje komentátor BBC Ahmed Rouaba. Je třeba si podle něj uvědomit, že lidé chtějí konec tradiční politiky a do té může v jejich očích spadat i zmíněná opozice.
Demonstranti si neuvědomují, co mohou rozpoutat, varují analytici
Na počátku protestů se komentátoři vyhýbali srovnávání s událostmi arabského jara. Lidé totiž vyšli do ulic kvůli tomu, že odmítali, aby churavějící prezident znovu kandidoval na nejvyšší post v zemi.
Když však Buteflika ustoupil a kandidaturu stáhl, lidé s protesty neskončili. Teď už jim nestačilo, že nebude kandidovat, ale žádají, aby rezignoval. Jak upozorňuje analytik Bloombergu Bobby Ghosh, jde o typické projevy demonstrací, které nemají jasného lídra; podobně jako když začaly protesty arabského jara.
Lidé bez jasného vedení nevědí, kam až mohou se svými požadavky zajít, a stále je stupňují. „Je to charakteristické pro revoluce, kterým chybí osobnost lídra,“ upozorňuje analytik Geoff Porter. „Když neexistuje nikdo, kdo by vám řekl, co je uskutečnitelné, můžete uvěřit, že uskutečnitelné je všechno,“ varuje.
Podle Goshe právě v tomto spočívá největší riziko takových protestů. A možné scénáře jejich vyústění jsou dva, ani jeden však ne ke spokojenosti lidí. První z nich vede k násilí. Kontrolu se může pokusit převzít armáda a protesty potlačit. V Alžírsku zatím naopak šéf armády vyjádřil obdiv k chování obyvatel a jejich touze po změně a sám vyzval ke spuštění procedury, která může Butefliku označit za neschopného výkonu funkce ze zdravotních důvodů.
Postoj armády se ale podle Goshe může změnit a scénáře pak mohou být podobné jako v Libyi, Jemenu nebo Sýrii.
Druhým scénářem je, že kontrolu nad nespokojenými masami převezmou skupiny, kterým nechybí to, co demonstrantům – organizovanost a lídr. Podobně arabské jaro vyústilo v Egyptě a Tunisku, kde se chopily uvolněného prostoru islamistické skupiny.
Místní obyvatelé na hlídce v horách, kde útočily islamistické skupiny na alžírské civilisty (1998)
Alžírsku podle analytiků tak hrozí opakování událostí, za kterých se Buteflika před dvaceti lety do čela tehdy třicetimilionového Alžírska dostal. V 90. letech se totiž v zemi rozhořela občanská válka. Na jedné straně stály islamistické extremistické skupiny a na druhé vláda.
Rozbuškou násilností se tehdy stalo zrušení druhého kola voleb armádou v lednu 1992. V prvním kole nečekaně uspěla fundamentalistická Islámská fronta spásy (FIS) a úřady se zalekly možného nastolení přísně islámského režimu. Vláda zakázala FIS a mnoho jejích přívrženců uvrhla do internačních táborů. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Radikální muslimové místo koránu a zelených vlajek islámu pozdvihli zbraně.
Militantní islamisté zejména z Islámské ozbrojené skupiny (GIA) zaměřili útoky hlavně proti vládním vojákům, cizincům, intelektuálům, novinářům, muslimským duchovním, ale i proti prostému obyvatelstvu, což je ovšem značně zdiskreditovalo. Vojenské křídlo FIS vyhlásilo v září 1997 ukončení bojových akcí proti vládě, násilí ze země však nezmizelo. Masakry měly na svědomí jak různé frakce islámských extremistů, tak vládní vojska, milice domobrany či samozvaní náčelníci se svými ozbrojenými skupinami.
Země skoro pohádkově bohatá na zemní plyn a ropu byla tehdy navíc na samém kraji hospodářského krachu, když potíže ještě prohloubily klesající ceny ropy. Alžírsko mělo v roce 1999 zahraniční dluh 33 miliard dolarů, nezaměstnanost dosahovala 28 procent (neoficiálně asi 50 procent) a všude vládla korupce.
Alžírsko
Jak se Buteflika dostal na výsluní?
Z mizérie měl zemi vyvést politicky zkušený Abdalazíz. Buteflika pocházel z bohaté obchodnické rodiny ze západoalžírského Tlemcenu. Narodil se ale v marocké Udždě 2. března 1937. Ještě jako mladík se účastnil národněosvobozenecké války proti Francii, vstoupil do jediné povolené formace Fronty národního osvobození (FLN) a po získání nezávislosti země v roce 1962 se stal krátce poslancem a ministrem mládeže a sportu.
V červnu 1965 se účastnil vojenského převratu, který svrhl civilního prezidenta Ahmada ben Bellu a nastolil moc Revoluční rady a vojenského vládce Huariho Bumediena (1965–1978), jehož Buteflika podporoval. V jeho vládách v 60. a 70. letech pak působil jako ministr cestovního ruchu a zahraničí. Kariéru Butefliky přerušilo obžalování z korupce. Na ministerstvu zahraničí údajně zmizelo půl milionu dolarů, což jeho příznivci hodnotili jako pokus o jeho umlčení.
Buteflika nakonec v roce 1981 opustil všechny politické funkce a odjel do zemí Perského zálivu, kde působil jako poradce. Do Alžírska se krátce vrátil v letech 1989 a 1994, kdy odmítl nabídku vojenských kruhů stanout bez voleb v čele země. Tehdy řekl: „Od moci jsem odešel dveřmi a nechci se vracet oknem“.
Jeho další příležitost přišla právě v roce 1999. Buteflika kandidoval do prezidentských voleb jako nezávislý a s heslem „Alžírsko silné a důstojné“. Měl podporu tradičně velmi silné armády i nejsilnější odborové centrály (UGTA). Nakonec byl jediným zájemcem o úřad hlavy státu. Ostatních šest kandidátů totiž den před volbami odstoupilo s poukazem na nelegální způsoby, jimiž vládnoucí armáda prosazovala Buteflikovo zvolení. V dubnu se dostal se ziskem téměř 74 procent hlasů do čela tehdy druhé největší země Afriky.
Ekonomika se vzpamatovala, násilí opadlo
„Kandidát shody“, jak se Buteflikovi přezdívalo, za svoji zásadní prioritu označil obnovu míru a zastavení násilností. Se zakázanou FIS chtěl vést dialog a ukončení sedm let trvající nestability dosáhl, aniž by si znepřátelil armádu.
Uklidnit situaci nebylo snadné. Celé jeho první volební období země stále čelila útokům militantních islamistů, i když po přijetí zákona o občanské shodě v roce 1999 a prezidentské amnestii z roku 2000 útoky polevily. Krvavá občanská válka nakonec skončila až v roce 2002 a zanechala po sobě na 150 tisíc mrtvých.
Buteflikovi se za prvních pět let ve funkci podařilo zemi znovu pozvednout. Za jeho vlády výrazně vzrostla ekonomika. Zatímco v roce jeho nástupu byl růst HDP tři procenta, čtyři roky poté už dosahoval 6,8 procenta, což byl největší růst v zemi za posledních 15 let. Výrazně se také zvýšil přísun zahraničních investic a poklesla nezaměstnanost.
Excelentní řečník Buteflika začal být v zahraničí i ve své zemi vnímán jako jistý prvek stability. Se slibem, že „chce dokončit ekonomické reformy a definitivně přinést do země mír“, tak hladce vyhrál i druhé prezidentské volby v roce 2004 s 85 procenty hlasů. Svoji kampaň založil zejména na poukazování na úspěchy své pětileté vlády: snížení násilností, zlepšení obrazu země v zahraničí a nastartování ekonomiky.
Úspěch pak zopakoval i v roce 2009, kdy vyhrál se ziskem 90,23 procenta hlasů. Buteflika na rozdíl od mnoha jiných přestál i protivládní protesty v rámci arabského jara, které začaly koncem roku 2010.
Zlom přinesly zdravotní potíže
Nakonec ho však zradilo zdraví. Už v roce 2005 byl v Paříži na operaci žaludku, od dubna 2013 zůstal v podstatě paralyzovaný po následcích mrtvice. Přesto byl o rok později počtvrté zvolen do nejvyšší funkce. Přísahu skládal z invalidního křesla. Děkovná řeč v roce 2014 byla jeho posledním veřejným projevem.
Od té doby se na očích veřejnosti téměř neukazoval. Výjimkou byly krátké televizní záběry, když přijímal zahraniční návštěvy, nebo záběry z akcí jako v roce 2016 otevření konferenční haly či v roce 2017 hlasování v místních volbách. Na posledních záběrech, kde seděl na kolečkovém křesle, bylo vidět, že je zesláblý a unavený.
