Před 50 lety bylo pražské jaro v plném rozpuku, v zemi byla například zrušená komunistická cenzura. I to mělo v srpnu 1968 za následek invazi vojsk Varšavské smlouvy. Jen do konce roku 1969 kvůli invazi ze země uprchlo nejméně 70 tisíc občanů, některé odhady hovoří dokonce o dvojnásobku. Byla mezi nimi i Ruth Drahota. Ta přitom z Prahy utíkala už podruhé. Poprvé jako Wintonovo dítě před nacisty. Kompletní přepis rozhovoru Bohumila Vostala naleznete v závěru článku.
Lidstvo se nikdy nepoučí, říká Wintonovo dítě Ruth Drahota. Z Prahy utíkala před nacisty i komunisty
Ruth Drahota utíkala před nacisty i komunisty (zdroj: ČT24)
Sovětská okupace byla pro Ruth Drahotu poslední kapkou. S manželem a dvěma dětmi prchla do Anglie. „Došli jsme k závěru, že se to nikdy nezlepší. Rusové to prostě nedovolí. Buďto vstoupíte do KSČ a pracujete pro nás, nebo vás budeme považovat za nepřátele. Řekli to otevřeně. To nešlo, prostě se muselo utéct,“ vzpomíná.
Do Anglie přitom utíkala už podruhé. Poprvé ji jako devítiletou poslali rodiče Wintonovým vlakem do bezpečí před Hitlerem. Doteď si vybavuje moment, kdy své rodiče viděla naposledy: „Moje matka byla trochu uplakaná. Otec říkal, ať nepláče, že mě tím rozruší. Měla jsem s sebou panenku. Věděla jsem, že v ní jsou cennosti.“
GALERIE
Ruth Drahota jako novorozeně s rodiči
Její otec Alfred Benedikt, kterého Němci později zastřelili na frontě, jí do panenky vložil zlato a šperky pro přítele v Londýně. Matku umučili nacisté v Osvětimi. Malá Ruth v Anglii vystřídala dvě pěstounské rodiny.
Po válce se musela vrátit do Československa a znovu se učit česky. Vadilo jí, že KSČ šikanovala jejího manžela: „Jakmile řekl, že jeho žena byla osm let v Anglii, tak řekli, promiňte, nemůžeme vás zaměstnat.“
S Nicholasem Wintonem pojilo Ruth dlouholeté přátelství
Nicholas Winton, přítel i zachránce
Se zachráncem židovských dětí, sirem Nicholasem Wintonem, se stali blízkými přáteli. Její fotografii měl vystavenou u sebe doma. Paní Drahota doteď souhlasí s jeho varováním, že lidé se nikdy z historie nepoučí: „Všechny ty tragédie, lidé vědí, proč se udály, ale dál dělají ty stejné věci.“
I když pro ni měly roky 1938, 1948 a 1968 všechny tragické dopady, paní Drahota se nikdy nevzdala. Letos oslaví 88. narozeniny. Dočkala se osmi vnoučat a osmi pravnoučat.
- Co si vybavujete z Wintonova vlaku, který vás převezl do bezpečí?
- S rodiči jsem žila do osmi let. Potom se s nimi dostal do kontaktu Nicholas Winton. Říkal, že mohl pomoct pouze určitému množství lidí. Nemohl přemístit celé rodiny do Anglie, to prostě nešlo. Jedinou věcí, kterou mohl udělat, bylo převést děti. Oslovil tedy co nejvíc rodičů. Pro ty, co byli ochotní poslat svoje děti pryč, jeho spolupracovníci vše zařídili.
- Nevím nic o přípravách, ale pamatuji si, jak mě máma a táta vedli na Wilsonovo nádraží v Praze. Moje máma byla trochu uplakaná, otec říkal, ať nepláče, že mě tím rozruší.
Vlak čekal, až děti nastoupí a bude moct odjet. Nebylo kolem toho nějaké pozdvižení, to si nevybavuju. Nastoupila jsem do vlaku a ten prostě odjel. - Naše cesta procházela Německem. Musím říct, že to bylo trochu strašidelné. Věděla jsem už, že tehdy Němci nebyli ti dobří. Přišli do vlaku, prohledávali zavazadla a tak dále. To mě trochu vystrašilo, protože jsem s sebou neměla jen kufr, ale táta mi dal na cestu i panenku. Řekl, že do ní tajně dal velmi drahé šperky a zlato. Svěřil mi ji, bylo to od něj velmi odvážné.
- Bylo mi devět let. Měla jsem ji s sebou převést pro jeho přítele, který už byl v Londýně. Měl ji převzít od lidí, u kterých jsem měla žít. To mu mělo pomoct začít nový život v Anglii. Vůbec nevím, jaké měli dohody, ale táta to udělal, protože to byl jeho přítel.
- Jak to s panenkou dopadlo? Podařilo se vám to?
- Ano, jela jsem s ní a věděla, že jsou v ní cennosti. Táta řekl, prostě předstírej, že to je tvoje oblíbená hračka, nedělej kolem toho žádný humbuk, ale nenech nikoho, aby ti ji vzal. Takto jsem cestovala až do Londýna. Naštěstí ji Němci nechtěli vidět, jen se podívali do kufru, tam nic nebylo.
- Když jsme opustili Německo, pak už to bylo snadné. Když jsem dorazila do Anglie, lidé, co mě na chvíli měli v péči, si mě vyzvedli na nádraží. Měla jsem na sobě velkou cedulku Benedikt, moje rodné příjmení. Přítel mého otce si pro tu panenku přišel a já jsem mu to dala. Poděkoval mi a odešel, ale asi to musel nějak mému otci potvrdit, že ji dostal.
- Jaký kontakt jste měla s rodiči poté, co jste dorazila do Anglie?
- S otcem jsem neměla žádný kontakt. Byl v jedné protinacistické odbojové buňce v Praze, takže jsem ho stejně sotva vídala. Ve skutečnosti po něm šli, měli naši adresu, pamatuju si jednoho dne, když jsem se vrátila ze školy a máma si skoro trhala vlasy, byla vyděšená. Řekla, že nacisté byli doma a hledali tátu.
- Všichni předpokládali, že ho udali sousedé. Máma se ale rozhodla, že nebude chtít nikam utíkat, prostě zůstane doma a bude doufat, že to nakonec dobře dopadne.
- Myslím, že jen pár lidí si uvědomovalo, že to může skončit tak špatně. Ona si myslela, že je lepší zůstat, protože tam je doma, zná místní lidí a je to lepší, než jít do neznáma. Samozřejmě, skončila v plynových komorách v Osvětimi.
- Co bylo s vaším otcem?
- Ten už se domů nevrátil. Se svou odbojovou skupinou utekl přes Polsko do Sovětského svazu. Neměla jsem možnost ho kontaktovat, být s ním ve styku. Chvíli jsme si psali s mámou skrz Červený kříž, mohli jsme si posílat něco jako telegramy, jenom psaní ve stylu „Seš v pořádku?“, a tak dále. To bylo taky jen po omezenou dobu. Potom to zcela ustalo.
- V Anglii si mě převzala rodina Unwinsova. Paní Unwinsová už ale byla těhotná, možná, když mě viděla, asi jsem musela být zlobivé dítě, tak se rozhodla, že není možné mít další dítě a budou mě muset umístit jinam. Nabídka přišla od učitelky ze školy, kam jsem chodila. Vzala si mě do pěstounské péče. Tam jsem žila dalších šest nebo sedm let.
- Co se stalo po konci 2. světové války? Proč jste se vrátila do Československa?
- Bylo to za mne rozhodnuto. Kdybych měla možnost, asi bych zůstala v Anglii. Poslali mě totiž do dobré školy v Cambridge, byla jsem tam šťastná. Chovali se ke mně dobře, měla jsem vše, co jsem potřebovala. Nikdy jsem neměla hlad, nebyla jsem zneužívána nebo něco podobného.
- Až později, když jsem měla vlastní rodinu, tak jsem pochopila, co mi chybělo. Byla to opravdová milující rodina. Takoví nebyli, tehdy jsem to nevěděla, ale šlo o viktoriánskou výchovu. Mluvíš, jen když jsi oslovena, dospělým nekladeš žádné osobní otázky, jíš, co je na talíři, ať chceš nebo ne. Takovýto typ výchovy to byl.
- Československá ambasáda ale kontaktovala pěstounskou rodinu a řekla, že bylo otcovým přáním, abych se vrátila. Neměli moc na výběr, musela jsem se vrátit. Poté, co jsem skončila školní docházku, poslali mě zpátky do Prahy.
- Jaký byl návrat do poválečné Prahy z anglického prostředí?
- V Praze jsem přišla do kontaktu s paní, která mluvila anglicky a řekla, že je vzdálenou příbuznou mého otce a mohu u nich zůstat, budou se o mě starat. Byla jsem u nich asi rok. Ona a její manžel přežili holocaust, prošli Terezínem. Neposlali je do Osvětimi. Tehdy jsem se dozvěděla, že moje matka tam přišla o život. Pamatuju si, že jsem hodně plakala, ale víte, bylo to už jiné. Stěží jsem si ji pamatovala. Byla to už vzdálená vzpomínka.
- Hodně lidí se mě na to ptá, ale upřímně, pravdivě řečeno, sotva jsem si ji vybavovala. Bylo mi devět let, když jsem ji viděla naposled. Vrátila jsem se v létě 1947.
- Jaký dopad na vás měl komunistický převrat v roce 1948?
- Jediný problém, který jsem měla, bylo to, že jsem už nemluvila ani slovo česky. Nic, ani jak říct ano, ne. Musela jsem se češtinu znovu naučit. Jednou mi někdo řekl, že pracuje pro Mezinárodní svaz studentstva a že hledají anglické mluvčí, jestli by mě to zajímalo. Samozřejmě jsem řekla ano, chtěla jsme něco dělat, pracovat. Šla jsem tam, nebyla jsem ale komunistka. Bylo to velmi zvláštní, často na to myslím.
- Za to, že jsem byla v Anglii, netrestali mě, ale odnášela to moje rodina, můj manžel a všichni, co mi byli nablízku. Zřejmě mě potřebovali, neměli dost lidí, kteří uměli plynule anglicky. Moje angličtina byla perfektní.
- Když můj manžel šel žádat o slušnou práci, tak první otázka padla na rodinný původ. Jakmile řekl: „Moje žena žila v Anglii osm let,“ tak se omluvili a řekli: „Nemůžeme vás zaměstnat.“
- Proč jste se rozhodla odejít zpět do Anglie po Moskvou vedené invazi do Československa v srpnu 1968?
- Několik let předtím jsme viděli, co se dělo. Takže jsme tušili, co asi nastane. Když přišel Dubček a jeho éra, tak se zdálo, že se věci mohou zlepšit. Pak to skončilo. Došli jsme k závěru, že se situace nikdy nezlepší, Rusové to prostě nedovolí.
- Několikrát nám taky úřady řekly, že pokud nevstoupíme do KSČ, tak na to doplatí naše děti, které byly ve věku, kdy končily střední školu. Měly se hlásit na univerzitu, ale komunistické úřady řekly, že je tam nepustí, pokud nevstoupíme do strany. Můj manžel to odmítl.
- Celý princip, řekněme komunismu, když jsem byla mladá, tak se mi zdál spravedlivý. Každý si je rovný, každý má stejné příležitosti. Co je na tom špatně? Nakonec se ukázalo, že to je jen vymývání mozků. Lidé, kteří opravdu měli vliv, byli ti zlí, co vše dělali jen pro sebe, aby si udrželi pozice, šlo jen o jejich plány. Nebylo na tom nic morálního ani etického. Vůbec ne.
- Jak jste prožívala okupaci v roce 1968?
- Bylo to docela děsivé. Viděla jsem poprvé v životě střelbu. V Praze to bylo docela násilné. Hrálo to roli v odchodu, ale i celá ta situace: buďto vstoupíte do KSČ a pracujete pro nás, nebo vás budeme považovat za nepřátele. Řekli to otevřeně. To nešlo, prostě se muselo utéct.
- Měli jsme štěstí v tom, že rodina, co si mě vzala v Anglii do pěstounské péče, pořád žila v Cambridge. Věděla jsem, že pokud jim napíšu, budeme moct u nich zůstat, dokud se věci nevyřeší. To jsem taky udělala a oni nám napsali, ať přiletíme.
- Komunistické úřady nad tím ztratily kontrolu. Předtím, kdybyste se ocitli na letišti, tak by se rozběhlo vyšetřování. Bylo by velmi obtížné dostat se do letadla, získat víza, pas. V té době ale odcházely tisíce lidí. Dostali jsme nakonec víza, museli jsme letět odděleně. Já jsem si vzala dceru Oli, manžel Jaroslav si vzal syna Tonyho.
- Jak jste se seznámila se Sirem Nicholasem Wintonem, zachráncem 669 československých dětí převážně židovského původu z Protektorátu Čechy a Morava, mezi něž jste patřila? Po 25 let jste byli blízkými přáteli, vaši fotografii měl vystavenou u sebe doma.
- Moje rodina žila ve Windsoru, na radnici měli oslavu ocenění za svobodu pro Nicholase Wintona. Zjistili, že jsem byla taky v dětském transportu. Požádali mě, abych se přidala a šla na oběd. Tam jsem ho poprvé potkala.
- Nicky byl prostě Nicky. Vstal od stolu, pár minut jsme si povídali a nakonec řekl, že ode mne bude v příštích dnech očekávat telefonát. A pokud to neudělám, tak mi zavolá sám do týdne.
Radši jsem tedy zavolala, jeho manželka tehdy ještě žila, byla velmi vážně nemocná. - Okamžitě nás pozvali k sobě domů na čaj. S manželem jsme přišli, já jsem to oplatila, přišli na oběd. Takhle všechno začalo. A pak se z toho vyvinulo, že jednou týdně pravidelně chodil na oběd, odpoledne jsme si povídali, bavili se. To se dělo, dokud mu nevzali řidičský průkaz, protože byl prostě příliš starý na to, aby řídil auto. Tehdy jsem začala já chodit do jeho domu s obědem, jednou týdně.
- Vy jste taky byla u toho, když světová šampionka v paraglidingu Judy Ledenová vzala Nicholase Wintona do ultralightu.
- Ano, vyhrála několik šampionátů. Judy Ledenová byla vnučkou jednoho z chlapců, které Nicholas Winton taky zachránil. Dala mu to jako dárek ke stým narozeninám. Pozvala i mě, samozřejmě, že on letěl první. Nebál se zkusit nic nového, byl tak úžasný.
- Když se ohlédnete na to, co se stalo ve 20. století – byla jste osobně svědkem tragédií, které na vás všechny dopadly. Jakou lekci bychom si z toho měli vzít?
- Nicky vždy říkal: nikdy se nepoučíme z historie. Pořád opakujeme ty samé chyby, pořád dokola. Měl pravdu. Všechny ty tragédie! Lidé vědí, proč se to stalo, ale dělají znovu ty samé věci.