Britský designér Tom Karen navrhoval auto, kterým jezdili členové královské rodiny, papamobil, hračky, kola, vysavač či vznášedlo ve Hvězdných válkách (Luke Skywalker's Landspeeder). Tom Karen ve svých 92 letech stále navrhuje, kvůli zklamání z brexitu chce získat český pas pro sebe i své děti. Narodil se v jedné z nejbohatších rodin v Brně, kde jeho otec měl cihelnu a cementárnu. Pak přišel Hitler a s ním druhá světová válka, jeho rodina měla štěstí a stihla utéct do Spojeného království.
Narodil jste se ve Vídni, ale dětství jste strávil v Brně, v bývalém Československu. Jaký byl Váš život ve 30. letech?
Byli jsme velmi dobře finančně zajištění, protože rodina mého otce měla cihelnu. Nejen můj pradědeček, ale i dědeček byl velmi podnikavý, technicky zdatný, zabýval se inženýrstvím, geologií. Postavil i cementárnu. Měli jsme v Brně velký skvělý dům, obří zahradu, bazén, tenisové hřiště, prostě všechno.
Bylo to ale dětství se smíšenými pocity. Nechci tu prát špinavé prádlo, ale moje matka (Margarethe von Ferraris, pozn. red.) moc nevěděla o mateřské péči. Nebyla to její chyba, protože za to mohl její původ. Mluvila německy, maďarsky, anglicky, francouzsky, ale nikdy se nenaučila česky, což bylo trochu zklamání. Ale v Brně, kde bylo na 30 procent německy mluvící populace, se s tím dalo žít.
Myslím, že jsem mohl být líp připravený na život, než jsem byl. Měli jsme ale dobré jídlo, byli jsme na čerstvém vzduchu, hodně cvičení, to na tom bylo dobré.
Pak ale přišel nástup Hitlera, mnichovská dohoda, co to pro vás znamenalo?
Samozřejmě se vše změnilo uprostřed března 1939. Co se stalo té noci? Byl jsem v posteli s nachlazením. Vzbudili mě a řekli, obleč se a můžeš si s sebou vzít oblíbené hračky. Měl jsem nějaké krásné modely loděk, miloval jsem je, tak jsem si je vzal. Nacpali jsme je do našeho Hispana. Víte, Hispano byl španělský Rolls-Royce, a jeli jsme do Prahy.
Uprostřed noci nikdo na silnici nebyl, vyjma nás. Trochu padal sníh. Dorazili jsme do Prahy, viděli jsme, jak německá armáda pomalu pochodovala k Václavskému náměstí. Nad hlavou přelétávala letadla. Tak vypadal náš útěk.
Co se stalo pak?
Můj otec měl velmi dobré spojení na české letectvo. Našel tak únikovou cestu přes Polsko, Švédsko až do Británie. Gestapo mu samozřejmě vzalo pas, jeho jméno bylo Kohn. Čeští letci udělali krásný nový pas, převedli ho do Polska a pak se dostal do Británie. To nás od něj odřízlo, protože jsme byli v Praze.
Měli jsme však obrovské štěstí. Jeden z našich zaměstnanců si vzal belgickou manželku. Tato dáma se svou matkou, které jsme říkali teta Rosia, přijely do Československa. Učila nás trochu francouzsky, pak ale brzy zas odjely do Belgie. Byly skvělé, dokázaly pro nás získat víza, měli jsme takové štěstí.
Můj bratr jel vlakem do Bruselu. Moje sestra, která byla o 4 roky mladší, mně bylo 13, tak nás poslali do Vídně rozloučit se s dědečkem a strýcem, pak jsme letěli do Bruselu přes Frankfurt. Tam to nebylo úplně příjemné, ale nakonec nás pustili, a tak jsme dorazili do Bruselu. Moje matka uvázla v Praze. Myslím, že uplatila nějakého gestápaka svým fotoaparátem Leica.
Musím zmínit, že se rozvedla. Mohl jste se rozvést, což z vás udělalo árijce, protože byla katolička, přestože si nemyslím, že kdy vůbec byla v kostele. Dostala tak zpět příjmení Ferraris, přesto měla problémy získat víza k vycestování. Ale díky tomu fotoaparátu Leica nakonec dostala správné papíry.
Na cestě vlakem do Bruselu, což byla zdlouhavá a únavná cesta, řekla, že musí vystoupit, strávit noc v hotelu. Někdo jí ale v kupé odpověděl, nedělejte to, vydržte to. Když dorazila do Belgie, začala 2. světová válka, což ona samozřejmě nemohla tušit.
Vaši rodiče udělali nejdůležitější rozhodnutí svého života.
Ano, nebyli bychom naživu, kdybychom neutekli. Můj dědeček Max Kohn neuprchl, musel do Terezína, potom samozřejmě do vyhlazovacího tábora. Měli jsme velké štěstí, že jsme se dostali pryč. Z Belgie jsme taky museli odejít do Francie.
Dostali jsme se do vichistické Francie. Uprchli jsme ještě předtím, než Němci obsadili celou Francii. Odletěli jsme pak z Lisabonu do Británie uprostřed války v roce 1942. V této zemi jsme tak byli v bezpečí a už jsme nikdy neměli hlad. Byli jsme tolik rádi, že jsme se do Británie dostali.
- České ministerstvo vnitra eviduje rostoucí počet žádostí Britů o české občanství. Čísla se zvyšují od referenda o brexitu před dvěma lety. Podle evropského statistického úřadu Eurostat získalo za rok 2016 české občanství 21 Britů. Za rok 2017 pak české ministerstvo vnitra eviduje 47 britských žádostí. Do letošního března to bylo 8.
Navštívil jste od té doby Brno?
Ano, byl jsem mnohokrát v Československu, při mnoha příležitostech. Byli jsme dokonce i v našem domě v Brně. Je to teď klinika estetické medicíny. Vysvětlili jsme jim, že s tím domem máme co do činění, nechali nás jít dovnitř a podívat se, ale ta zahrada je celá zničená. Byla to obří zahrada, na níž jsou teď obytné domy.
Byl jsem zpátky v Praze, je úžasná, taky Brno miluju, krásné město. Praha je prostě skvělá. Víte, máte krásnou zemi plnou života.
Když jsme u dneška, je pravdou, že jste kvůli brexitu znovu požádal o český pas?
Jsem naprosto zklamaný brexitem. Nejde jen o mě, že chci být Evropanem, ale mám čtyři děti, které taky chtějí být Evropany, takže se chystám si převzít svůj obnovený český cestovní pas, tím pádem i oni můžou zažádat o ty svoje. Stanou se všichni takovými malými Čechoevropany. Samozřejmě, že už jsou dospělí, ale tahle možnost je těší.
Tady jste mohl rozvinout svůj talent, studovat, pracovat. Co je vaším největším úspěchem v Británii jakožto designéra?
Měli jsme obří škálu produktů. Nejznámější jsem díky kolu Chopper, což mě těší. Je to skvělý design, vydělalo hodně peněz značce Raleigh. Dalo radost hodně dětem a naopak velké množství i zklamalo, protože kolo Chopper neměli.
Tou dobou jsem navrhl i kuličkovou dráhu, to bylo podle mě ještě důležitější, protože si s tím hrály miliony dětí. Je to ze 70. let. V Číně je ale dnes továrna, která dál vyrábí kuličkové dráhy. Když je ukážete dětem, nemohou jim odolat. Má to nejen prvek úkolu, výzvy, že to nejdřív musíte složit, ale pak i odměnu. Kulička sjíždí, vytváří rozkošný hluk, je to pro děti nesmírně uspokojující.
Před Židovským muzeem se teď shromáždila auta Bond Bug. Moc mě bavilo ho navrhnout. Tříkolku jsem chtěl dlouho dělat, ještě když jsem dělal v leteckém průmyslu, tak jsem po tom toužil. Je za tím hodně nadšení. Vyrobili jich jen kolem 2300 kusů. Pořád ale velká část z nich je na silnici, majitelé tohoto malého bláznivého vozítka jsou v 17 zemích na čtyřech kontinentech, od Japonska, přes Nový Zéland, Austrálii, Evropu až po USA.
V Židovském muzeu jsou na výstavě Designs for Britain i další dvě návrhářky, které pocházely z Československa. Dorrit Dekková narozená v Brně jako Dorothy Karoline Fuhrmann a Jacqueline Groagová narozená v Praze jako Hilde Blumberg. Byl jste s nimi v kontaktu?
Přiznávám se, že nebyl. Myslím, že přišly před válkou, byly to tak trochu známé návrhářky, zatímco já jsem si teprve musel hledat cestu.
Jde vlastně o celou generaci budoucích průmyslových návrhářů, kteří utekli ze střední Evropy před Hitlerem. Z Rakouska, Německa, Maďarska, Československa, Polska. Jakou lekci bychom si z toho měli vzít, co bychom neměli zapomenout, máte něco společného?
Podívejte, v britském kontextu, židovští umělci přinesli velké mistrovství a um, ale myslím, že zřejmě jsme měli jednu věc společnou. Nemohli jsme si dovolit selhat. Pracovalo se do úmoru, protože jsme tu neměli žádnou pojistku, která by nás zachránila, pokud neuspějete. Měli jsme tohle společné.
Celkově jsme ale našli velmi přívětivý domov, myslím, že by pro mě bylo mnohem složitější uspět v jiné zemi než v Británii, protože jsem přešel od leteckého návrhářství k průmyslovému designu. Ve Francii nebo Německu by to podle mě bylo velmi obtížné.
Vy ale dál pracujete, navrhujete, co teď děláte?
Myslím, že návrhářství pro mě bylo něco jako koníček. Nemohu tohle hobby opustit. Vždycky jsem trávil čas tím, že jsem analyzoval produkty, přemýšlel, jak je vylepšit. Tím jsem taky zahájil svou kariéru, vždy jsem chtěl dělat lepší výrobky. Je to důvod proč řekněme od nákresů automobilů a vysavačů teď mohu dělat nákresy věcí, které chci dělat v hliníku, rákosí, papírové drti.
Můj dům je plný legračních věcí, které jsem vyrobil. Samozřejmě, miluji navrhovat hračky pro děti. Pořád to dělám. Mám čtyři děti, sedm vnoučat a mohu soudit, co se jim líbí. Něco tak vyrábím i na základě jejich požadavků.
Prostě miluju dělat věci pro děti, když přijdou ke mně domů, je to prostředí, kde si mohou na všechno sáhnout, je tam hodně věcí na omakání, přemísťovat je, vždycky najdou něco, co je potěší, ať od malých dětí až po dvanáctileté. Mám taky hodně nákresů, které musím udělat.
Britský designér Tom Karen, rozený Thomas Kohn, změnil jméno v roce 1947, protože jeho rodiče (židovský otec a katolická matka) nebyli nábožensky praktikující. Nové jméno mu mělo i pomoci, aby nemohl být identifikovaný jako cizinec či příslušník určité víry.
Narodil se ve Vídni, ale dětství strávil v Československu, které jeho rodina opustila kvůli příchodu nacistů v roce 1939. Do Velké Británie přišla v roce 1942 přes Belgii, Francii, Španělsko a Portugalsko. Dědeček z otcovy strany byl průmyslník Max Kohn. Podniky Karenova otce Paula Kohna v Brně byly zabaveny z příkazu říšského protektora jakožto židovský majetek a po roce 1945 znárodněné jakožto německý majetek.
Vystudoval letecké strojírenství na vysoké škole v Loughborough a strávil deset let prací v leteckém průmyslu. Pak si uvědomil, že se více zajímá o design a rozhodl se vystudovat průmyslový design v Londýně.
V roce 1955 nastoupil do designového studia Ford a v roce 1958 vyhrál národní automobilovou designovou soutěž s radikální koncepcí „Rascal“. Umělecké vlohy pravděpodobně zdědil po dědečkovi z matčiny strany, kterým byl slavný maďarský malíř Arthur von Ferraris. Ten maloval portréty rakouského císaře Františka Josefa, německého císaře Willhelma II. či amerického průmyslníka Rockefellera.
Tomas Karen po dokončení studia designu pracoval pro Davida Ogla, Hotpoint a Phillips, kde založil své studio pro bílé zboží v Londýně. V roce 1962 zemřel David Ogle při autonehodě a Karen byl pozván, aby se ujal vedení Ogle Design. Nakonec v křesle generálního ředitele společnosti a hlavního designéra seděl do roku 1999.
Pracoval na slavných návrzích radií Bush, kolu Raleigh Chopper, autu Bond Bug (to ale nebylo úspěšné finančně, rozporuplné reakce se objevily i v tisku), sportovním autě Scimitar GTE (velmi úspěšné), kuličkové dráze pro děti Kiddicraft, kabině nákladního vozu Leyland. Mezi další klienty patřil Electrolux, Renault, Airbus, londýnský dopravní podnik London Transport. V největším muzeu designu na světě Victoria&Albert Museum jsou stovky jeho náčrtů.
