Přeživší v muzeu kambodžské genocidy

„Lidi 17. dubna“ vyhladit. Byli jsme jako zvířata, vzpomínají Kambodžané na Pol Potův režim

Obyvatelé měst ve vyhnanství, hladomor a vražedná pole, z nichž nebylo návratu. Rudí Khmerové chtěli udělat z Kambodži v 70. letech soběstačný agrární stát, v němž by si všichni byli rovni. Tato marxistická utopie se ale rychle zvrhla v genocidu, kdy se „pokrokářům“ podařilo téměř zcela zlikvidovat vzdělanou část populace i národnostní menšiny. Přeživší, kteří vraždění popisují, vzpomínají, že žili jako zvířata. V čele jednoho z nejbrutálnějších režimů v historii stál paradoxně muž, jenž vyrůstal v rodině bohatého rolníka a studoval ve Francii. Od smrti Pol Pota uplynulo přesně dvacet let. 

„Najednou jsem s hrůzou zjistila, že šlapu po mrtvolách – tam byly matky s dětma, mrtvé, nebo matka mrtvá a dítě ještě řvalo, jedno sálo z prsu a druhý dítě řvalo za jejími zády a matka už byla tuhá. Tolik mrtvol, to se nedá vůbec popsat, byly úplně všude…“

Pol Pot, vlastním jménem Saloth Sar, se narodil 19. května 1928 ve vesnici Preksbau v centrální části Kambodže. Jeho relativně bohatá rodina měla dokonce kontakty na královský dvůr – Pol Potova sestra byla královou konkubínou.

„Vyrůstal v paláci, kde byli samí Khmerové. Myslím, že byl vychováván v domnění, že Khmerové jsou naprosto výjimečným národem,“ říká v dokumentu z roku 2011 odvysílaném na kanále Spektrum profesor Ben Kiernan, který se věnuje výzkumu kambodžské genocidy na Yaleově univerzitě.

Vše začalo pařížským marxistickým kroužkem 

Pol Pot několik let studoval elektroinženýrství na vysoké škole v Paříži. Tu sice nedokončil, během studií ve francouzské metropoli se ale zapojil do kambodžského marxistického kroužku, jehož členové později ovládli Komunistickou stranu Kampučie (KSK) - v khmerštině se nazývá Kambodža právě Kampučie. Pol Pot se stal později vůdcem této strany.

Právě sem, do Paříže 50. let minulého století, sahají počátky Rudých Khmerů, kteří se v období své vlády začali označovat anonymním názvem Organizace (Angkar). V ideologii Rudých Khmerů se mísil maoismus a nacionalismus. Většina Kambodžanů – Khmerů se totiž považuje za potomky slavné Angkorské říše, která zahrnovala většinu jihovýchodní Asie a dosáhla svého vrcholu mezi 10. a 13. stoletím.

„Angkor a středověká Kambodža se staly pro Rudé Khmery inspirací. Představy o znovunabytí dávno ztracených oblastí, zejména ve Vietnamu a v deltě řeky Mekong, byly součástí Pol Potových režimních ambicí. Byly tu romantické představy, že pouze rolníci jsou skutečnými zástupci národnosti a jsou historicky nejčistějšími státními příslušníky. Ti, kdo nepatřili mezi rolníky, byli méněcenní.“

Profesor Ben Kiernan z Yaleovy univerzity

Pol Pot v čele Rudých Khmerů
Zdroj: ČTK

Kromě nacionalistické noty zastávali Rudí Khmerové hlavně ultrakomunistické názory. Pol Pot snil o utopickém agrárním státu, v němž by beztřídní zemědělská společnost žila bez peněz a technických vymožeností, stejně tak ale bez jakýchkoliv práv a osobní svobody.

V roce 1953 získala Kambodža nezávislost na Francii. Po 15 letech samostatnosti se však Rudí Khmerové rozhodli v roce 1968 rozpoutat proti králi Norodomu Sihanukovi povstání a po státním převratu i se obrátili i proti novému režimu generála Lon Nola. Jeho vláda byla v době vietnamské války čistě proamerická a Rudí Khmerové považovali americký imperialismus za zvěrstvo. Americké nálety během války ve Vietnamu si vyžádaly životy více než 100 tisíc Kambodžanů, takže řada obyvatel v tom s Rudými Khmery souhlasila.

Rudí Khmerové byli nejdřív za hrdiny, pak zazněl rozkaz k opuštění měst

S provládními silami Kambodžského království se tak v následné sedmileté občanské válce střetli Rudí Khmerové a jejich spojenci Severní Vietnam a Vietkong. Sedmnáctého dubna 1975 komunistické síly zvítězily a Rudí Khmerové obsadili metropoli Phnompenh.

„Bylo mi patnáct let, když se Rudí Khmerové dostali k moci. Stále si pamatuji, jak jsem měla strašnou radost, že válka konečně skončila. Nezáleželo na tom, kdo vyhrál. Já a mnoho Kambodžanů jsme chtěli mír za každou cenu. Byli jsme připraveni podpořit naši novou vládu, abychom obnovili naši zemi. Chtěli jsme vrátit zpomalený, prostý život, ve kterém jsme vyrostli a který jsme milovali. V té době jsme si neuvědomili, jak vysokou cenu zaplatíme za mír Rudých Khmerů,“ říká Teeda Butt Mam, jejíž svědectví se objevuje v Memoárech Children of Cambodia's Killing Fields (Děti kambodžských vražedných polí).

Vlajka Demokratické Kampučie vyhlášené Rudými Khmery
Zdroj: Wikimedia Commmons
Autor: Antemister

Koncem dubna 1975 skončila vietnamská válka, načež se z Kambodži stáhli Američané i Vietnamci – a Rudí Khmerové měli volné pole působnosti. Vznikl stát Demokratická Kampučie, Pol Pot vyhlásil „Rok nula“, zrušil čas i peníze a zahájil represe proti inteligenci.

„Rudí Khmerové byli velmi chytří a brutální. Jejich taktika byla účinná, protože většina z nás odmítala uvěřit, že mají podlé záměry. Hned první vyjádření byla lež. Řekli nám, že Američané budou bombardovat města. Přinutili miliony obyvatel Phnompenhu a dalších měst opustit domovy. Oddělili nás od našich přátel a sousedů, aby nám zabránili vytvořit nějakou alianci, která by se jim postavila a vrátila nám naše práva,“ vzpomíná Kambodžanka Teeda Butt Mam.

Podle jiné Kambodžanky Sophoan, které bylo osm, když Rudí Khmerové ovládli Kambodžu, byli negramotní obyvatelé zcela zmanipulovaní propagandou. „Kambodžané jsou důvěřiví a hodní, je snadné je zblbnout a ovládnout,“ řekla v rozhovoru pro studentský časopis revue Babylon dívka, která našla útočiště v Česku.

Obyvatelstvo nechal Pol Pot vyhnat na venkov, kde ho soustředil do zemědělských komun založených na pěstování rýže. Sophoan, která pochází z Phnompenhu, vzpomíná, že jim Rudí Khmerové řekli, že budou potřebovat na obnovu Phnompenhu tři dny, režim ale hnal obří davy i po uplynutí té doby dál na západ, kde byla sucha a nebylo co jíst. Vojáci jim poradili, ať peníze spálí.

„Lidi spálili miliony rielů, pytle peněz, seděli u ohně a brečeli, to byly úspory za celý jejich život. Už se také vědělo, že vraždí, to jsme viděli po cestě, že vraždili, vojáky,“ konstatovala Sophoan.

Farmáři v Kambodži
Zdroj: REUTERS
Autor: Chor Sokunthea

„Lidi 17. dubna“ měli trpět

Pol Pot zlikvidoval školství, nechal vraždit učitele i lékaře, buddhistické mnichy i umělce. Nejhůř na tom byla městská, vzdělaná část populace. „Nazývali nás lidi (skupina, banda) sedmnáctého dubna. To děsně páchlo diskriminaci a ponižováním,“ uvedla Sophoan. Právě 17. dubna Rudí Khmerové dobyli hlavní město, vzdělané obyvatele měst považovali za „nečisté“.

Zločinem byla například i znalost cizího jazyka. Kdo nosil brýle, musel si je sundat. Vyučována mohla být jen politická školení spojená se sebekritikou a udílením trestů. Lidé sice směli vstupovat do manželství, to ale sloužilo de facto jen k plození dětí, které režim vychovával po svém. Udržovat vztahy bylo zakázané, stejně na ně nikdo neměl čas – lidé strávili celý den tvrdou prací. Oblečení museli mít všichni černé barvy.

„Byli jsme navedeni, abychom se vrátili do svých rodných vesnic, aby mohli odhalit naši identitu. Pak začala genocida. Nejdříve to byli muži. Sebrali mého otce. Mojí rodině řekli, že otec musí být přeučen. Musí mu být vymyt mozek. Osud mého otce je dosud neznámý,“ podotkla Teeda Butt Mam.

„Lidé, které chtěli Rudí Khmerové vyvraždit, byla skupina nazývaná městští lidé. Byli to ,noví‘ lidé, kambodžští muži, ženy, dívky, chlapci, děti, kteří nežili v jejich ,svobodných zónách‘, než vyhráli v roce 1975 válku. Jejich zločinem bylo, že žili v zóně nepřítele, pomáhali a podporovali nepřítele.“

Teeda Butt Mam

přeživší Pol Potova režimu

Teror se dotkl každé rodiny, postupně i žen, dětí. A přišel hlad. „Koncem roku 76 přišel rozkaz, že musíme zrušit kuchyň – nesměli jsme už vařit doma, museli jsme chodit do společné jídelny. Směli jsme mít doma jenom konvici na ohřívání vody, nic víc, všechno sebrali,“ říká Sephoan.

Oběti Pol Potova režimu
Zdroj: REUTERS
Autor: Samrang Pring

Sebemenší přestupek se přitom trestal smrtí. K převýchově kambodžských obyvatel sloužily práce na takzvaných vražedných polích. Lidé tam byli často zastřeleni, ubiti nebo jinak umučeni. Těla končila v hromadných hrobech. Cílem režimu byla „vyčištěná“ uniformní společnost, oběťmi se tak staly i etnické a náboženské skupiny, především muslimští Čamové.

Lidé na sebe vzájemně donášeli, udávali své příbuzné, kteří tajili, že jsou vzdělaní. „V roce 77 už to bylo naprosto šílené. Měla jsem kamarádku, která bydlela se mnou v tom srubu na táboře, spaly jsme vedle sebe, kdysi se mnou chodila do školy a její maminka to hladem nevydržela, uvařila dvě kukuřice a oni celou její rodinu zavraždili – maminku se sourozenci zabili někde v okolí vesnice, tatínka taky někde a ji zabili a hodili do vyschlé studny v lese, která byla hluboká sotva tři metry, v křoví, dvacet metrů od našeho srubu,“ vzpomíná Sophoan.

Denně pár lžic rýže, jedlo se vedle mrtvých těl

Podmínky ve vězeních a mučírnách byly otřesné. „Byly nelidské, jídla bylo tak málo. Přemýšlel jsem i nad tím, že lidské maso by bylo lepší jídlo,“ říká Vann Nath, který unikl smrti jen proto, že byl malíř a vytvářel portréty Pol Pota. Krmili ho dvakrát denně – třemi lžícemi rýžové kaše. „Ztratil jsem důstojnost, dokonce i zvířatům dávali víc jídla,“ řekl přeživší u mezinárodního soudu v roce 2009. Lidé jedli vedle mrtvých těl. „Nevadilo nám to, byli jsme jako zvířata,“ poznamenal Nath, jehož citoval britský Guardian.

„Vzpomínám si, že jsem byl potrestán za to, že jsem dal brambor staršímu pracovníkovi v táboře. Dělal jsem práci jako zvíře. Byl jsem osamělý sedmiletý (chlapec) pracující se stovkami a tisícemi cizích lidí. Mezi pátou ráno a půlnocí jsem dostával pouze jedno nebo dvě jídla. Byla to moje první zkušenost, kdy jsem viděl umírat lidi, z hladu, na nemoci a při popravách. Byl jsem vyděšený, “ vzpomínal na minulost Sayoun Soeun během výstavy věnované přeživším, kteří se usadili v americkém Lowellu.

„Naučil jsem se lhát, manipulovat a krást, abych si zachránil život. Vydržel jsem tuto katastrofickou zkušenost čtyři roky. Ale přežil jsem. . . Rudí Khmerové mi vzali můj život, jazyk, hodnoty a důstojnost. Během tohoto krutého období jsem ani jednou neměl sen. Ztratil jsem rodiče, sourozence, příbuzné a přátele (celkem 65 lidí). Ale zachoval jsem si příjemné vzpomínky na svůj život před rokem 1975.“

Kowith Kret

jeden z kambodžských uprchlíků, kteří se usadili v americkém Lowellu

Mezi lety 1976 až 1978 proběhly v mocenských strukturách diktátorského režimu čistky – likvidováni byli zejména Rudí Khmerové z východu země, kteří měli udržovat dobré vztahy s Vietnamci. Angkar pořádal setkání, na nichž veřejně obviňoval ze zrady – a zabíjel.

„Na setkání bylo asi 1000 lidí. Mezi nimi jsem si všimla svého manžela, který byl svázaný na třech částech těla: u krku, pasu a ruce za zády. Byl v náklaďáku. Jeho životopis četli nahlas. Obvinili ho, že zradil Angkar, že skrývá svůj původ a nepřiznává, že je vysoce postaveným vojákem ve skupině Chana Raingsyho. Naprosto mě přemohly emoce a šok. Běžela jsem ho obejmout, ale kádři z Rudých Khmerů mě odhodili na zem,“ vzpomíná další z přeživších Khiev Jou.

Jejího manžela následně rozřezali, „jako by byl ryba“, konstatovala žena, jejíž svědectví přinesla nevládní organizace The Transcultural Psychosocial Organization Cambodia.

„Všechna pšenice musí pryč“. Genocidu zastavil až vpád Vietnamců

V prosinci 1978 zahájila vietnamská armáda invazi do Kambodži, aby ukončila přeshraniční útoky Rudých Khmerů. „V lednu 1979 mě povolali, abych se účastnila okresního setkání. Vedoucí okresu nám řekl, že je čas zbavit se ,veškeré pšenice, která roste mezi rýží‘. Městští lidé byli ta pšenice. Městští lidé měli být eliminováni. Můj život byl ušetřen, protože vietnamská invaze přišla o dva týdny později,“ sdělila Teeda Butt Mam. Také vesnici, kde pobývala Sophoan, plánovali vyvraždit. „Říkali: všichni muži jdou na smrt a vybraným ženám přivezou čínské muže,“ vzpomíná dívka.

Sedmého ledna 1979 ale padl Phnompenh a Pol Pot byl sesazen. Za čtyři roky hrůzovlády zemřelo hladem nebo bylo zabito 1,7 milionu až tři miliony lidí (nejméně čtvrtina populace). „Hned po osvobození nebylo obyčejným lidem dovoleno vrátit se zpět do hlavního města. Dodnes neznáme důvod proč. Zpět mohlo jenom pár úředníků. Až někdy v roce 1980 začali pouštět jen ty, co se přihlásili do práce jako úředníci. Naše rodina se nakonec dostala do Phnompenhu až v roce 1981. V roce 82 jsem začala chodit znovu do školy,“ řekla Sophoan v rozhovoru pro revue Babylon.

Kambodža byla v 60. letech minulého století jednou z nejlépe prosperujících států regionu, za vlády Rudých Khmerů se ale propadla o třicet let zpět. Násilná kolektivizace vedla k naprosté centralizaci a rozpadu ekonomiky. Z důsledků se asijská země vzpamatovává dodnes.

„Doznal jsem se ke všemu“, říká jeden z mála přeživších z věznice S-21

Hrůzy režimu Rudých Khmerů připomíná Muzeum kambodžské genocidy v bývalé phnompenhské věznici Tuol Sleng, známé jako S-21. Zdmi této původně střední školy prošlo asi 20 tisíc lidí. Mezi pár přeživšími je i Chum Mey. „Každý den ráno mi zavázali oči, svázali mě a odvedli mě, abych opravoval psací stroje, večer mě odvedli zase zpátky na celu. To, že jsem dokázal spravit psací stroje, mi zachránilo život,“ podotkl bývalý vězeň, který v roce 2013 promluvil pro českotelevizní pořad Objektiv.

„Pří výslechu se mě stále ptali na CIA a KGB, ale já jsem jen mechanik, já nevím, co to je KGB. Tloukli mě bambusovou holí, a když jsem zvednul ruce, abych se bránil, tak mi zlomili prsty. Nakonec jsem se doznal úplně ke všemu,“ vzpomíná Chum Mey. 

Jeden ze sedmi přeživších – Chum Mey
Zdroj: ČT24
Autor: Simona Bartošová

Naprostá většina Rudých Khmerů trestu unikla

Samotný Pol Pot vzal po porážce v lednu 1979 tisíce svých nejvěrnějších a uprchl do džungle. Baštou Rudých Khmerů se stalo pohoří Dangrek na kambodžsko-thajské hranici, odkud celá 80. léta vedli partyzánský boj proti vládě a Vietnamcům. Podporu měli v komunistické Číně.

V další občanské válce pak Rudí Khmerové bojovali proti vládě dosazené Vietnamem, Kambodžu už ale znovu neovládli. O veškerou moc přišli až v 90. letech poté, co se objevily rozpory uvnitř organizace. Jednou z posledních bašt rebelů v džungli byl Anlong Veng – vládní síly ho dobyly až v roce 1998.

Proces s Pol Potem vedli v roce 1997 samotní Rudí Khmerové
Zdroj: Reuters

Pol Pota odsoudili Rudí Khmerové v bizarním procesu k „doživotnímu domácímu vězení“. Zemřel v džungli na selhání srdce 15. dubna 1998, aniž by byl kdy skutečně potrestán. Až do smrti tvrdil, že se cítí nevinný a má „čisté svědomí“. Jeho hrob leží v Anlong Vengu.

Spravedlnosti naopak neunikla řada jiných významných činitelů režimu. V roce 2006 zahájil činnost Mezinárodní tribunál v Kambodži, který mimo jiné odsoudil tři vedoucí představitele režimu Rudých Khmerů k doživotnímu vězení. Byl to někdejší velitel nechvalně proslulé věznice S-21 Kang Kek Ieu přezdívaný Duch, hlavní ideolog Rudých Khmerů Nuon Chea a někdejší premiér Khieu Samphan. Tisíce velitelů Rudých Khmerů ale prožily život na svobodě.