Jižní Súdán je nejmladší zemí světa, za šest let své existence si ale problémů zažil víc než dost. Etnický konflikt a sucho ho dovedly k hladomoru. Už léta tu proto při záchraně lidských životů riskují své vlastní Lékaři bez hranic. Mezi nimi i Češi a Slováci.
Veronika Polcová se specializuje na léčbu plic a v misi Lékařů bez hranic bojuje s neviditelným nepřítelem – tuberkulózou. Ta je obecně považována za dávno překonaný problém, v Africe ale dál zabíjí. Dokonce více než malárie a HIV. I proto je v desítce nejčastějších příčin úmrtí na světě.
Lékařka, která působí v soukromé ordinaci v Praze, vyšetřovala pacienty i v Jižním Súdánu. Občanská válka práci komplikuje. Chybí kvalifikovaný personál i diagnostické přístroje a nakonec i léky. V uplynulých padesáti letech vznikly jen dva nové preparáty, ty ale farmaceutické firmy kvůli nulovému zisku do rozvojových zemí neposílají.
„V Jižním Súdánu je to takové, že rezistentní tuberkulóza se hodně špatně diagnostikuje, protože musíme zaslat sputa až do Evropy. Hrozně dlouho to trvá, minimálně dva až tři měsíce, než dostaneme zpátky výsledky. Za tu dobu musíme nasadit pacientovi staré léky, které se vyvinuly kolem roku 1960 a které mají hodně nežádoucích účinků. Pacienti můžou úplně ztratit sluch nebo zrak nebo mají psychické problémy,“ popisuje nástrahy léčby v provizorních podmínkách slovenská lékařka.
Lékaři bez hranic jsou v oblasti Jižního Súdánu už přes třicet let. V současnosti tam mají dvacítku stanovišť. Projekt přitom v posledních letech patří k těm nejtěžším. Etnický konflikt po sobě zanechal desítky tisíc mrtvých a miliony vysídlených. V únoru tady OSN vyhlásila hladomor, díky přísunu mezinárodní pomoci teď nejvyšší klasifikaci stáhla. Situace ale zůstává zoufalá.
„Neměli bychom si to plést s koncem krize. Poslední data bohužel ukazují také to, že šest milionů lidí, to znamená víc než jeden ze dvou Jihosúdánců každý den zápasí s problémem obstarat si potravu,“ upozorňuje mluvčí UNICEF James Elder.
To potvrzuje i lékárník Stanislav Havlíček. Před měsícem se vrátil z půlroční mise v Agoku na severu země, kde velkou část programu tvoří péče o podvyživené děti.
„Pamatuju na jednu holčičku, která by bez Lékařů bez hranic jednoznačně zemřela. Bydlela v nějaké vzdálené vesnici, trpěla leishmaniózou, s čímž si tamní léčba poradit nedovede. To vyžaduje obrovskou statečnost, protože ona dostávala infuzi denně. V tom vyhublém tělíčku bylo velmi těžké najít místo na vpich,“ vzpomíná Havlíček.
Byl u případů, které by v Česku nezažil. Třeba u rybáře, kterému krokodýl ukousnul patu a on pak šel se zraněním do nemocnice pěšky tři dny. Havlíček také školil tamní personál a vylepšoval zásobování. To je podle jeho slov tak trochu práce s křišťálovou koulí. Počítat musí s celou řadou situací – od rychlých demografických změn po prodloužení malarické sezony.
Mise vyčerpá tělo i duši
Pobyt v Jižním Súdánu není jen profesní výzvou, ale i bezpečnostním rizikem. Jak říká Veronika Polcová, vysílačku pracovníci nedají z rukou. Sama byla na příjmu ve dne v noci, sedm dní v týdnu. Kvůli akutním případům i hrozící možnosti evakuace. Během její mise v nedalekém městě bojovníci zabili i dva členy organizace.
„Určitě to není příjemné vědět, že jen padesát kilometrů od vás vyplenili celou nemocnici a že se kdykoliv boje můžou přesunout na vaši stranu. Je to takový latentní stres, který na člověka působí,“ říká Polcová.
Z původních devíti měsíců v zemi nakonec loni zůstala jen jeden. Vysoké horečky ji donutily projekt ukončit. Už teď chce ale odcestovat znovu. Zájem o mise i celkově roste. Od vzniku Jižního Súdánu česká kancelář zprostředkovala čtyři desítky výjezdů a díky dárcům podpořila projekty za 27 milionů korun.
