Putin s Rouháním si pochvalovali spolupráci, Rusko může občas využít íránské základny

Rusko považuje Írán za spolehlivého a stabilního partnera. Šéf Kremlu Vladimir Putin to řekl po setkání s Hasanem Rouháním v Moskvě. Státníci mluvili hlavně o syrské válce – oba státy jsou spojenci prezidenta Bašára Asada. Rusko může „případ od případu“ využívat íránské základny k leteckým útokům na syrské povstalce, uvedl po jednání íránský ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf.

Ruská letadla startovala z íránských letišť už loni v létě. Byl to první případ od konce druhé světové války, kdy zahraniční mocnost využila íránskou vojenskou infrastrukturu. Ruské starty ale brzy přestaly, když někteří íránští poslanci vojenskou spolupráci označili za porušení ústavy země. Írán rovněž rozhořčilo, že Moskva informaci o využití íránských letišť zveřejnila.

Rusko v Íránu vojenskou základnu nemá, zdůraznil nyní Zaríf. „Dobře spolupracujeme a případ od případu, je-li pro ruský boj proti terorismu potřebné využít íránských kapacit, činíme rozhodnutí,“ řekl ministr.

Putin ocenil, že obě země spolupracují „při řešení velkých a velmi naléhavých mezinárodních problémů“. Pochválil rovněž Teherán za zájem o hospodářskou spolupráci s Ruskem. Výměna zboží mezi oběma zeměmi se podle ruského prezidenta v roce 2016 oproti předešlému roku zvýšila o 70 procent.

Podle Rouháního obě země získaly značné zkušenosti v boji s mezinárodním terorismem.„Naším konečným cílem je upevnění míru a stability v regionu. Rozvoj našich vztahů není namířen proti třetím zemím,“ citovala íránského prezidenta ruská agentura TASS. 

obrázek
Zdroj: ČT24

Rusko a Írán: pragmatické partnerství

Írán a Rusko v posledních letech sice prohlubují vzájemné politické a vojenské vazby, jejich vztah byl ale vždy komplikovaný a plný napětí.

V Íráncích je hluboce zakořeněná nedůvěra k Rusku už od devatenáctého století, kdy carské Rusko zabralo část jejich území. Rudá armáda okupovala Írán i během druhé světové války a na rozdíl od Britů a Američanů ho odmítala po válce opustit. Odešla až pod diplomatickým tlakem USA mezi lety 1946 a 1947.

Po islámské revoluci z roku 1979 přerušil Írán k potěše Moskvy strategické partnerství se Spojenými státy, v osmdesátých letech pak ale Sovětský svaz ostře kritizoval za jeho podporu Iráku v irácko-íránské válce.

Moskvu nicméně stále vnímal jako protiváhu vůči Spojeným státům, které považoval za větší hrozbu. Ajatolláh Chomejní dokonce napsal v roce 1989 otevřený dopis Michailu Gorbačovovi, v němž sliboval, že Írán bude dobrým sousedem SSSR.

Írán v srpnu 2016 umožnil ruským letounům využívat pro nálety v Sýrii základnu Hamadán. Krátce poté, co Moskva tuto spolupráci zveřejnila, ale povolení zrušil s tím, že šlo o časově omezenou misi. 

V současnosti Moskva vnímá Írán coby prostředek k rozšíření svého vlivu na Blízkém východě, moc jiných možností než spojenectví s Íránem totiž nemá. Spřátelený syrský režim je zapleten do zničující občanské války. Ostatní země v regionu také řeší vážné vnitřní problémy (Egypt, Irák, Libye a Jemen), nebo jsou příliš blízko Washingtonu (Izrael, Saúdská Arábie).

Pro Írán zase představuje Rusko kromě protiváhy k USA také dodavatele zbraní a spojence, který nebude tlačit na změnu íránského politického režimu a ochranu lidských práv v zemi. Teherán si je ale zároveň vědom, že ho Moskva využívá coby trumf ve vyjednávání s USA.

V roce 1992 například Rusko uzavřelo s USA tajnou dohodu, podle které Rusko mělo počínaje rokem 1999 ukončit dodávky konvenčních zbraní do Íránu. Výměnou za to USA neměly Rusko za jeho prodej zbraní Íránu trestat, jak to požadoval tehdy schválený americký zákon. Přestože ruské dodávky pokračovaly, samotná existence tajné dohody zvýšila podezřívavost Teheránu vůči Moskvě.

Írán také nemůže Rusku zapomenout, že v Radě bezpečnosti OSN nevetovalo v roce 2006 uvalení dalších sankcí kvůli jeho jadernému programu. O rok později zase Moskva slíbila Teheránu dodávku protiletadlového systému S-300 k ochraně jeho jaderných zařízení, pod tlakem USA a Izraele to ale odmítla a s dodávkou souhlasila až po uzavření jaderné dohody. 

Rusko si je vědomo, že pokud by se měl Írán rozhodnout mezi ním a Západem, vybere si Západ (kvůli historické nedůvěře vůči Rusku a s ohledem na to, že mu Moskva nemůže nabídnout technologie ani investice, které potřebuje pro modernizaci země).

Rusko se proto snaží udržovat pnutí mezi Teheránem a Washingtonem na takové úrovni, která znemožní normalizaci jejich vztahů, ale která zároveň nepovede k žádnému vážnému konfliktu.

Rusko-íránské vztahy dále komplikuje i vnitroíránský souboj o směřování zahraniční politiky země. Umírnění politici se chtějí přiblížit Západu a zároveň udržet přátelské, ale ne příliš hluboké vztahy s Moskvou. Zastánci tvrdé linie jsou naopak proti sbližování se Západem a podporují stále užší vazby na Rusko.