Vracení odmítnutých žadatelů o azyl? Se státy Maghribu má Německo mizivou úspěšnost

Od ledna do listopadu 2016 dokázalo Německo deportovat do zemí Maghribu pouze 386 odmítnutých žadatelů o azyl. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) přitom v tomto období eviduje 8 363 odmítnutých migrantů pocházejících z tohoto regionu.

Samotný proces deportace často ztroskotá na důvodech, jako jsou obavy o zdraví a život deportovaného v domovské zemi. Vedle zdravotních důvodů vede k udělení dočasné tolerance pobytu odmítnutých žadatelů také absence potřebných dokladů nebo odmítavý postoj zemí původu. A právě posledně jmenovaný zádrhel je podle spolkové vlády tím nejčastějším.

Dohoda s Tuniskem vyznívá (zatím) do ztracena

Ministr vnitra Thomas de Maizière přitom už loni na jaře (částečně kvůli událostem ze silvestra 2015 v Kolíně nad Rýnem) podnikl cestu do Tuniska, Maroka a Alžírska, aby zde jednal o mechanismu navracení odmítnutých azylantů. A zdálo se, že po úspěšném dosažení dohody s Tuniskem je nakročeno ke zdárnému řešení.

De Maizière se s tuniskou vládou dohodl na tom, že neúspěšní žadatelé budou z Německa deportováni charterovými leteckými spoji, každým mělo letět maximálně 25 Tunisanů. První letadlo odletělo 8. dubna z Lipska, ovšem do konce roku následovalo jen pět dalších letů; v průměru s 12 odmítnutými tuniskými migranty na palubě.

O malé úspěšnosti navracení odmítnutých občanů zemí Maghribu se začalo v Německu hlasitě hovořit po prosincovém útoku v Berlíně. Jeho pachatel, Tunisan Anis Amri, přišel do Spolkové republiky v roce 2015 a loni v červnu zamítly úřady jeho žádost o azyl. Byl umístěn do vydávací vazby, ale protože neměl platné doklady a Tunisko s vydáním náhradních otálelo, nemohl být deportován. Tuniský premiér Youssef Chahed následně agentuře DPA řekl, že jejich úřady „postupovaly podle stanoveného postupu a spolupracovaly jako obvykle“.

Deportaci často zdržuje zdlouhavá identifikace

Hlavní potíž vězí v identifikaci azylantů. Většina z nich – vědoma si malé šance na udělení pobytu – zahazuje své doklady a v Evropě tvrdí, že jsou Syřané, sdělil pod podmínkou zachování anonymity pracovník tuniského ministerstva vnitra, který má tyto případy na starosti.

Celou proceduru ještě dál prodlužují případy, kdy musí pracovníci konzulátu v Německu azylanta kontaktovat a posoudit, zda je opravdu občanem jejich země. Do té doby odmítají úřady vydat jakýkoliv dokument potvrzující státní příslušnost „svého“ běžence. A v důsledku toho se oddaluje i samotné navracení.

Na čí straně je chyba?

Německý ministr spravedlnosti Heiko Maas dokonce varoval, že by státy otálející s přijímáním svých občanů mohly postihnout sankce, většinou v podobě osekání rozvojové pomoci.

Severoafrické země se cítí být návrhem dotčeny a například egyptský ministr zahraničí Sameh Schukri si v rozhovoru s agenturou DPA postěžoval na malou snahu ze strany Evropy. Z 1373 odmítnutých egyptských žadatelů o azyl jich bylo vráceno pouhých osmnáct. Nic neblokujeme. Pokud se budou chtít vracet, budeme je přijímat, ujišťuje ministr.