Byl to výsledek, při kterém i tváře mnoha vítězů zrcadlily spíš překvapení než prvotní radost. Národ s pověstí tradice, stability a uměřenosti volil většinově proti statu quo – navzdory očekávání Westminsteru i radám ekonomických špiček. A nejdůležitější rozhodnutí současné generace Britů, jeho příčiny i důsledky, budou předmětem diskuzí na příští měsíce.
Revolta proti hlavnímu proudu
Veřejnost byla stabilně varována před následky vystoupení z EU. Nejrůznější obchodní a ekonomické společnosti argumentovaly tím, že ekonomický růst stejně jako libra výrazně poklesne, naopak vzroste nezaměstnanost a britský obchod se skutečně ocitne na okraji Evropy, místo aby plně využíval společný trh. Central banka zvyšovala vyhlídky na možnou recesi, zatímco ministerstvo financí hrozilo tím, že bude nuceno zvýšit daň z příjmu nebo omezit výdaje na veřejný systém zdravotnictví, školství a obranu.
I kdyby toto bylo málo, prezident USA Barack Obama zmínil, že Británie by se zařadila „na konec fronty“ vyjednávání o obchodní spolupráci EU a Ameriky. Šéf unijních summitů Donald Tusk dokonce hovořil o „politickém otřesu celou západní civilizací“.
I někteří zastánci setrvání v EU připouštěli, že se podobný výrok už vymyká z rukou a zavání účelovým strašením. Stoupenci brexitu přidávali slova o střetu obyčejných Britů s bohatou prounijní vrstvou elitářů, kteří sjednocený prostor využívají hlavně pro vlastní zájmy. Nicméně fakt, že většina veřejnosti odmítla rady odborníků, poukazuje na hlubší věc než jen revoltu proti establishmentu. Mnoho lidí jednoduše mělo pocit, že se jejich životů ekonomické výhody plynoucí z Unie nijak nedotýkají.
Sázka na jistotu
Trumf, který se v kampaních stává stále oblíbenější zbraní. Ačkoliv doteď využívaný spíš národovci ve střední a východní Evropě, v předchozím čtvrtroce se jeho vyhrocená forma bezpečně usadila i v ostrovním diskurzu. Zafungoval argument zastánců brexitu, že země nemůže v rámci EU dostatečně kontrolovat pohyb příchozích. Podle všeho rezonoval spíš mezi staršími voliči, kteří mají obavu, co přinese migrace v následujících letech.
Způsob vyjadřování včetně práce s obrazovými symboly se dočkala kritiky, jako například u fotografie Nigela Farage stojícího před billboardovým výjevem – až příliš evokujícím výjevy z doby nacistických represí. U voličů ale zabírala spolu s hesly o jedinečné příležitosti této generace převzít plně kontrolu a prosazovat národní suverenitu.
Vyhaslá značka Cameron
Mohl vyhrát souboj o vedení konzervativců, dvojí volby i dvě referenda v minulých 10 letech, v tom nejzásadnějším ale neuspěl. Ačkoliv jeho strana zůstala formálně neutrální, sám David Cameron stanul v čele kampaně za britský status quo.
Celé roky sám Brusel často kritizoval doma i na summitech. V minulých měsících však dal enormní úsilí do toho, aby si Británie vymohla postavení v Unii podle svých představ. Domluvené změny vztahu Británie–EU měly u veřejnosti zajistit, že kdysi hlavní volební slib v podobě referenda skončí jednoduše oceněním premiérovy práce.
Podcenil ale sílu euroskeptické opozice uvnitř vlastní strany i mimo ni, pro kterou byly dohody jen velmi chabým kompromisem. Řada konzervativců mu nemohla zapomenout už rok 2010, kdy přibral do vlády liberální demokraty, a učinil tak v britské politice nebývalý krok. V kampani vsadil na trpělivé, ale podle mnohých příliš abstraktní vysvětlování unijních výhod a tváří v tvář emotivně silným heslům s euroskeptiky prý nestačil držet krok.
Nejistí labouristé
Voliči labouristů měli být hlavní oporou prounijního tábora, experti ale už dlouho poukazují, že běžné sepětí mezi touto stranou a jejími tradičními voliči příliš nefunguje. Využili silných jmen jako bývalého premiéra Gordona Browna nebo nové politické superstar – londýnského starostu Sadika Khana. Ti paradoxně vystupovali mnohem zapáleněji než předseda strany Jeremy Corbyn. Už loni, kdy se ukázalo, že sám Corbyn paradoxně v roce 1975 hlasoval v plebiscitu pro odchod Britů z EU, mnozí labouristé pochybovali o Corbynově roli jednoho z čelních hlasatelů setrvání.
Tváře brexitu
Hlavní politické duo kampaně „Vote Leave“ si dokázalo dobře rozdělit své úkoly. Zatímco ministr spravedlnosti Gove přinesl do protiunijního hnutí chytrou strategii a distingovanost, londýnský exstarosta neváhal zvolit těžkou práci v terénu a obětovat týdny objíždění země. Zatímco Johnson na náměstích s pintou piva v ruce vysvětloval, proč bude Britům lépe bez EU, Gove se o totéž v intelektuální rovině snažil před diváky u televizí, píše BBC.
Důležitou osobou byl také lídr euroskeptické strany UKIP Nigel Farage. Ani teď neopustil pověst „solitéra“, vedl vlastní kampaň a často vyvolával polemiky. Sehrál ale důležitou roli v motivování svých voličů, kterých už v Británii není málo.
Disciplína starších
Právě starší lidé zřejmě sehráli klíčovou roli ve vítězství zastánců brexitu. Tři z každých pěti voličů ve věku 65 a starších uvedli, že chtějí z Unie odejít. Nejvíce se to projevilo na jihu, jihozápadě a severovýchodě Anglie. Čím dříve narození voliči byli, tím větší motivaci k účasti na referendu měli.
Ostatně už v loňských volbách do sněmovny hlasovalo celých 78 procent lidí ze skupiny 65+. V případě voličů kategorie 18-24 let to činilo 43 procent, u lidí ve věku 25-34 let něco kolem 54 procent. Právě mezigenerační spor bude jedním z neblahých dědictví čtvrtečního referenda.
