„Lidi, se kterými jsem dříve jedl, jsem teď viděl s mačetami,“ vzpomíná Paul Rusesabagina na rok 1994, kdy během masakru ve Rwandě jako manažer hotelu zachránil 1268 nevinných lidí. Riskoval při tom vlastní život i život své rodiny. Jeho příběh popisuje oceňovaný film Hotel Rwanda. Exkluzivní rozhovor s Rusesabaginou sledujte zítra od 20 hodin v Hyde Parku Civilizace. Ve studiu bude i jeho manželka Tatiana a soudce Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu Robert Fremr.
Svět považuje Rusesabaginu za hrdinu. „On sám říká, že je pouze ředitel hotelu, který dělal svoji práci, nic víc. A nic jiného ani dělat nechtěl,“ řekl moderátor Hyde Parku Civilizace Daniel Stach.
Sousedé zabíjeli sousedy
Vraždění začalo 7. dubna 1994 – den poté, co bylo sestřeleno letadlo s prezidentem Rwandy. Sousedé tehdy začali zabíjet sousedy. „Lidé, se kterými jsem jedl a pil, které jsem zval na jídlo a pití, jsem teď viděl s mačetami. To pro mě bylo ponaučením. Zjistil jsem, že každý z nás v sobě může ukrývat velmi divoké zvíře,“ prohlásil v ČT Rusesabagina.
Popsal také, jak jel do hotelu konvoj s více než třiceti lidmi. Velitel je prý zastavil, přišel s puškou za Rusesabaginou a řekl, že když zabije všechny tyto lidí, tak přežije. Nakonec zachránil život více než tisícovce nevinných, když udělal ze čtyřhvězdičkového hotelu, v němž obvykle přespávala diplomatická smetánka, útočiště pro uprchlíky.
Vyjednával s mocnými důstojníky a uplácel je, i když se tak on sám vystavoval smrtelnému nebezpečí. Díky němu lidé v hotelu tříměsíční masakr přežili. „Nikdo nebyl zajat, nikdo nebyl zraněn, nikdo nebyl zabit,“ připomněl Stach. Rusesabagina podle něj říká, že „miluje řešení konfliktů slovy“.
Rusesabagina si byl jistý jen jednou věcí – že zemře
Rusesabagina v Hyde Parku Civilizace popisoval, jak se snažil držet pohromadě lidi z různých etnických skupin a jak si držel špiony u těla. „Každé ráno se chodil dívat na svítání na střechu. Bylo to pro něj speciální místo, kde se připravoval na to, co věděl, že se blíží, připravoval se na smrt. Jediná věc, kterou si byl jistý, bylo, že zemře, jenom řešil jak,“ uvedl Stach.
V pořadu ČT se objeví také Tatiana Rusesabagina – vůbec poprvé poskytla rozhovor televizi. „Byla to smrt. Čekala jsem na smrt se svými dětmi,“ vzpomíná na rok 1994. V Hyde Parku Civilizace popisovala i dobu před masakrem. Když jela pro děti do školy, zaútočil na ni armádní džíp.
„On do mě strčil a potom se auto převrátilo na bok. Všechna auta, která jela za námi, se zastavila a lidé říkali: Tohle nebyla náhoda, tohle bylo předem připravené. Bylo to připravené, byla to výhrůžka vůči mně a nebyla první,“ zdůraznila Tatiana.
Hutuští extremisté za tři měsíce etnických čistek zmasakrovali na 800 tisíc menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů. Další miliony lidí vyhnalo násilí z domovů. „Vraždy byly většinou brutální, bylo to v podstatě mučení,“ konstatoval Stach. Podle OSN bylo během masakrů znásilněno na 200 tisíc žen. Mezinárodní společenství nedokázalo genocidě zabránit, OSN za to čelilo tvrdé kritice.
